Adramelech

Kultivovaně a hezky natočený film o jednom espektu erotiky. Příběh je psychoanalyticky uchopený tak, aby zaujal i náročnějšího diváka. Ještě poznamenávám, že aby si lidé spolu takto mohli a měli chuť hrát, potřebují k tomu dostatek volného času. Žádná z mužských postav ve filmu nepracuje ve fabrice, žádná z ženských postav nedoplňuje zboží do regálů v supermarketu. Ale to je jenom takový sociologický postřeh na okraj. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. Pokud by se tento produkt mého nevědomí někomu jevil jako úchylný, pak by bylo lze označit za úchylné i romány Alberta Moravii a filmy Tinto Brasse. A to mi přijde jako fakt dobrá společnost. - - - Sen o sexu (v noci z 29. na 30. května 2022) ---     Jsem v nějakém internátu, koleji nebo ubytovně, je večer a jdu se umýt. Hygienické podmínky tady nejsou právě nejlepší. V umývárně je několik sprch, ale žádná nefunguje. Kromě nich je tu jedno umyvadlo, kde z kohoutku teče voda, ale jenom studená. To znamená, že se člověk musí umýt žínkou a pak mýdlo zase stejným způsobem setřít, což je pracné a zdlouhavé. Kromě toho je tu zima.      Chystám se, že se do toho pustím, když přijde jedna spolužačka ze základní školy, která se mi vždycky líbila. Koukám, že od té doby trochu zestárla, teď jí je tak něco málo přes dvacet. Galantně jí nabídnu, že se může umýt první. Ona poděkuje, svlékne se a začne se mýt. Mezitím vzpomínáme na šťastné časy na základní škole. Sotva se stačí utřít, zaslechneme kroky. Děvče se běží schovat do sprch.      Přijde italská slečna, s níž jsem se seznámil ve Vídni na kurzu němčiny. I jí dám coby gentleman při mytí přednost. Chvíli se bavíme o životě ve Vídni, ale pak se slečna rozhovoří o situaci v Itálii. Prý se tam blýská na lepší časy, protože premiérem byl zvolen Valmero Rapucci. Celá Itálie oslavovala jeho vítězství masovými orgiemi. Ona se samozřejmě také zúčastnila a líčí detaily oslav.      Spolužačka schovaná ve sprše se začne hihňat a vykloní se ven, aby se na Italku podívala. Ta se na ni usměje: „Že tys něco takového ještě nikdy nedělala? Až se všichni umyjeme, můžeme zkusit aspoň trojku, tedy pokud neseženeme ještě pár dalších lidí.“

Mně se ten film docela líbil. Rozhodně je lepší než většina toho, co se dnes točí u nás. Ale snad se česká kinematografie někdy v budoucnu vzpamatuje a dosáhne aspoň senegalské úrovně. Kdo čekal akční film, kde se postavy v jednom kuse perou a střílí po sobě, bude asi zklamaný. Ani tyto prvky zde sice nechybějí, ale spíše se jedná o mysteriózní horor. V Africe je plno utrpení a násilí, ale kromě politiků, vojáků a všemožných separatistických frakcí tam mohou škodit ještě duchové, které není radno brát na lehkou váhu. Doporučená četba: Ahmadou Kourouma: Až bude volit divá zvěř (Praha 2005).

Ke shlédnutí tohoto filmu mě zlákal hlavně jeho název. Podle mého názoru tvoří ženské pokolení nejzajímavější součást konsensuální reality a démony pokládám za nejzajímavější součást nekonsensuální reality. Vzácně, při stavu obsedlosti, se obojí může propojit a pak má člověk problém rozlišit, kde, abych tak řekl, končí ženská a kde začíná démon. Tuto zkušenost provází pocit, jemuž se říká mysterium tremendum. Kromě toho mám zkušenost, že Japonci dovedou dělat dobré animované filmy. Vizuál mě nezklamal, dívalo se na to pěkně, ale příběh je určený spíše dospívající mládeži. V podstatě jde o docela sentimentální historku přizdobenou polevou „vanilkového“ nadpřirozena. Na to, jak je japonská démonologie košatá, strašidelná a morbidní, jsem doufal, že to bude větší nářez.

