Malarkey

Trailer mě hodně zaujal, ale zároveň ve mně vytvořil úzkost. Tudíž předpokládám, že splnil přesně to, co splnit měl. No a tak jsem neváhal a v jeden moment tu úzkost přes zájem k tématu prostě kousnul. První dva díly tak byly super. Seznámily mě s postavami. Během sledování mi u toho navíc bylo docela intenzivně hnusně (asi jako když jsem tenkrát viděl Rekviem za sen) – v což jsem po traileru doufal. Plus s herci, kteří tu hrají fantasticky, a u kterých jsem si říkal, že se o budoucnost české kinematografie, vůbec nemusím bát. No a pak to po těch dvou dílech začalo jít příběhově lehce do kytek. Posunulo se to tam, kam bych to nečekal. Do nesmyslu. A i když z toho ve finále trošku vyklouzli, výsledný dojem už se mi změnit nepodařilo. Technicky a herecky ale naprosto boží a jsem moc zvědavý, s čím tvůrci přijdou příště.

Druhá série Dobrá ráno, Brno, mě potkala v televizi v době, kdy jsem objevoval sérii první a byl totálně v šoku z toho, jak povedený a zábavný komediální příběh to je. Druhá série má každopádně momenty, kde jsem se řezal jak protrženej, ale i momenty, které šly úplně mimo to moderátorství Dobrého rána, což prostě byla hrozná škoda. Také tu trošku do extrému vytáhli postavu režiséra Mirka, který mě první polovinu série dost sral, než se trošku uklidnil. Pořád ale v celkovém kontextu super, měl jsem se každé pondělí na co těšit a myslím si, že se k tomuto seriálu moc rád opakovaně vrátím. Kdyby byla třetí série a udrží si podobnou kvalitu, budu nadšen.

Mám za sebou zřejmě nejen nejočekávanější film letošního roku, ale mám ten pocit, že i to nejlepší, co letos uvidím. Druhý díl Duny si dal sice trošku načas, ale pokud mám na takovou kvalitu čekat tři roky, vůbec se zlobit nemůžu. Nevím totiž, jak tento díl pojmenovat, než že je to totální sci-fi epos, který se po právu bude řadit mezi to nejlepší, co Hollywood vyplivnul ve 21. století. Hans Zimmer se opět překonal. Sice tu není z jeho strany žádná výrazná melodie, ale ve spojení s prakticky dokonalým vizuálem jde z Arrakisu až nepopsatelný strach a respekt. Herecky se tu také sešla současná herecká smetánka, které evidentně vůbec nevadí dílčí role, aby splynuli v jeden kvalitou těžko popsatelný celek. Nelze jinak, než říct, že tady se Denis Villeneuve opět překonal. Věrně totiž zfilmoval knižní román, o kterým v 80. letech mluvili jako o nezfilmovatelném.

V rozmezí deseti cirka patnáctiminutových dílů tu tvůrci tohoto pořadu rozkryli to, jak se v Česku na přelomu 80. a 90. let zrodila herní vývojářská scéna. Musím uznat, že první dva díly byly pro mě absolutní šok. Ve své době jsem neměl potuchy o tom, že kluci o deset let starší jak já vytvořili hru, kterou se já jako dítě bavil. Nota bene na základní škole. Takže těžkej respekt. Pak už to bylo trošku slabší a šlo to dost po povrchu. Těch her, které stojí za povšimnutí tím, že udělali díru do světa, tu bylo víc, než zde ukázali. Škoda. Ale díky za každý takový dokument, mohlo by toho být klidně víc.

Zde jsem, jakož již pravidelně, Polákům věřil, aniž bych se podíval na jakékoliv recenze. A to se mi u nich po delší době vymstilo. Poláci tu totiž natočili romantickou komedii se všemi těmi vymoženostmi obecně neurážlivého filmu pro masového diváka po vzoru nás, Čechů, kteří se v podobných trapných a jednoduchých filmech, vyžívají.

Pravděpodobný problém tohoto filmu je ten, že se nejedná o typické sci-fi, jako spíš o existenciální drama, což jednoznačně není pro každého. A to, že v něm hraje Adam Sandler, který je mimochodem výbornej, tomu úplně nepomáhá. Průměrný divák totiž uvidí jeho jméno a bude očekávat zábavu a ne emotivní kolotoč člověka, který ve vesmíru bojuje sám se sebou. Trošku to tu působí, jako takový příběh Terence Malicka z vesmíru. Mně se ale tenhle film moc líbil. Má hloubku, zajímavé vizuální momenty a hlavně finále, které je naprosto fantastické. Až mi mimozemšťana Hanuše, kterého fantasticky namluvil Paul Dano, bylo dost líto. Nicméně fantastické je i to, že Netflix zfilmoval příběh českého autora. Sice s příběhem získal více ocenění za oceánem, než u nás, ale obdiv si to zaslouží. Pravda, že pár momentů působí pro Čecha trošku úsměvně (pár dobrých narážek na českou historii nebo český vesmírný program), ale když se přes to překlenete, tak musíte cítit hrdost. Tohle vidí celý svět a Adam Sandler tu nosí oblek, na kterém je našitá česká vlajka. Kolik takových filmů to má?

Romantická komedie založená na úplně totálně debilním námětu. Jenže v hlavní roli máte etalon španělské krásy – Aitanu a celé to má takový nádech fantaskní romantiky, že slabší romantické povahy (v dobrém slova smyslu) to Španělům slupnou jak malinu.

Na fantasy žánr se jedná o neuvěřitelně povrchní záležitost. Žádné složitosti, žádné hluboké vymýšlení. Prostě tu Millie Bobby Brown místo sňatku s princem vhodí do chřtánu drakovi a ona dělá všechno pro to, aby setkání s ohnivcem přežila. Pro fantasy diváka povinnost a pro nefantasy diváka možná pokus se žánrem, který by nemusel dopadnout špatně. A při nejhorším se tomu pořád dá říkat pohádka. Vizuálně povedená pohádka, která zároveň pracuje i s neotřelým námětem.

Jednou za čas se na Netflixu objeví film, který je zde hodnocen spíš průměrně, ale já jsem z něj naopak nadšený. Stává se to málo, ale o to větší nadšení z podobných filmů mám. Jeden takový zážitek mi připravil film Nádherná hra. O mistrovství světa bezdomovců jsem neměl ani ponětí, ale tvůrci to tady napojili na různé smutné příběhy tak hezky, že na to byla od začátku do konce radost koukat. Navíc Bill Nighy v roli trenéra byl prostě boží.

Není to poprvé, co Skandinávci otevírají Sámská témata. A mně se to líbí. Zase je to jiný pohled na věc. Jiný pohled na skandinávský svět, který u polárního kruhu řeší témata, o kterých nemáme ani ponětí. Sice nečekejte žádný filmařský zázrak, ale vzhled do života Sámů s příchutí detektivky je to fajn.