Malarkey

Neřekl bych, že filozoficky by na tom film Mladí byl hůře než Velká nádhera. Jeho obrovskou výhodou je ale prostředí švýcarských alp, kde se v jednom údolí provozuje hotýlek pro sešlé hvězdy západního světa jakéhokoliv průmyslu. Ve filmu se potkáte s klasicky zajetými profesemi. Tlustej fotbalista (Maradona hadr), nešťastnej herec jedné role, kterou mu veřejnost omílá stále dokola, režisér, který má hlavu plnou myšlenek, jak natočit vrcholné veledílo, Miss Universe, za kterou mluví krása nebo hudební skladatel, jež je unavený skutečností, že složil něco jedinečného. Ti všichni tu jsou dobrovolně, jako na dovolené, aby si odpočinuli. Ti všichni tu mluví, přemýšlí, filozofují a s nimi tu můžou, ale nemusí být i jejich nejbližší. A nejkrásnější na tom všem je, že tenhle příběh natočil snad nejzajímavější evropský režisér současnosti - Paolo Sorrentino, který jak kdyby se ty velkolepé scény učil od samotného Kubricka. Plný počet nedám jenom proto, že těch myšlenek tam bylo tak strašně moc, že jsem to za ty dvě hodiny nebyl schopný dohromady utáhnout. Nicméně pořád se jedná o neuvěřitelný, nejen filmový, zážitek, kde závěr je přesně to, co dělá filmy tak jedinečné.

Kdo by kdy řekl, že se na poli kinematografie zrodí Estonsko-gruzínské přátelství, které bude založené na příběhu z ne zase tak dávné minulosti, kdy Abcházii vymetala škaredá slečna jménem válka. Mandarinky jsou jedním z příběhů z tohoto prostředí a pro svojí exotickou oblast přináší silně chytlavý lidský příběh, ke kterému není moc co více dodat. Nejblíže mi tento film sedí k chorvatskému filmu Země nikoho. Stejně smutný, stejně absurdní. Jako válka samotná.

Bál jsem se toho, že Slídil mě zklame stejně jako film Bojovník (vydaný stejný rok), ve kterém také Jake Gyllenhaal hrál hlavní roli. Nakonec jsem byl absolutně vyveden z omylu, protože jsem se dočkal hodně slušného thrilleru. Nicméně se musím přiznat, že jsem si nedokázal představit jeho jakýkoliv další průběh a nakonec jsem byl překvapen i poměrně zajímavým vývojem samotné postavy. Jake tu hraje takovýho psychologa, že ani psychiatr by na něj nestačil. Na očích mu vidíte šílenství, které mě strašilo celým filmem a musím na něj přemýšlet i do teď. Slídil je rozhodně jeden z těch filmů, který čerpá ze zajímavého nápadu a geniálního hereckého výkonu. No a nic víc pro kvalitní filmový zážitek vlastně ani nepotřebujete.

Skvělý díl s Big Benem, kterej vyšetřuje případ vraždy, jejíž jedinej svědek byl ožralej na šrot. Průběh vyšetřování je poměrně slabej a zachraňuje to hlavně máma Big Bena - Rösi, která se od hlavního svědka - úředník z Mnichova - nechává uplácet, protože kromě toho, že byl na šrot, ji ještě povalil plot a bůhví co ještě. Nakonec ale vše dobře dopadne a i Big Ben dokonce nakonec povolí uzel a pro jednou se nechá uplatit kvalitním sexem. Žádný Bavorák totiž nepohrdne kvalitním sexem, jak je zmíněno na konci tohoto dílu.

Typicky televizní film, který sází na kvalitu prostředí. Prostředí je ale natolik kvalitní, že poměrně přesně vystihuje některé typické postavičky tehdejší doby. Nejvíce mě rozčiloval ten kněz, kterej hlásil pravdu boží tak vehementně, až bych ho přirovnal k dnešní ortodoxní menšině. Když tam pak slon zachránil pár lidí v dole a ti se mu omlouvali, že je zachránilo zvíře a ne bůh, tak mně z něj bylo na blití.

