Adramelech

Asijské horory nebývají špatné a ani tento thajský film není špatný. Duchařský příběh spojený s psychologickým a kriminálním dramatem je docela slušně prokombinovaný, někdo by možná řekl překombinovaný. Já jsem byl celkem spokojený. Normálně bych dal tři hvězdičky, ale jednu přidávám za to, jak představitelka role dcery kulila oči, což dělala často, ať už překvapením nebo hrůzou. Když totiž Asiatka vykulí oči, vypadá naprosto úchvatně.

Dost originální horor s dobrou atmosférou, nečekanými dějovými zvraty a trochu divným koncem. Nebudu zde prozrazovat děj, aby divák nepřišel o požitek. Místo toho se zaměřím na jednu jedinou scénu ze začátku filmu, v níž je podle mého názoru obsažené morální poselství tohoto nevšedního filmového díla. Hlavní postavy: muž, jeho žena a jejich dcera. Žena má ráda telecí maso, ale jejímu manželovi telecí nechutná. Žena pošle muže, aby dojel nakoupit do venkovského krámku nějaké potraviny, zvláště telecí maso. Muž v regálu objeví toto zboží: Veal Cutlets Special! $ 7.99/lb. Mně to přijde jako dobrá cena. (Kotlety jsou zabalené v papíru a balíček, jehož hmotnost odhaduji tak na dvě libry, je převázaný provázkem. To neodpovídá předpisům EU, ale Spojené státy na předpisy EU kašlou, protože jsou velmoc a mohou si to dovolit; kromě toho neleží v Evropě.) Muž vezme zboží do ruky, ale pak je vrátí zpátky do regálu. Nic naplat, k večeři budou zase nějaké burgery nebo čím se ti Američané pořád cpou. Při placení u pokladny dcera, která si v krámě prohlížela časopisy, připomene telecí. Muž odpoví, že telecí neměli. Prodejce to slyší, ale mlčí, protože zákazník má vždycky pravdu, nicméně varuje muže tím způsobem, že mu připíše na paragon tato slova: „Ďábel tě sleduje.“ Doma muž stejně zalže i manželce. No a brzy poté se začnou dít věci. Z toho plyne poučení: Pošle-li vás vaše manželka nebo partnerka nakoupit nějaké potraviny, tak jí všechno kupte dle jejího přání a nikdy jí nelžete, že to či ono neměli, když to měli. Může vás uslyšet ďábel, který – bez ohledu na to, jestli v něj věříte nebo ne – vám pak zatopí způsobem, jehož jednu variantu lze vidět právě v tomto filmu.

Film z doby socialismu, který ukazuje, že rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se nevyplácí. Dnes funguje jako nostalgická vzpomínka na režim, který sice měl své mouchy, ale měl i mnohá pozitiva, kupříkladu dokázal udržet na uzdě lidskou hrabivost. Kromě toho uměl ohlídat státní hranice, přimět cikány, aby pracovali, zajistit občanům bezplatnou zdravotní péči (žádné doplatky za léky, jen koruna za recept, žádných 90,- korun za návštěvu pohotovosti), udržet nízké ceny základních potravin, vody, energií a nájemného nemluvě o tom, že neotravoval lidi žádným LGBT nebo GDPR. Ale zato každoročně otravoval s VŘSR, to je fakt.

