Adramelech

Zastávám názor, že každý umělec by se měl nějak vypořádat s faustovským tématem. Mnozí to ostatně učinili. Základním pramenem je lidová legenda, kterou v roce 1587 vydal frankfurtský tiskař Johann Spiess. Na této kanavě už vyšívalo mnoho tvůrčích osobností, nejelegantnějším stehem J. W. Goethe a hned po něm Ch. Marlowe. Z filmových zpracování nejvýše hodnotím Švankmajerovu volnou parafrázi Lekce Faust. Filmové pojetí Alexandra Sokurova se mi moc nelíbilo, čímž nemá být řečeno, že ten film je špatný. Rozhodně má úchvatný vizuál; něco tak ponurého se vídá jen zřídka. Co se obsahu týká, míchá Sokurov v lidském nevědomí lžící psychoanalýzy a vytahuje na světlo bahýnko nabrané pěkně ode dna. Na můj vkus je však děj příliš civilní a (s výjimkou scény s homunkulem) málo magický. Přikládám záznam jednoho mého snu s faustovským motivem. - - - Sen o klíčence (v noci z 12. na 13. listopadu 2021) - - -     Seznámil jsem se v antikvariátě s jedním starým pánem. Je to bibliofil, který sbírá různá vydání Goethova Fausta včetně předmětů, které se nějak vztahují k Faustově památce. Bavíme se o tom, že Koberovo vydání Kolárova překladu Fausta vyšlo v různých nakladatelských vazbách a že i původní brože mají různé obálky. Rok vydání nakladatel bohužel neuváděl. Kolárova předmluva má vročení 1863. Muž říká, že Kober vydal několik dotisků, pokaždé s jinými obálkami. Popisuji, jakou obálku má výtisk, který vlastním.      Bibliofil mě pozval, abych si prohlédnul jeho sbírku. Vytáhne z police jedno Koberovo vydání a ukáže mi obálku: „Asi budete mít tohle, že?“ Přikývnu. Prohlédnu si ještě řádku různých luxusně vázaných a krásně ilustrovaných edic Fausta, vesměs v němčině. Posléze dojde na artefakty od pamětních medailí s Faustovou podobiznou až po figurky z míšeňského porcelánu. A nakonec zlatý hřeb. Muž mi ukáže koženou klíčenku s uzávěrem na zip zhotovenou u příležitosti třístého výročí Faustovy smrti, tedy v roce 1840. Na jedné straně je vyražena Faustova podobizna a letopočty jeho narození a úmrtí, na druhé straně čteme jméno německého výrobce a rok zhotovení předmětu. Otevřu klíčenku. Vevnitř se nacházejí – připevněné ke stěnám – dvě krásně vypracované figurky z různobarevně nalakované kůže. Jedna znázorňuje Fausta, druhá Mefistofiela. Nahoře nad nimi je umístěné poutko na klíče. Všechno je krásně zachovalé, klíčenku evidentně nikdo nikdy nepoužíval. Pousměji se a řeknu, až to asi bude falzum. Zdrhovadla se objevila až někdy za první světové války, v roce 1840 ještě neexistovala. „To vím taky,“ opáčí muž, „ale to nic nemění na tom, že tento předmět je pravý.“      Dochoval se totiž dopis prvního majitele tohoto předmětu, který jej koupil od výrobce. Jeden sběratel faustovských památek informuje druhého sběratele faustovských památek o unikátním přírůstky do sbírky. Bibliofil mi ukáže dopis psaný kurentem, k němuž je naštěstí přiložen strojopisný německý přepis v latince. Nejzajímavější jsou zprávy o výrobci, německém brašnáři, který praktikoval magii podle faustovských žaltářů. Když z náhlého popudu mysli začal pracovat na klíčence, ukázal mu Mefistofiel v astrálu princip zdrhovadla. Pisatel dopisu tento princip vysvětluje a naivně poznamenává, že brána pekelná se asi zavírá na Reißverschluss.      Zkusím se nad tím předmětem zamyslet. Postava Fausta a Mefistofiela jsou v klíčence stěsnané v relativně malém prostoru. To by mohlo znamenat, že magik, který uzavře pakt, přejde po své smrti do duchovy sféry a je duchem jaksi přivtělen. Ne sice na věčné časy, jak se někdy tvrdí, ale až do své příští inkarnace, která v takovém případě však může být velmi vzdálená. Poutko na klíče symbolizuje pouto mezi oběma smluvními stranami. Záhadou je, proč brašnář neuplatnil princip zdrhovadla při výrobě svých produktů. O tašky na zip nebo s kapsami na zip by tehdejší zákazníci jistě měli zájem. Patrně půjde o nějaký Mefistofielův vzkaz budoucím generacím okultistů. Pomyslím na to, že bych tu klíčenku chtěl vlastnit. „Ne, to byste nechtěl. Věřte mi, že to byste fakt nechtěl,“ řekne bibliofil jako kdyby zachytil moji myšlenku.