Epičnost na druhou je ve třetí epizodě, která je zároveň šestou, po sobě, natočenou, opravdu více než zjevná. Mám pocit, že George všem nakecal, že první trilogie v sedmdesátých letech nešla natočit, ale zároveň to udělal schválně, aby na oné epičnosti vystál celou její dosavadní slávu. Což se vlastně nakonec také stalo. Pamatuju si, že když jsem se tenkrát do té novější trilogie pustil, tak po druhé epizodě jsem byl hodně nejistej s tím, co přijde ve třetím díle. A třetí díl taky začínal poměrně rozvláčně. Druhá polovina filmu je ale naštěstí nekonečný nářez, který nejenom, že představí převtělení Anakina do Dartha Vadera, ale také v ní vznikne solidní množství scén, na které fanoušci čekali dvě desítky let, a na které se jen tak nezapomene. A to i přesto, že všichni moc dobře už tenkrát věděli, co se stane a stejně se neubránili toho napětí, které třetí epizoda skrývá. Za mě absolutní vyvrcholení, u kterého je potřeba přečkat první půl hodinu politických blábolů, abyste si mohli užít herecké převtělení Haydena Christensena v jednoho z nejmocnějších sithů tehdejší doby.

Hypnotista v tomhle filmu dostal docela po držce. A to byste vůbec neřekli ze začátku filmu, že by to jeho ego mohlo byť jen připustit. V prvních deseti minutách se tedy nic zásadního neděje, ale pak se rozjede solidní vyrvál, který je podpořen hodně slušnými efekty a atmosférou, která by se dala vysloveně krájet. Sympatické je, že celý ten hypnoticky znějící příběh nám čínští tvůrci představují tak, že ho nelze nepochopit. Závěrečnou šokující pointu vysvětlí tak, že k ní nebude existovat jediná otázka týkající se nepochopení. Příjemná jednohubka, kterou jsem od Číňanů vůbec nečekal a přitom jsem byl příjemně překvapen.

Jonny Vang není úplně obyčejnej kluk uprostřed norské vysočiny. Má plán a ten je pěstovat žížaly a vydělat na tom prachy. V prostředí krásné norské přírody, kde se počasí mění každým dalším záběrem, mu to ale neusnadní jak vztah s jeho kamarádem a kamarádovou manželkou, tak ani okolní dluhy, které má, kam se podívá. Jenže Jonny je naštěstí velkej sympaťák a tak mu od začátku do konce přejete trošku toho lidského štěstí, na které samotný film nabádá. No a jelikož je Jonny i tak trošku pošuk, můžete počítat s tím, že se místy i fajnově nasmějete. A to nepočítám nekonečné taneční kreace, který herec Aksel Hennie předváděl. Aksel celkově v tomto debutu předvedl, že je naprosto skvělý herec, na kterého jen tak nezapomenete. Prostředí, postavy, hudba jak z westernů. To všechno činí z tohoto filmu 80 minut více než slušné zábavy.

Půl roku ve Finsku ve Vás vytvoří určité pocity a názory na danou zem, které můžou být jak pozitivního charakteru, tak i negativního. A jelikož jsou Finové velice specifickým národem a já zjistil, že existuje film, jako je tenhle, říkal jsem si, že by to mohla bejt poměrně dobrá zábava. Narážek mezi Švédy a Finy je poměrně dost a tak jsem byl zvědavej, jak se toho tvůrci ujmou. Po shlédnutí jsem měl pocit, jako kdyby na tom filmu bylo hrozně znát, že ho točili hlavně Švédi. Vlastně na něm nebylo nic urážejícího, drsnýho a nebo brutálního. Švédi jsou evidentně přehnaně přátelský národ s výraznými sociálními návyky (průser s imigranty toho budiž jasným důkazem). Stejně tak Jonas Karlsson je zrovna herec, na jehož herecký projev jsem si chvíli zvykal. Respektive na jeho slušně ujetou postavu. On i ten příběh byl dost ujetej. Zachraňuje ho ale neuvěřitelně pozitivní atmosféra a Josephine Bornebusch s božíma kukadlama. Věřím, že Finové by se do svých kolegů opřeli s větší grácií a daleko více nekorektněji, což jsem tak nějak i chtěl. Nakonec jsem ale dostal příjemnou švédskou komedii, která s takovým tématem nemůže nikoho urazit. A taky je fajn.

Woody Allen svůj divnohumor sype v Banánech do diváka vysloveně pod tlakem. Není deseti vteřina, aby nevytvořil nějaký gag. Jenže to neuvěřitelný množství humorných scén chvíli vytváří naprosto brutální a nekončící smích, který je zároveň sem tam vystřídán scénou, na kterou civím, jak na popravu. Což asi byl i záměr. Například ta první scéna s tou vraždou diktátora byla totiž tak brutální, a asi i záměrná amatéřina, že to vlastně bylo docela vtipný.