Romantický příběh o praštěné holce, která se ráda montuje lidem do života. Účes má jak Markéta Pekarová Adamová a soudě podle jediné scény ukazující soulož, v níž hlavní hrdinka ve filmu figuruje, je patrně frigidní. Když se posléze přece jen rozhodne sbalit chlapa, počíná si tak nemožně, že je to vážně komedie. Takovou ženskou bych nechtěl mít doma, ale film se dal vidět.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsem se obeznámil s literární tvorbou Iana Fleminga. V roce 1968 vycházel na pokračování jeho román Dr. NO coby příloha Svobodného slova, v roce 1969 vycházel tamtéž román Goldfinger a v roce 1970 vyšly ještě některé další jeho práce v edici Magnet. Tehdejší shovívavá socialistická cenzura dopřála občanům trochu kapitalistického kulturního braku. Nejdřív se mi Flemingovy texty líbily, ale záhy jsem shledal, že příběhy jsou naivní a až komicky přehnané. Jsou to takové novodobé akční pohádky, kde dobro (imperialistické) vítězí nad zlem (komunistickým i jiným) díky statečnému princi (agentovi 007). Rozdíl je snad jenom v tom, že tyto příběhy nekončí svatbou, i když princ v průběhu děje postupně ojede větší počet dobrých i zlých princezen. Filmy natočené podle Flemingových románů jsem viděl až o mnoho let později. Překvapivě moc nezafungoval efekt nostalgie a někdejší růžové brýle jsem si už nedokázal nasadit. Snad nejlepší jsou tam ty krásky z šedesátých let; měly něco do sebe. Za srdce mě vzaly i kotoučové magnetofony a ovšem též absence nekuřáckých restaurací. Jinak jsem se občas zasmál, ale chvílemi jsem se nudil. Z dnešního pohledu: průměr.

Mimozemšťané vyprdli na Zem svůj jedovatý bobek, mutagenní sračky prosakuji do okolí a znehodnocují stále větší kus naší krásné planety. Vojáci mající za úkol zkázu prozkoumat a zjistit, jak jí zamezit, se nevrátili až na jednoho, který stejně nebyl schopen vypovídat. Někoho napadne poslat tam na průzkum ženy – vědkyně, protože ženská, jak známo, vydrží víc než člověk. Téma je slibné, ale děj se odvíjí tak zvolna a postavy mluví tak ospale, jako by každou chvíli měly upadnout do dřímoty, takže jsem brzy začal zívat a klížily se mi oči. Nicméně jsem vydržel, avšak za svoji vytrvalost jsem nijak zvlášť odměněn nebyl. Intelektuální to nebylo, akční to nebylo, zábavné to nebylo – bylo to trapné. Krokodýl a medvěd sice docela ušli, ale celkový dojem zachránit nedokázali. Nevím, proč nikoho nenapadlo vydesinfikovat kontaminované území napalmem. To by mohlo zabrat nemluvě o tom, že by to bylo velmi americké. V takovém případě by však ve filmu nebylo co ukazovat, filmoví tvůrci by přišli o honoráře a diváci o požitek. Ten bych ale, pokud jde o mne, klidně oželel.

Tento film jsem viděl už v dětství a líbil se mi. Od té doby se moje divácké preference poněkud změnily. Hodnotím dnešníma očima. Působivost filmu se opírá o archetypální situaci. Skupinka borců brání společenství chudých a utlačovaných rolníků proti lupičské bandě, která je v přesile. A činí tak za odměnu pouhých 20 dolarů! Já bych se kvůli takové sumě ani neobtěžoval vstát z postele, natož abych někde běhal s kvérem a riskoval život. Ale je možné, že chudoba námezdně pracujících, mezi něž je třeba řadit i kovboje (chlapce od krav) včetně jejich elity (pistolníků), byla v tehdejších Spojených státech amerických ještě horší než dnes. Pak je ovšem každý dolar dobrý a člověk i takový kšeft vezme, zvláště má-li dobrodružnou povahu. Pořád je to asi větší vzrůšo než třeba štípat dříví. Jsem si vědom toho, je jde o filmovou klasiku, ale to nic nemění na tom, že mě tam vysloveně vytáčí jeden obrovský logický kiks. Šéf lupičské bandy propustí sedm mužů, kteří předtím zabili jedenáct členů jeho tlupy. Nechápu, proč nevyužil příležitost a nezlikvidoval je. Když už ne ze msty, tak kvůli tomu, aby je preventivně zneškodnil, nehledě k tomu, že zbraně a koně po sedmi nebožtících by také něco vynesli. Bandita jim místo toho daruje život, nechá je odejít a ještě se přitom žoviálně vykecává. Oni, protože jsou to hrdinové, se samozřejmě vrátí a my pak můžeme sledovat, jak skončí lupičská banda, jejíž šéf nepoužívá mozek. Typově dobře obsazené a zahrané a ani ta nadržená mexická roštěnka, co tam na nějaké valše nebo na čem drhla kukuřici, nebyla špatná. Pěkná je i scéna ukazující setkání pistolníka s krávou. Zvíře má srst skořicové barvy a větší rohy než mají krávy chované u nás. Pistolník ji zkouší dráždit vestou jako muletou, ale kráva ani neútočí ani neutíká vědoma si toho, že lidé mají různé vrtochy. On jí pak pověsí vestu na roh jako na věšák. Ty její rohy totiž vysloveně sváděly k tomu, aby na ně člověk pověsil nějaký svršek. Kdybych mohl mluvit do scénáře, tak by na ten roh pověsil podprsenku mladé vesničanky, kterou odchytil poblíž, a pokud žádnou podprsenku neměla, tak kalhotky. To by bylo velmi romantické. Vcelku vzato slušný průměr, ale víc ani ťuk.

