Adramelech

Příběh se odehrává v době cca 45.000 let před naším letopočtem čili v období středního paleolitu. Ledasco tam historicky nesedí. Muži mají krátké vlasy jakoby sestříhané strojkem a upravené vousy nebo vůbec vyholené tváře. Čím to, sakra, dělali? Že by už znali nůžky nebo se holili pazourkovou břitvou? Ve filmu je několikrát vyslovena naděje, že tlupa najde nějakou teplou jeskyni k obývání. V několika jeskyních jsem v životě byl a vždycky tam byla hrozná zima. Možná tehdejší lidé měli menší nároky na vytápění svých příbytků. Ale ty krásně ušité kožešinové oblečky jim fakt slušely, to se musí nechat. Myslím, že i leckterá dnešní neopohanka by se ráda pochlubila takovou pěknou dámskou bundičkou či kabátkem. Děj mi přišel rozvláčný a zápletka poměrně nezajímavá. Ostatně kvůli tmě a mlze toho stejně nebylo moc vidět. Nepříliš zdařilý film.

Z dnešního pohledu dost zvláštní film. Nikde žádná lesba, žádný homosexuál ani transsexuál. Žádná propagace multikulturalismu (i když to vlastně jo, je tam jeden Lájoš), Green Dealu nebo inkluze ve školství. Žádná politická korektnost, žádná energetická krize, žádné Me Too ani GDPR, žádný zákaz kouření v restauracích. A ani náznak protiruské propagandy! Jak bez toho všeho tehdejší lidé vůbec mohli žít? Inu, každá doba má svá témata a klišé, nad nimiž další generace budou nechápavě vrtět hlavou.

Hlavní hororový prvek ve filmu Chlazené maso se - kromě mrazivého počasí - opírá o mýtus kanadských indiánů kmene Kwakiutlů, kteří praktikovali rituální kanibalismus. Žádná odborná monografie o jejich mytologii a kultovních obřadech v českém překladu co? No neexistuje! Divák však záhy pochopí, jakým konáním hlavní hrdina indiánského démona bezděčně přivolal. Film má volnější tempo, pochmurnou atmosféru, nepostrádá napětí a nechybí ani nezbytná trocha psychologie. Také s vyústěním děje jsem byl spokojený. A hlavně: mytologicky to sedí!

Český kosmonaut se nachází v raketě poblíž Jupiteru. Interiér kosmické lodi připomíná něco mezi skladištěm a dílnou domácího kutila. Část kamer nefunguje, záchod je porouchaný. Řekl bych, že filmoví tvůrci nám tím chtěli naznačit, že česká ekonomika je totálně v hajzlu. Kosmonaut při spojení se Zemí každou chvíli prezentuje reklamy na zboží sponzorů. Jak příznačné pro období sklonku kapitalistické éry! Do rakety vleze nějakou dírou pavoukovitý mimozemšťan. Kosmonaut je už tak dost na nervy ze stavu značně poruchového vehiklu, v němž cestuje, a teď se s ním ještě začne bavit výbornou češtinou nějaký obří pavouk. Téma rozhovoru se nabízí samo. Kosmonaut má na Zemi manželku, s níž mu to neklape, a mimozemská příšera mu přátelsky radí, jak by si měl počínat, aby s tou svojí brécou dokázal vyjít. No a tak dále. Jde o melancholickou až ponurou komedii, která obsahuje politicko-kritický osten. Líbila se mi scéna, jak kosmonaut vyzval mimozemšťana, aby opustil jeho raketu, a přitom použil slovo „Padej!“ Tvor to však pochopil doslovně a spadl ze stropu, kde seděl, na podlahu. Kdyby ve filmu nebylo tolik hluchých míst obsahujících plytké psychologicko-filosofické řeči, dal bych i tři hvězdičky, ale bohužel...

