Adramelech

LGBTQ+ agitka akcentující homosexualitu. Nechutné. Člověk aby se dnes už pomalu styděl za to, že je heterosexuál.

„Migranti by měli být vítáni,“ říká papež. Dále se dozvídáme, že Evropané jsou rasisté a že migranty vykořisťují. Já bych papeži položil tuto otázku: „V minulosti křesťanští vládci, vojevůdci a vojáci bránili a ubránili křesťanské země před invazí muslimů. (Zářným příkladem je třeba albánský národní hrdina Gjergj Kastrioti řečený Skanderbeg, který se proslavil jako bojovník proti Osmanské říši. Říkalo se, že nebýt Skanderbega, nosil by turban i papež.) V současnosti je velká část Evropy plná muslimských okupantů a některé státy už ztratily kontrolu nad částmi svých území (tzv. no go zóny). Existují problémy s islámským terorismem, kriminalitou, útiskem původního obyvatelstva, znásilňováním evropských žen atd. Nebylo by na čase, aby papež vyhlásil křížovou válku za účelem osvobození Evropy od muslimů, aby nebyla zničena po staletí budovaná evropská kultura, jejíž součástí je i křesťanství?“ Zajímavé by bylo i zeptat se, proč církev zametá pod koberec případy homosexuální pedofilie některých kněží. – Film jsem nedokoukal do konce, takže jej bodově nehodnotím.

Romantizující film o cikánech. Viděl jsem jej v kině někdy v sedmdesátých letech, ale totálně mi vypadl z paměti. Co mi však v paměti utkvělo, je nápis, který někdo připsal na filmový plakát: „Ať jdou kam chtějí, ale ať táhnou z Prahy.“ V oné době se také ještě smělo mluvit o tom, že cikáni kradou. Vidíme to ostatně hned v jedné z počátečních scén tohoto filmového díla. Majitelé ukradených koní však dokázali svá zvířata ubránit. Ale zkuste dnes postřelit cikána, který vám něco ukradne. Zažaluje vás za rasismus! Snad ani nemusím připomínat, že termín Romové se tehdy ještě nepoužíval; vůbec jsme toto slovo neznali. Byli to prostě občané cikánské národnosti. Aspoň v pravidelném televizním pořadu „Veřejná bezpečnost žádá, radí, informuje“ byli takto nazýváni. Ve své době to byl kvalitní sovětský film a i dnes se dá vidět, byť občas sklouzává až na hranici kýče. Znám lepší filmy o cikánech, např. Dům k pověšení (1988).

Převést staré erotické romány do filmové podoby není snadné. Kdyby se Venuše v kožichu natočila věrně podle literární předlohy, tak by to diváky asi moc neoslovilo. Zkuste si představit, milí filmoví experti, jak by se s tímto románem popasoval takový břídil jako je David Lynch. Zvláště zarytým masochistům doporučuji, aby se pokusili představit si, jak by toto téma uchopila třeba režisérka Eva Toulová, která proslula filmem Casting na lásku (2020). Roman Polanski umístil děj příběhu hned do několikerých uvozovek. Děj se neodehrává v 19. století, nýbrž v moderní době. Sacher-Masochův text byl převeden do podoby divadelní hry a my sledujeme konkurz (po anglicku casting) na představitelku hlavní role dominantní Vandy. Výsledkem je až mrazivě dokonalý herecký koncert dvou postav. Dávám sice jen čtyři hvězdičky, protože jsem – nejsa masochistou – nedokázal s příběhem plně pocitově rezonovat, ale řekl bych, že tento film je jedním z klenotů světové kinematografie.

Koukám, že jsem prvním hodnotitelem tohoto filmu. Však také jeho anotace člověka právě neláká k tomu, aby si zrovna tohle pustil. A vskutku, je to zcela nezáživný film o ničem.

V Kanadě je stejně jako v USA sport na vysokých i středních školách velmi důležitou a prestižní věcí. Bohužel je však někdy i věcí poměrně nebezpečnou. To se takhle holka odněkud přistěhuje, vstoupí tam do školního družstva hráček košíkové a vzápětí se stane nezvěstnou. Uvažoval jsem, jestli ten příběh vůbec mám sledovat, ale ztracená Sára byla pěkná holka, takže mě přece jenom zajímalo, jestli ji najdou. Děj se rozvinul očekávaným směrem, protože už od začátku bylo celkem jasné, kdo má v jejím zmizení prsty. Náznaků, které na to ukazovaly, tam bylo tolik, že nebylo možné si jich nevšimnout. Logika myšlení postav je silně neevropská, ale severoamerický kontinent nás už dosti dlouho obšťastňuje svými kinematografickými skvosty, takže již máme aspoň rámcovou představu, jak to tam chodí a zač je toho loket. V závěru filmu uvidíme, co to znamená utéct hrobníkovi z lopaty.