Velmi zajímavý film, který přes odlehčující komické prvky vlastně není komedií. Je z něj patrné, že diktátor nemůže být žádná holá větev na způsob kašpárků, kteří se věnují politikaření v tzv. demokratických státech. Líbilo se mi, jak rychle se svržený diktátor přizpůsobil nové situaci ve svém americkém exilu a okamžitě začal konat. Tihle lidé prostě žádnou porážku nevnímají jako definitivní. Perfektní je, jak zaškoluje tu holku, aby změnila své nezáviděníhodné postavení ve škole: svrhnout autority – vyvolat chaos – převzít moc. To funguje obecně. A pokud slečna na něco nemá žaludek, tak to udělá za ni. Škoda, že vyměkla a projevila se jako nepříliš nadaná žákyně. „Ty nejsi rebelka, ty jsi jenom výtržnice.“ Takovou šanci promarnit! Komu se poštěstí mít za učitele zkušeného diktátora? Nedostatky: Celkově dobrý dojem kazí poněkud rozplizlý konec. Kdepak, tohle mělo skončit úplně jinak! Scéna, kdy si diktátor v obchodním domě zkouší nové oblečení, působila nejen trapně, nýbrž i nesmyslně; takový člověk by byl schopen snadno posoudit, jestli mu něco sluší nebo ne. To si mohli tvůrci filmu fakt odpustit. Přirozeně působících humorných situací vznikajících na základě velkého rozdílu co do životních zkušeností i věku obou hlavních postav tam i beztoho bylo dost. Tematicky se tomuto filmu vzdáleně podobá Kingova povídka Nadaný žák, která je známá i z filmového zpracování. Charaktery postav jsou tam však namíchané jinak. Mládenec, který tam vystupuje, není žádné neviňátko, zatímco slečna ve filmu Vážený diktátore je v zásadě hodná, roztomile cáklá puberťačka.

Připomínat mladé generaci, že existovaly časy, kdy šlo o víc než o nějaké LGBT či GDPR nebo kýho čerta, je chvályhodné, ale zřejmě marné. Film navíc není po umělecké stránce nijak zvlášť zdařilý. Děj, který se odehrává v koncentračním táboře, není realistický. Poučení o tom, jak to tam ve skutečnosti vypadalo, lze načerpat ze vzpomínek pamětníků, kteří pobyt v takovém zařízení zažili. Po roce 1945 u nás vyšla nejedna taková kniha, mnohdy i s autentickými fotografiemi pocházejícími z německých archivů. Také když se do plynové komory nasypaly granule, z nichž se začal uvolňovat kyanovodík, projevovalo se to jinak, než že Židé jenom poklidně kašlali. Dokládají to svědectví osob, které vyklízely z plynových komor mrtvá těla. Po dokoukání filmu mě napadlo, že dnešní mládež možná ještě zažije neméně zajímavou dobu, o níž se jednou budou točit podobně historicky zkreslené filmy. Lidé  jsou nepoučitelní, takže stačí, aby zlo přišlo v nějaké jiné masce a – –

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011).