Psychologický film zabalený do pozlátka sci-fi. Pekelná nuda, ucourané tempo, příšerně dlouhá stopáž a hlavně kecy, kecy, kecy. Co je špatného na tom, jestli jsme ve známém vesmíru sami? Sice nebude žádná zábava, ale ani žádné problémy, které by v případě existence nějakých blízkých sousedů byly mnohem pravděpodobnější.

Romantický konverzační film. Pro mě docela nuda. Nejlepší scéna byla ta, jak chlápek s ženskou hráli stolní tenis, ale dělalo jim problém trefit se do míčku, protože oba byli sjetí hašišem.

Kočky jsou sympatická zvířata a kočka proměněná ve slečnu, která si částečně zachovává své kočičí způsoby (utíká na strom před psem, neumí používat příbor, spí v krabici a dokonce chytá myši), je zajímavý nápad. Já bych ten film obohatil o sexuální scénu, kdy by slečna vydávala zvuky jak mrouskající se kočka. Škoda, že to filmové tvůrce nenapadlo. Nebo možná i napadlo, ale pak by to zase nebyl rodinný film. Samotnou zápletku filmu milosrdně pominu. Film v zásadě stojí na skvělém hereckém výkonu představitelky hlavní role plus zvířecích herců – koček. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o smrti (v noci z 15. na 16. ledna 2013) - - -     Zdá se mi, že ležím v posteli a spím. Najednou mě něco probudí. Jitka říká, že se ani něco děje s morčaty. Napadne mě, že žádná morčata nechovám, a že asi utekla. Skutečně mám pocit, jako by se v místnosti pohyboval nějaký malý tvor. Ba vlastně asi vlezl rovnou do mé postele. Reflexivně se po zvířeti oženu, a opravdu, z postele vyskočí kočka.      Je to ona černobílá kočka, která už několik let žije v okolí domu a ráda se mi otírá o nohy, zvláště když venku mrzne. Tiše na ni zavolám a ona přistoupí k mé posteli. Pohladím ji, aby pochopila, že jsem to nemyslel zle. Kočka ke mně začne telepaticky mluvit. Tušil jsem, že to dělá vždycky, ale teprve teď se mi její myšlenky jasně překládají do slov. To, co říká, je směs naprostých naivit (kupříkladu se mě zeptala, proč mám na hlavě méně srsti, než jsem míval dřív) a vysoce pozoruhodných postřehů. Přijde mi zvláštní, že jí najednou tak dobře rozumím. Zvíře se mě nenuceně otáže, jestli jsem věděl, že kočka může sloužit také jako psýchopompos.

Film se vyznačuje zvláštní, nepřirozenou, ale nikoli nepříjemnou barevností. Herci hrají v kulisách, které vypadají jako kulisy. Do toho občas černobílé vstupy s povídáním o psaní scénáře nebo divadelní hry či co to vlastně je, prostě toho, co se ukazuje v tom barevném filmu. Pád dobrých dialogů, jinak film veskrze o ničem. V podstatě je to artistické cvičení nějakého narcisty, kde forma zcela převálcovala obsah i myšlenku, tedy pokud to nějakou myšlenku mělo. Půl hvězdičky za barvičky, půl hvězdičky za holčičky, z nichž jedna byla upír, druhá mumie s uříznutou hlavou pohřbená v Egyptě a třetí víla.