V anotaci se píše: „Williamova matka mezitím zoufale pátrá po svém synovi, netušíce, že...“ Pisateli vzkazuji: Máš tam chybný tvar přechodníku, poloanalfabete! U ženského rodu má být koncovka –íc, takže správný tvar zní „netušíc“. Chápu, že rozčilovat se nad takovou „maličkostí“ v době, kdy naše školství, jehož sešup úrovně po roce 1989 byl věru děsivý, už stačilo vyprodukovat celou generaci pologramotných magistrů a bakalářů, může působit puntičkářsky, jenomže v části populace dosud přetrvává znalost českého jazyka a na takové osoby potom působíš dojmem, že jsi vůl. Inteligentnější děti se ostatně dokážou naučit pravopis i dnes, i když spíše navzdory škole než ve škole, např. s pomocí rodičů, neboť intelektuálně založení rodiče nesnesou, aby jejich ratolest byla pologramotná, a naučí své dítě pravopisu sami. To však evidentně nebyl tvůj případ. – K samotnému filmu poznamenávám, že jsem už viděl výrazně lepší filmová díla na dané téma, např. Twister (1996). Tomuhle chybí nápady, spád, šmrnc a vlastně skoro všechno. Výstižné komentáře: Arsenal83, Dannyyy, LIVINGDEAD, peterfriusjilek.

Hned od samého začátku ve filmu straší, až to praští, ale logiku to moc nemá. Strašidla jsou totiž s logikou dost na štíru, což jistě potvrdí každý, kdo se s nějakým pokoušel komunikovat. V Latinské Americe věří na duchy spousta lidí, takže tam tyto entity nacházejí mnohem víc prostoru ke svému projevení nežli ve skeptické Evropě. Někteří tvůrci hororů se svým příběhům snaží dodat na působivosti tím, že uvádějí, že jejich film byl natočený podle skutečné události. Demian Rugna nic takového netvrdí, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se nechal inspirovat historkou, kterou mu vyprávěl nějaký chlápek, co bydlí pár bloků od místa, kde se udála, a on ji jenom trochu filmově opentlil. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o strašidlech na dvorku (v noci z 11. na 12. prosince 2016) - - -     Jdu po chodníku v doprovodu nějakého muže. Směřujeme k objektu staré nemocnice nebo blázince, který je snad ještě částečně v provozu. V určité dny a hodiny se tam na dvorku zjevují strašidla, která dělají hrozný kravál. Chci se na ně podívat. Kromě toho provozovatel objektu vyslovil přání, abych je zkusil zapudit.      Jsme v kanceláři. Nějaká mladá žena mi vysvětluje obtíže plynoucí ze zjevování strašidel. Přikývnu a sáhnu ženě mezi nohy, abych měl šťastnou ruku. Je to obecně známá pověra a nikoho to nepřekvapí.      Muž mě doprovodí do místnosti ve čtvrtém patře. Z okna je výhled na vybetonovaný dvorek ve vnitrobloku. Otevřu okno a vykloním se ven, abych si mohl prohlédnout celý dvorek. Nic tam není. Muž říká, že za chvíli to začne, a nabádá mě k opatrnosti. Kdybych viděl, jak po mně nějaké strašidlo hází laso, mám se klidit od okna, abych nebyl chycen a stržen dolů, jak se to již leckomu stalo.      Najednou se dvorek zaplní množstvím postav, které příšerně řvou. Se zájmem je pozoruji a musím uznat, že ten hluk je vážně neúnosný. Jedno ze strašidel točí lasem. Místo abych se schoval, pokusím se vržené laso zachytit, což se mi podaří. Mám přece šťastnou ruku!      Zatáhnu za provaz a zdvihnu strašidlo asi tak metr od země. Konstatuji, že může vážit sotva deset kilogramů. Řídká hmota, to se dalo čekat. Strašidlo ječí a začne po laně šplhat ke mně. Vidím, že vypadá jako mongoloid s obrovskými zuby. Nemám chuť se s ním seznámit blíže. Když je strašidlo skoro až u mě, pustím lano. Dívám se, jestli se ten parchant aspoň potloukl, ale ne. Rozplácnul se sice na betonu, zamotal se do lana, ale hned vyskočil a už zase řve. Je na čase pustit se do práce.      Kropím strašidla svěcenou vodou. Z postav zasažených kapkami se kouří a záhy mizejí. Dvůr se vyprazdňuje. Tím však zbývající strašidla získávají více místa a mohou uhýbat před kapkami. Už mě nebaví je honit. Vykloním se z okna a zvolám: „Poroučím vám jménem Adonaje, vy magorové, abyste tady přestali strašit! Toto místo je vám na věčné časy zapovězeno. Můžete jít strašit na Saharu, jestli chcete.“      A najednou hledím na prázdný dvorek. Všude je klid.

Řekl bych, že film je příliš naivní i pro děti. Naštěstí se tam najde několik málo zábavných momentů. Za pozornost stojí ta drsňačka, která pronásleduje robota. Vzhledově je prototypem saské krasavice. Takhle tam vypadají pěkná děvčata. Pokaždé, když jsem zavítal někam do zahraničí, procházel jsem antikvariáty, zkoumal tamější pivo či jiné druhy alkoholu a okukoval místní ženské, což je asi tak všechno, co mě na cizích zemích zajímalo.

Hrozný slaďák určený dospívajícím děvčátkům. Ta jedna hvězdička je za "holku od návnad".  Trefný komentář: Deimos.