Foghorn

Dokument trpí chorobnou touhou odhalit něco, co se mu odhalit nepodaří. Neustále seznamuje diváky se skutečnostmi, které zná každý kdo ve svém životě alespoň na 15 minut zapnul čt24. Saša Uhlová se v jeho průběhu jistě dostává do nepříjemných situací, většinu z nich si ale způsobuje sama, nebo jsou způsobeny tím, že není zvyklá na tak fyzicky náročnou práci, jakou se rozhodla přijmout. Sledujeme tak jen snůšku situací, které jsou hluboce individuální a nemají žádnou vypovídací hodnotu o větším celku problému. S tím samotným bych ale neměla až zas takový problém. U poslední pasáže jde ale etika naprosto stranou. Pominu-li fakt, že srovnávat práci na poli a v hotelu s péčí o seniory je straight up nezdvořilé, vytváří dokumentaristka pro rodiny pacientů řadu traumatizujících situací, vědomě porušuje pravidla stanovená agenturou a pak stejně trvá na tom, že jí my, diváci, máme litovat. Diskutovat (předpokládám) bez vědomí rodin zdravotní stav jejich blízkých, natáčet jejich domovy a ještě si stěžovat, že je vám smutno z toho, že má někdo Alzheimera je kolosálně divný. Dokumentaristka neustále zdůrazňuje, že pro lidi je tato nevděčná a špatně placená práce (rozumějte všechny tři práce, které zkusila), existenční nutností. Evidentně ale zapomíná na to, že pro ní to nutnost není, a moje sympatie vůči jejím těžkostem, kterých se ale může kdykoli bez následků zbavit, tedy rychle okorává.

Málo žraloků, příliš Paříže. Působí to lacině, postavy se chovaj jak idioti a nehraje tam LL Cool J. Přitom asi dva nebo tři pěkné záběry, na žraločí film obstojné efekty.. Celkově 1/10 na Deep Ble Sea škále.

Kdybych měla korunu za každý film, kde je kočka pojmenovaná podle motivu, který nás má provázet celým dějem a působí to jako směšná snaha overexplainovat hloupému publiku, mám dvě koruny. Není to moc, ale je divné, že se to stalo dvakrát. Hypertropizovaný (překlišovaný? nevím) děj filmu, který i přes zjevnou snahu netuší co sám je, působí půvabně ploše. Film je akční, až na to, že v něm není akce. Je to komedie s tím zajímavým twistem, že v něm není humor. Je tam romantika, jakou známe z toho nejpropracovanějšího fotorománu v časopise České ložnice (sans explicitní nahota, takže spíš BravoGirl, no). Často zmiňovaný "chytrý scénář" psal ten jistě nejhorlivější student obecného úvodu do filosofie/psychologie. Cením velkou odvahu tvůrců udělat hlavní ženskou postavu extrémně protivnou, to se v romantických komediích moc nevidí. Glen Powell byl neironicky okouzlující. Odcházím z tohohle zážitku s jedinou otázkou. To všem týpkům co sledujou ptáky a žijou s kočkama takhle lezou žíly na deltech?

Film tohohle formátu by imo neměl mít tak zásadní problem s pacingem, ale ma. První půlka se vleče a druhá to odskákala. Některé zkratky jsou až komické. Výprava a obrazy mne občas skoro přesvědčily, že si to vlastně užívám. Ale tohle štěstí bylo iluzorní a mizivé. Chemie mezi Napoleonem a Josefínou a osudovost jejich vztahu je uvěřitelná.

Absolutně jeden z nejnápaditějších hororů za strašně dlouhou dobu. Nádherně odpudivá symbolika a čvachtavý diskomfort. Moc se mi líbí komorní rozměr lidských příběhů v kontrastu z nadpozemskou a všeobjímající hrůzou. Zápletka nabízí senzační ukotvení ve zdánlivě lokální mytologii, která se ale spolu s ubíhající stopáží prohlubuje a komplikuje. Nikdy ale neztratí ze zřetele několik jednoduchých pouček jak naložit s nadpřirozenou hrozbou. To, že se jich hlavní postava, kompulzivní ale v jádru dobrý člověk, není schopna držet je strašlivě frustrující in the best way possible. Film má spoustu vážně skvělých nápadů a nebojí se je ukázat. Neschovává nutně gore do nočních scén nebo oparů mlhy, buduje tenzi naprosto senzačním způsobem, nespoléhá na laciné jumpscares a počítá s angažovaným divákem, což mne zvlášť u hororů vždycky potěší. Jako vždy cením krásné praktické efekty a občasný smysl pro humor.