Asi nejnudnější duchařský film, jaký jsem kdy viděl. Takovou postmortalitu bych si prožívat nepřál. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu z prosince 2013. Text jsem pokrátil a zbavil jsem jej divergentních motivů. Nakonec tam dojde i na to obligátní prostěradlo. - - - (...) Koukám, kde jsem se to ocitl. Těžko se v tom vyznat, ale je zřejmé, že nebe, peklo a očistec nejsou žádná oddělená místa. Všechno je v jednom. Bytosti, které to tam provozují, obsluhují a dirigují, jsou neviditelné, ale přesto je lze jasně vnímat a slyšet. Říkám jim strážci. „No jasně, hen tó pan. Co bys čekal jiného?“ říká mi jeden z nich. Pak mě někdo zkoukne a já slyším: „Á, tak už je tady. Očistec!“ Chvíli se tam motám a snažím se zorientovat. Ptám se jednoho ze strážců, kde bych našel Boha. „Bůh jsme my, ty vole!“ směje se strážce.     Jeden strážce ke mně přistoupí a spustí. „Jó, ty seš tady novej. Hned se ti budem věnovat. Ale máme tu hroznej fofr. Je třeba, abys chvíli máknul a zaskočil jako žalobce u soudu s jedním židem.“ Najednou zasedám u soudu. Příchozí duše patří nějakému ortodoxnímu židovi z Izraele. Nikdy jsem ho neviděl a nic o něm nevím. Zdá se však, že to byl slušný člověk. Jsem vyzván, abych přednesl žalobu. Žid na mě letmo pohlédne. Nějak vyrozumím, že mě coby žalobce pokládá za Satana a že je trochu překvapen, že Satan vypadá jako postarší gój oblečený v černých džínách a v odrbané modré bundě. Ale jestli mu JHVH vybral za žalobce právě takového Satana, tak pro to jistě měl důvod a není třeba o tom spekulovat a tím méně je třeba na Satana hledět – čtu v mysli onoho zbožného muže. O judaismu toho moc nevím, ale Šulchan aruch jsem četl a mám jej ve své knihovně, vlastně, ach sakra, měl jsem! Namátkou vyjmenuji několik drobných porušení halachických pravidel. Souzený se k nim přizná. Slyším výrok: „Jsou to jenom prkotiny. Bude ti dáno spočinout v lůně Abrahamově.“     „Ale stejněs’ mu to dobře nandal,“ libuje si strážce. „Ten chlap byl rabín, vole.“ A vysloví nějaké jméno, které jsem určitě už kdesi četl. Potom ještě přivedou Gustáva Husáka. Slyším: „Za pár dní ti to tady končí. Připrav se, Gusto. Budeš se znovu inkarnovat.“     Konečně se mi dostane individuální péče. Strážce ke mně takto zahovoří: „No, ty se tady nějaký ten pátek zdržíš. Mezitím budeš strašit. Zaškolíme tě, ale nejdřív si vyber, co bys chtěl dělat. Mohl bys dělat třeba hřmotícího ducha, kvílícího ducha, světélkujícího ducha, mlžného ducha...“ Říkám, že bych měl zájem o kariéru inkuba. Strážce odpoví, že by to šlo, ale upozorní mě, že v této profesi záleží na tom, aby se duch uměl dobře materializovat. Říkám, že zaživa jsem celkem úspěšně materializoval řadu duchů. Tak proč bych po smrti, sám jsa duchem, nemohl materializovat sebe? (...) Probíhá školení. Je to něco mezi přednáškou z metafyziky a kurzem tantry. Trénuji materializaci a jsem chválen za dobré výsledky.     Ležím v posteli s nějakou pěknou holkou. Máme za sebou už pár čísel, panuje těžká pohoda a vlídně spolu rozmlouváme. Najednou někdo zvoní. Slečna vstane a říká, že je to kamarádka, která si jenom přišla vypůjčit skripta: „Ale pro jistotu přes tebe přehodím prostěradlo. Materializuješ se tak dokonale, že tě mohou vidět i jiní lidé. A ne abys po ní koukal!“ No to je tedy vážně očistec...

Nějak takhle si představuji počítačovou hru.

Dost horkou jehlou ušité filmové dílo muzikálového typu, které bylo v roce 1968 vnímáno jako satira na prohnilý socialistický režim; prohnilý kapitalistický režim jsme tehdy totiž nejen neznali, ale ani jsme si jej nedokázali představit. Z dnešního pohledu poněkud zachraňuje dojem herecké obsazení.

Jak vidět, každá dobrá myšlenka se dá zneužít a na všem se dá vydělat: Výstižné komentáře: SONYAGENT, *CARFNIFEX*.

Nastavovaná kaše, přepálená stopáž, ale dívat se na to jakžtakž dalo. Nicméně žádné další pokračování už netočte, filmaři!

Řemeslně moc dobře natočený film. Nejprve sledujeme lehce disharmonické manželství: muž (Američan) je matematik a povahově spíše introvert, jeho manželka (Angličanka) je od přírody tak trochu rajda. Oba odjedou z USA do malého anglického pobřežního městečka, jehož prostředí připomíná lovecraftovský Innsmouth: jeden degén vedle druhého. Věru ideální prostředí pro psaní matematické studie. Žádná idyla se pochopitelně nekoná, naopak brzy začne přituhovat. Viz scénu s oběšenou kočkou. Vše končí pěkným masakrem, zvláště dobrá byla scéna s železnou pastí, zkrátka mrtvol jak máku. Ponaučení: Neserte intelektuála, burani. Nejlepší dialog: „Nejvíc krve se na světě prolilo ve jménu Krista.“ „Kdo je to?“ „Měla bys trochu víc číst.“

Velmi pěkná animace, ale v příběhu jsem se trochu ztrácel: kdo je člověk, kdo je klon, kdo je mrtvý člověk restaurovaný ve formě robota, kdo je standardní robot, kdo je hacknutý robot, kdo je s kým, kdo je proti komu a vůbec co, jak a proč. Vyrozuměl jsem pouze tolik, že normální člověk se pozná podle toho, že pije alkohol. Asi nemám ve svých obvodech zabudované ty správné scifistické buňky, abych tenhle film dokázal ocenit. Nejlepší dialog: „Promiňte. Nemáte k dispozici lidské prostitutky?“ „Je mi líto, ale tady jedeme čistě syntetiku.“