Přečetl jsem si recenze uživatelů a mrknul jsem na hodnocení filmu. Usoudil jsem, že to nebude nic moc, ale přesto jsem si ten film pustil. Skoro hned na začátku mě zaujal rozhovor muže se ženou. Muž se ptá, jestli by se s ním žena vyspala, kdyby se inkarnoval jako pes. Žena odpoví záporně. „A co kdybych byl klokan?“ naléhá muž. „S klokanem bych si to rozdala,“ míní žena. Muž na to: „To jsem si mohl myslet.“ Anebo: Muž s ženou plánují dítě. Žena má podstoupit umělé oplodnění a obává se, že se to nepovede. Muž: „V tom případě je tady plán B. Adoptujeme dvě sedmnáctileté Švédky.“ Podobně zářných příkladů, jak s ženou elegantně konverzovat, zde uslyšíme víc. – Ve filmu se vize z ženiných nočních můr prolínají s realitou a posléze obojí téměř splývá. Je to jak v té čínské bajce: Zdálo se filosofovi, že je motýlem, nebo se zdálo motýlovi, že je filosofem? V kategorii mysteriózních hororů slušný průměr, nicméně chápu, že ne každému se to musí líbit.

Královsky jsem se bavil a zároveň mi z toho běhal mráz po zádech. Ta přehlídka uchazečů o studium byla fakt panoptikum: nevzdělaní ignoranti, ješitní magoři, politicky korektní úchylové a mnozí další, všichni vesměs bez talentu. Když někdo nezvládá ani základy figurální kresby, kde bere odvahu jít k přijímacím zkouškám? Perfektní byly debaty ženských zaměstnaných na vrátnici. Měly zdravý rozum a dobrý postřeh. Úžasný dokument! Film se stal recentním podnětem následujícího snu. - - - Sen o nebinární osobě a Heydrichově vile (v noci z 20. na 21. července 2023) - - -     Nějak jsem omládnul, znovu studuji na vysoké škole a bydlím na koleji. Koleje však dnes vypadají jinak než v dobách mého prvního mládí. Tehdejší pokoje byly takové mrňavé nudle, v nichž bydleli dva studenti, dnes jsou to veliké pokoje pro pět studentů. V pokoji, kde bydlím, jsou obsazená pouze tři lůžka.      Začal nový semestr a chlápek ze správy koleje nám přišel oznámit, že dostaneme dva další spolubydlící. Je mi divný takový formální postup, ale hned se ukáže, kde je potíž. Správce nám sdělí, že se jedná o dva studenty ze Slovenska, z nichž jeden je nebinární osobou. Protože kolej zatím nemá zvláštní pokoje pro nebinární osoby, může taková osoba bydlet v mužském i ženském pokoji. Měli bychom se však připravit na to, že tato osoba vypadá jako ženská. Nebinárka projevila přání, že chce bydlet společně se svým kamarádem, protože oba pocházejí ze stejného města, v čemž jí správa koleje vyšla vstříc. Chlápek se ještě zeptá, jestli máme v pokoji lékárničku, která tam podle předpisů musí být, a když zjistí, že žádnou  lékárničku nemáme, tak nám hned jednu dá, protože tuto situaci předpokládal. Když odejde, probíráme situaci s tím výsledkem, že jednu postel posuneme do rohu, dál od ostatních, aby nebinárka měla větší soukromí.      Dorazí oba noví studenti. Mládenec se představí, ale nebinárka sotva pozdraví, omrkne pokoj a zase odejde. Zřejmě se jí něco nezamlouvá. Čekáme, jak se situace vyvine, a mezitím se mládence vyptáváme, co je ta nebinárka zač. On vysvětluje, že tělesně má všechno jako ženská a když je s ním, tak se ve všech ohledech i chová jako ženská. „Ale když se mnou není, tak nevím. Nepřekvapilo mě ani kdyby se proměňovala ve vlkodlaka.“ Posléze se nebinárka vrátí a oznámí svému kolegovi, že sehnala pokoj, kde budou bydlet se samými Slováky, načež oba odejdou. Chvíli o tom debatujeme a pak se někdo zeptá, co s tou lékárničkou. Míním, že jsme ji dostali kvůli Slovákům, tak patří Slovákům. Dost možná se jim bude hodit víc než nám.      Nesu lékárničku do slovenského pokoje. Noví studenti si právě vybalují věci. Koukám, že mládenec si s sebou přivezl nějaké knihy. Vidím mezi nimi etnografickou publikaci Romové Slovenska a dokonce i moji Magii. Tak ta už je dnes vzácností. Mládenec se mě zeptá, jestli jsou v Praze nějaké domy, kde straší. Odpovím, že jednoznačně nejstrašidelnějším domem v Praze je Heydrichova vila. Když se Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava, nechal si v Praze postavit vilu, kterou projektoval Albert Speer. Po Heydrichově smrti zůstala vila pietně prázdná, bydlel v ní pouze správce, který ji udržoval. Tehdy se začalo proslýchat, že tam straší Heydrichův duch. Po skončení války naštěstí nikoho nenapadlo tento architektonický skvost zbourat, nýbrž tam bylo otevřeno Heydrichovo muzeum, totiž vlastně muzeum připomínající atentát na něj. Z atentátu se však nedochovaly téměř žádné hmotné památky, takže většinu expozice tvoří fotografie a informační panely. Ve vile však zůstalo prakticky kompletní vybavení Heydrichova bytu se spoustou jeho osobních předmětů. I to se po jistém váhání stalo součástí expozice. Muzeum se už léta těší velké návštěvnosti hlavně německých turistů. Všechno je dobře střežené, aby se nic neztratilo. V budově pracuje noční hlídač, který Heydrichova ducha často vídá a hodně s ním rozmlouvá. Duch má zajímavé názory na řešení migrační krize v Německu i v celé Evropě. Slovák se ptá, jestli jsem toho ducha viděl na vlastní oči. Říkám, že viděl, protože se s hlídačem znám. Ptal jsem se tehdy ducha, jestli je pravda, že mu malý Vašík Havel jednou seděl na kolenou, což Reinhard potvrdil: „Jo, na toho spratka si vzpomínám.“