Existuje řada mindless filmů s hloupou akcí a snappy dialogy, se kterými člověk rád pobude, ale nezanechá to v něm žádnou hlubší emoci. Tohle není jeden z nich. Je to nejméně "filmový" film, jaký jsem za dlouhou dobu viděla. Chutná nemastně, neslaně, změřit se nedá, zvážit ho nejde.. Je to naprosto nehmotná masa situací, které nemají žádnou hloubku. Existuje v něm hmatatelná snaha emulovat několik docela milých moderních žánrovek, jako je Armáda lupičů nebo Armáda mrtvých, a to včetně knock off verze excentrického blonďatého Evropana. Toho v lepším případě  hraje Matthias Schweighofer, v horším případě, tedy v tomto filmu pak Billy Magnussen. Smutné je, že i tak je právě on spolu s Vincentem D´Onofriem jeho nejlepší část. Kevin Hart prostě při nejlepší vůli není super spy typ a forced perspective záběry jsou legračně vidět.

Velice cením film, který si vezme za své pracovat se zvukem stejně důsledně jako s obrazem. Prostředí tohohle experimentálního dílka působí docela plasticky a místy znepokojivě. Stopáž je trochu přebujelá, ale zase se do toho člověk trochu ponoří. Kdyby to mělo 30-40 minut a bylo to hutnější, pomohlo by to. Nemám s tím v zásadě problém.

Mám z toho takový zvláštní pocit. Na Marvelu jsem měla vždycky ráda, že se v každém filmu objevila alespoň nějaká sympatická postava, které chcete fandit, ať už je kladná nebo záporná. Bohužel se z Black Panther universa takové postavy vytratily spolu s T'Challou a Killmongerem. Zbyly jen postavy oprávněné, hořké a nesympatické. Wakanda Forever má ale, dlužno říci, jednoho z nejlepších marvelovských záporáků. Tenoch Huerta jako Namor je uhrančivý, jeho podvodní svět a bojovníci jsou zajímaví a ma super audiosložku. Riri Wiliams je zbytečná postava, Iron mana chudých jsme nepotřebovali. Všechny scény unavené wakandské politiky bych hned vyměnila za víc Namora. Ostentativní sebelítost Marvelu nesluší. Super soundtrack. Vzpomínka na Chadwicka Bosemana na konci filmu byla dojemná.

Šla jsem na to s kamarádkou, se kterou chodíme na špatné filmy a přestálým utrpením posilujeme naše přátelství. Tohle byl naprostý trash. Vad, chyb, nejasností a přešlapů tam bylo tolik, že to skoro ani nevím, co vytknout nejdřív. Namátkou vybírám ty nejpalčivější. Chyby v kontinuitě. Zranění se náhodně objevují a zase mizí, vlasy a vousy ale nerostou. Časová souslednost. Divák netuší v jakém časovém horizontu se pohybuje. Jsou trosečníci na ostrově několik dní, týdnů nebo měsíců? Je to strašně dezorientující.  Film nemá absolutně žádný děj. Kvůli tomu si filmaři neustále pomáhají tmavou obrazovkou, která ukončuje úsek filmu. Děj neplyne, působí epizodicky a je to frustrující, protože vždy když obrazovka ztmavne, svitne divákovi naděje, že už to třeba končí. Ale nekončí. Jako poslední výtku jsem vybrala fakt, že se hlavní postavy chovají naprosto iracionálně, dětinsky, hloupě a nesympaticky. Nefandíte nikomu, protože jsou oba strašní. Šustí to papírem, je tam spousta lenivého sexismu...uh.

Slow burn westerny mám ráda. Užiju si je ještě o poznání víc, když se najednou rozjedou a nabídnou nějakou ultraweird odbočku a to je přesně to, co se tady děje. Skvělý sounddesign, vlastně jednoduchý příběh a herecké výkony, které to všechno unesou. Málokdy si musím před něčím zakrýt oči, ale tady jedna taková scéna byla. Skvělý.