Kdyby nebylo boha, nebylo by ani ďábla, a kdyby nebylo ďábla, byla by na světě nuda a člověk by skoro neměl s kým poklábosit. Kromě toho by nevznikla spousta hororových filmů, což by byla škoda. Zde vystupuje ďábel v roli kazišuka a odhání od jedné ženy muže, kteří mají zájem stát se jejími milenci. Žena se obrátí na kněze, ale ten jí moc nepomůže a pouze vede takové ty náboženské řeči. Na druhé straně však ďas podporuje ženinu pracovní kariéru. Ačkoli tento satanášský horor nepatří ke špičkovým dílům žánru, má zápletka hlavu a patu. Filmoví tvůrci jako kdyby tak trochu kopírovali ideu knihy/filmu Rosmary má děťátko, ale dopadne to jinak.

První díl byl lepší. Tady se - jako v případě tolika jiných pokračování úspěšných filmů - projevil obecně známý efekt nastavované kaše.

Film, který ocení spíše sluníčkářští esoterikové. Nemělo by smysl vykládat, co všechno tu z okultního i medicínského hlediska nesedí. Místo toho přikládám záznam snu, který nabízí jiný pohled na téma reinkarnace. - - - Sen o reinkarnacích (v noci z 26. na 27. února 2024) - - -     S Martinem jsme se zdokonalili v technice sámmasátí (odkrývání paměti), která člověku umožňuje nahlížet do jeho minulých inkarnací. Sedíme v hospodě a vyměňujeme si zkušenosti. Člověk se narodí, žije, umře, znovu se inkarnuje atd. Během svého života přichází do kontaktu prakticky se stejnými osobami jako předtím, samozřejmě rovněž v nových inkarnacích. Konkrétní jedinec má tedy pořád víceméně stejné přátele i nepřátele, stejné manželky, partnerky či milenky apod.      Vzpomínáme, jak jsme chodili na pivo ve starém Sumeru. Když člověk zpětně pohlédne na své životy, zjistí, že se vlastně nic moc nemění včetně politických režimů, které jsou někdy lepší, někdy horší, ale vesměs hnusné. Snad jen kulisy, dané kulturní a technickou vyspělostí momentální civilizace, dodávají dění jiný kolorit. Kromě toho se mění i kvalita a cena piva.      Řeč se stočí na otázku tzv. přivtělených bytostí. Někdy se totiž stane, že člověka krátce po narození obsedne jemnohmotná entita, nejčastěji nějaký živlový duch. Taková bytost potom do určité míry formuje kvality, schopnosti a záliby dotyčného jedince a může disponovat i tzv. vlitým věděním. Martin se zmíní o tom, jak jednou v metru potkal gnóma a věnoval mu menší finanční obnos. Já si vzpomenu, že jsem znal hobita Froda, jehož nejslavnější životní období se líčí v trilogii Pán prstenů. Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století žil Frodo pod jménem Bartoň v jednom malém českém městečku a byl řidičem autobusu.      Mám však pocit, že to není mé jediné setkání s přivtělenou jemnohmotnou bytostí a doma se pohroužím do meditace. Opona času se protrhne a já zřím. Je osmnácté století, žiji ve Vídni, je mi 28 let a pracuji jako knihovník a archivář. Mám manželku a pětiletou dceru, kterou jsem získal poněkud neobvyklým způsobem. Přišla k nám ve věku čtyř let a prohlásila, že je naše holčička. Manželka ji přijala s nadšením, protože toužila po dítěti, ale nedařilo se jí otěhotnět, já jsem ji přijal vlídně, neboť jsem usoudil, že jedno dítě se v baráku snese. Brzy mi však na holce začalo být ledasco divné. Ve Vídni právě otevřeli zoologickou zahradu, první v Evropě, což umožňuje časovou lokalizaci: píše se rok 1752. Jdu s dcerou do ZOO, protože se chce podívat na zvířátka. Cestou využiji toho, že je celá natěšená a rozrušená a zeptám se jí, jestli náhodou není elfka. Děvčátko zvážní a řekne: „Máš hodné a pěkné dítě, tak proč do toho šťouráš? No dobře, když to chceš vědět. Jsem elfka. Přišla jsem, abych ti později byla nápomocná ve studiu okultismu, jemuž ses začal věnovat krátce před tím, než jsem se u vás objevila.“ Vize se vytrácí. Ještě mě (v tom snu) napadne, že když jsem žil v exilu ve Vídni, nikdy jsem se tam nešel podívat do zoologické zahrady. Přitom jsem se mohl prokázat indexem studenta Uni Wien, takže bych zaplatil jen symbolické vstupné. Ale proč bych tam chodil, když jsem tam byl už dvakrát? Jednou v roce 1752 s dcerou, podruhé v roce 1957 v doprovodu rodičů.

