Malarkey

Krásná minisérie, která odkazuje na nejhezčí dobové westerny a k tomu přináší něco navíc. Nádherná hudba v čele s úvodní znělkou, fantastické herecké výkon Emily Blunt, Chaske Spencera a vlastně všech, kteří se v příběhu objeví. Každý tu totiž má své místo, každý zde předkládá svůj životní osud. Škoda, že příběh je místy zbytečně komplikovaný a zmatený nebo, že některé dialogy tu působí až moc filozoficky a umělecky. Kamerově je to tu totiž také vytříbené. Některé záběry by si zasloužily snad i věčnost, jak jsou krásné. Stejně tak i některé scény, které se mi do paměti vryjí nejspíš navždy (fotografování, závěrečná scéna v 5. díle). No, co Vám budu povídat. Každý, kdo má rád kinematografii, tenhle příběh musí vidět.

Průměrné kriminální drama o jedné naplánované loupeži, kterou pozvedává především Demi Moore a Michael Caine. Jinak by to nestálo ani za hřích. Příběhově to tu totiž nenabízí nic nového a tak většinu času sledujete něco, co dobře znáte. Jediné scénáristické překvapení je pak v závěru filmu. Ten totiž alespoň trošku rozvíří stojaté vody samotného děje.

Ego honírna Noaha Baumbacha, který umí natočit přes dvě hodiny dlouhý film totálně o hovně. Made in Netflix, který těmhle tvůrcům otevírá hranice a vůbec nehlídá, jestli takhle dlouhý a námětem vlastně poměrně náročný film na pochopení bude diváka vůbec bavit.

Standardní Netflix zklamání, kterých se rok co rok kupí čím dál tím víc. Scott Cooper, Christian Bale a námět kombinující mystiku a detektivku v 19. století tu dostali na prdel. Takovou nudu a prázdný děj si podobný příběh nezasloužil. Přitom zde film hravě ještě k tomu překračuje dvě hodiny stopáže. Nejhorší na tom všem ale je, že ve filmu je celá řada dobře odvedené práce, která kdyby byla podpořeny lepším scénářem, mohla to být pecka. Takhle tu Harry Melling v roli Edgara Allana Poea překračuje svoje herecké hranice, ale je mu to úplně k hovnu.

Musím říct, že už je to poměrně dlouho, kdy jsem se ve filmu bavil z každé další minuty. Zábavný kousek, u kterého od začátku nevíte, co se v další scéně bude dít, ale právě proto Vás to každou další minutou baví víc a víc. Herci skvělí, Ralph Fieness ještě o chlup lepší. V ději série nápadů, které kombinují horor, drama a černou komedii. Ve všech ohledech to ale dělá tak, aby to nezašlo do nějaké extrémní škatulky. Prostě překvapení, které stojí za to vidět.

Asi bych byl trapnej, když bych tady napálil Odpad! s tím, že tohle je prostě sračka, co nemá se Zaklínačem nic moc společného. To je sice pravda, uznávám, ale jako samostatný fantasy seriál to místy mělo dobré momenty. Třeba na začátku a na konci se objeví Marigold. Jeho objevení je sice nečekané překvapení, ale zase nám tu složil písničku, což mu jde ze všeho nejlíp. Je to ale samozřejmě béčko jak vyšité. Když si to ale pustíte s dabingem, tak se sem tam docela i pobavíte. Dabing je překvapivě docela hulvátský a ještě působí hrozně divně, což na zábavě taky překvapivě přidá. Jo, já se docela bavil, nebýt čtvrtého dílu, který si najednou začne na něco hrát, tak bych si asi ani nestěžoval. Knihy jsem v tomto případě naštěstí nečetl, takže pro mě asi jedině dobře.

Příjemné norské překvapení letošních Vánoc. Norové tu totiž v šesti dílech proplétají příběhy různých lidí na letišti v Oslu, které zastavilo lety vlivem aktuální vánici. Ze začátku jsem bojoval s některými postavami, které mě pro svojí aroganci hrozně rozčilovaly. Postupem času se to ale ani moc nezlepšilo a až poslední dva díly těm všem jednotlivým příběhům začaly dávat trošku řád, ucelovat ten děj a spojovat příběhy různých postav, které byste na první dobrou nečekali, že budou patřit k sobě. Hodně to připomíná Lásku nebeskou, ale přitom je to hodně realističtější, vážnější, místy i smutnější. Prostě skandinávské ve všech ohledech.

Docela uřvaná dialogovka, ze které je ta divadelní naivita cítit na sto vzdálených honů. Film se dělí na tři části, tři rozdílné příběhy, kde ve všech převládá fantastický civilní výkon Waltera Matthaua. Ten si tu totiž střihnul tři různé postavy, kde všechny tři role se snaží rozřešit ne úplně pohodlnou situaci. Nezáviděníhodná byla třeba v první příběhu, zábavná pro změnu v příběhu druhém. Třetí příběh je pak vysloveně rodinný a trošku panický. Rodinné trampoty nicméně řeší všechny tři příběhy a tak je třeba se na ně řádně připravit. Druhý příběh byl ale asi nejlepší a nejzajímavější. Zbytek spíš ukazoval to divadelní herectví přítomných herců.

Emil Zátopek si zasloužil přesně takový dobový film. Krásně odvyprávěno, i když tu retrospektivu ve filmech úplně nemusím. Ze začátku jsem v ději chvíli plaval, ale postupem času jsem se do něj dokázal dostat a tudíž si ho mohl i krásně užít. Navíc ta linka z "přítomnosti" s Ronem Clarkem je fantastická. Tam to jde až za hranice samotného sportovního příběhu a dostává se to do příběhu o jednom velkém přátelství. Co tu ale zaslouží absolutní obdiv, tak to je výkon Václava Neužila. Tam teda uctivá poklona. On nejen, že jako Emil Zátopek vypadá, on jím vysloveně je. To je prostě fantazie a jsem rád, že podobné filmy s osudovými postavami naší historie vznikají.

Od režiséra nic nového, čím by mě na první dobrou uchvátil. Příběh nezajímavých lidí, kteří dělají strašně nezajímavé věci. Navíc Alana Haim mě vůbec nijak neuchvátila, zatímco Cooper Hoffman nezapře vzhledem, ale i super výkonem svého tátu. Jediné, co si ale vysloveně zaslouží pozornost je dobový soundtrack. S muzikou totiž Paul Thomas Anderson vždycky umí fantasticky pracovat. No a pak pár vedlejších rolí. Hlavně teda Bradley Cooper, který jediný rozčeřil vody nudy. Kdo má ale rád režisérovy filmy a jeho příběhy o zbytečných lidech, tak ten bude nejspíš standardně spokojen.