Z anotace filmu jsem usoudil, že se bude jednat o superblbost a téměř jsem se nezklamal. Zřejmě je to parodie na něco, co jsem jsem díky své ne úplně špatné karmě nikdy neviděl. Děj nemá hlavu ani patu, nějací superblbci tam poletují vzduchem a blbnou, aby se pořádně vyblbli. Pro mě prakticky nekoukatelný film, ale občas tam byly vtipné momenty a hlášky.

Staré němé filmy mají dnes své kouzlo. Tohle sci-fi je spíše dokumentem o poměrech panujících v SSSR na počátku sovětské éry. Dobře tu dobu ve svých knihách popsal M. Bulgakov. Scény z Marsu se odehrávají v úchvatně naivních dekoracích. Marťanský vynálezce musel být fakt borec: smontoval pár skleněných jehlanů a přístroj ukazuje život na Zemi tak dokonale, jako kdyby to filmoval dron. Přesto tam ještě mají zaostalé kapitalistické zřízení, i když vlastně ne až tak moc zaostalé, když přišli na myšlenku hibernace nepotřebných pracovních sil – čili zřejmě nezaměstnaných; aspoň se ušetřilo na dávkách. Vlastní let Rusů na Mars začíná až asi po hodině filmu. Marťani chtějí raketu sestřelit, aby na jejich planetu nezanesla myšlenky socialismu. Bude na Marsu obdoba VŘSR? Není to všechno jenom sen? Nutno vidět!

Opět jeden žraločí film, tentokrát nepříliš zdařilý. Moji pozornost poutal jen velmi chabě. Během jeho sledování mě napadlo, že současné squalery opomíjejí problematiku LBGT+. Nápravu tohoto nedostatku bych si představoval třeba takto: Skupina příslušníků zmíněné komunity (samozřejmě vhodně rasově namíchaná) si vyjede na člunu pod duhovou vlajkou, aby se radovala ze svého práva svobodně se hlásit ke své sexuální orientaci. Člun napadne žralok, a sice žralok rasismu prostý a demokraticky smýšlející, který neposuzuje kvalitu člověka podle barvy pleti a nediskriminuje homosexuály, nýbrž je požírá se stejnou chutí jako heterosexuály, čímž je vyjádřeno, že homosexuálové nejsou nijak horší ani méněcenní. Totéž platí o lesbách, které by na člunu neměly chybět, aby byl film koukatelnější. Jinak by to byl takový běžný film o tom, jak žralok snídá, obědvá a večeří a  přitom dává pozor, aby mu neuplavala jeho zásobárna masa. Ono se v tomhle žánru nic moc originálního vymyslet nedá, ale nějaké body za politickou korektnost by se tady nasbírat daly, což si zřejmě nikdo z filmových tvůrců ještě neuvědomil.