Totálně amatérský film, naprostý odpad. Co je tam špatně, zde zmínili už jiní uživatelé. Abych neopakoval již řečené, pokusím se na toto filmové dílo pohlédnout z jiného úhlu a najít na něm něco pozitivního. Jedna kamarádka mi pořád doporučuje, že bych to tak měl v životě dělat se vším, tak se o to pokusím. Zaujalo mě, kdo všechno se na vzniku filmu podílel. Režie: Robbie Banfitch, scénář: Robbie Banfitch, kamera: Robbie Banfitch, hrají: Robbie Banfitch  plus dvě další osoby, produkce: Robbie Banfitch, střih: Robbie Banfitch, zvuk: Robbie Banfitch. Nikde jsem nenašel, kdo dělal osvětlovače, ale patrně také Robbie Banfitch, i když tou baterkou se toho moc nasvítit nedalo. Je obdivuhodné, když někdo dokáže uskutečnit svoji vizi bez ohledu na to, jak je jeho idea pitomá, a ještě se umí postarat o propagaci takové krávoviny. Pokud jde jenom o film, nevznikne tím nikomu žádná velká škoda. Horší je, když se tlupa takových Banfitchů sejde v parlamentu.

Film o dívčím dospívání, jehož děj se odehrává v době, která byla lepší, než je ta naše. Vzhledem k tomu, že je příběh situovaný do USA, se tam hodně řeší nábožensví, což se u nás v sedmdesátých letech fakt neřešilo. Velká pozornost je zde věnována růstu prsou a první menstruaci, a to zajisté právem, neboť jde o významné ženské téma. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o menstruační krvi (v noci z 28. na 29. září 2016) - - -     Přišel mi balíček od nějaké mé čtenářky. Rozbalím jej a vidím, že obsahuje pečlivě zalepený papírový sáček plus průvodní dopis. Odesilatelka mi sděluje, že mi posílá svoji vakuově sušenou menstruační krev pro případné magické využití. Dále vyzdvihuje výhody tohoto způsobu preparace krve, o němž jsem se ve svých knihách nikdy nezmínil. V textu se nějak často opakují slova krev, rasa, národ, půda aj. Že by slečna byla neonacistka? Opatrně otevřu sáček, abych se na onen produkt ženy bílé rasy podíval.      Uvnitř je sypký červený prášek. Vypadá skoro jako Lapis philosophorum, ale je výrazně lehčí. Přesypávám jej do skleněné prachovnice. Přitom zjistím, že v něm slečna zapomněla jednu použitou vložku. Nebo snad má tento předmět posloužit pro něco jako živná půda? Zdá se, že někteří lidé mají ještě větší magickou fantazii než já.

Zdá se, že španělské ženy – tedy pokud můžeme věřit filmovým tvůrcům – znají elegantní způsob, jak řešit vypjaté a nebezpečné situace. V takových situacích totiž řeknou „Ojeď mě“ nebo „Zasouložíme si“ a hned se věci začnou ubírat jiným směrem. Film je trochu chaotický, ale obsahuje určité myšlenky, které je však těžké blíže specifikovat. Vzhledem k tomu, že zde do značné míry absentuje logika, je děj v podstatě nepředvídatelný, ale diváci přece nemají rádi, když po shlédnutí několika počátečních scén poznají, podle jakého klišé je film střižený a dokážou hned odhadnout jak dopadne. Též je třeba zmínit, že ve filmu je k vidění spousta nožů, takže divák si může udělat úsudek o úrovni španělského nožířství. Po této stránce jsou na tom Španělé docela dobře, řekl bych.