Adramelech

Ze současného pohledu lehce podprůměrná televizní inscenace z éry socialismu. Nervní a uječený herecký projev Veškrnové mi drásal nervy, ale k její roli v tomto filmu se docela hodil. Celkový dojem dosti vylepšuje vždy velkolepý Kopecký.

Vzhledem k tomu, že evropská kultura vyrostla  z řecko-židovsko-křesťanských kořenů, máme všichni příslušné mýty víceméně zažité a v kultuře se bez těchto motivů neobejdeme. Téma však nesmí být tak neohrabaně zpracované jako v tomto filmu. V mém nevědomí vyvádí tento substrát občas psí kusy, viz záznam následujícího snu. - - - Sen o Kristově stopě (v noci z 6. na 7. září 2017) - - -     Právě jsem přiletěl na dovolenou do Izraele. Vyjdu z letiště a na ulici zjistím, že na polobotky, v nichž jsem přicestoval, je tam moc horko. Vyndám ze zavazadla letní sandály a začnu se na ulici přezouvat. Z poblíž stojící skupinky ortodoxních židů vystartuje jeden muž a se slovy „Slicha, adoni,“ mě chytí za kotník. Vsune mi pod nohu kus papíru a obkreslí obrys mého chodidla, jako kdyby se mi chystal zhotovit ortopedickou vložku. Muž jednou rukou ukazuje papír ostatním a druhou mě stále drží za nohu, abych se nemohl vzdálit. Neprotestuji, protože předpokládám, že jde o součást nějakého místního folklóru.      Mezi muži se rozproudí vášnivá debata. Bohužel mluví příliš rychle, takže nedokážu zachytit, o čem je řeč. Několikrát zaslechnu slovo „nocri“, tak na ně houknu, že nejsem křesťan, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost. Vzpomenu si, že v lidové magii se kdysi čarovalo s tzv. Kristovou délkou. Že by tady existovalo něco obdobného, třeba Kristova stopa? Když vedli Ježíše na Golgotu, mohl někdo z jeho sekty obkreslit obrys stopy budoucího popravence a nákres potom mohl skončit v rabínských archivech. Rád bych upozornil na to, že mám příčně ploché nohy, což Kristus coby dokonalý člověk rozhodně mít nemohl, ale nejsem schopen sesumírovat potřebnou větu v hebrejštině.      Naštěstí zahlédnu Michala. Že by už emigroval do Izraele v obavě z islamizace Evropy, jak o tom onehdy mluvil? Zavolám na něj. Michal mi vysvětlí, že věc se má jinak. Kabalisté prokázali, že v současnosti žije inkarnovaný prorok Eliáš. Má být vtělený do nějakého evropského góje, který přicestuje do Izraele. Vyhledáním Eliáše byl pověřen jeden jasnovidec, což je onen muž, který mě právě drží za nohu. Stopa má určitým způsobem prokázat Eliášovu pravost a diskuse o tom právě probíhá.      Ptám se, co se mnou bude, když budu uznán za inkarnaci Eliáše. „No,“ říká se Michal, „potom tě ožení s jednou ze čtyř pečlivě vybraných izraelských dívek a budeš nám muset zplodit mesiáše.“ Koukám, že opodál skutečně čekají čtyři děvčata. Jedna z nich je tak ošklivá, až se leknu, ale ze tří ostatních by se určitě dalo vybrat.      Disputace se chýlí ke konci. „Vypadá to, že v nejbližší době budeš mít příležitost osvěžit si ivrit,“ směje se Michal.

Je obdivuhodné, co ta holka všechno stihla: studium, práci v kanceláři, úklid v restauraci, příležitostnou prostituci a ještě speciální služby v pánském klubu. To je na takové tintítko docela výkon. Navzdory četným nahým scénám nejde o erotický film. Dobře natočené, dobře zahrané a poměrně netradiční drama, které stojí za vidění.

Filmy o domácích mazlíčcích mohou být nejhorším druhem kýče, ale tohle se docela povedlo. Občas to bylo i vtipné a nápadité. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o domácích mazlíčcích (v noci z 8. na 9. prosince 2021) - - -     Na webu se objevily zprávy, že se na zemi vyskytl nový živočišný druh. Vypadá jako kříženec kočky, morčete a malého prasátka a lze jej nalézt v lidských domácnostech, kam neznámým způsobem proniká. Je mírné povahy, snadno si zvykne na člověka a slouží jako domácí mazlíček. Asi dárek od mimozemšťanů, řekl bych. Žere prakticky všechny potraviny, které svou malou tlamičkou dokáže zpracovat, ale nejvíc mu chutnají výrobky s přísadou palmového tuku. Hledám, jestli neumí něco užitečného, třeba vyrábět elektřinu, syntetizovat pervitin nebo chránit svého majitele před koronavirem, ale nic takového se tam nepíše. Ani o tom, že by někdo zvíře zabil, stáhnul, vykuchal, upekl a zjistil, zda se hodí k jídlu, jsem na webu nic nenašel. To se ufoni moc nevytáhli.      Vrátím se z nákupu a najdu jednoho takového tvora doma, jak cupitá po kuchyni. Jeho vzhled odpovídá snímkům na webu. Má hustou srst šedé barvy o délce sotva několika milimetrů. Pohladím ho, je to jako kdybych hladil kartáč. Možná by se s ním daly leštit boty. Vzpomenu si, že na webu stálo, že zvíře z kočičí obratnosti mnoho nepobralo. Když se postaví na stůl a ono hledá, jak se dostat dolů, počíná si tak neohrabaně, že zpravidla spadne a při pádu se stočí do klubíčka jako ježek. Dám zvíře na stůl, abych si to ověřil. Tvor po chvíli opravdu spadne, přičemž se svine do klubíčka. Po dopadu se rozvine a už zase cupitá po podlaze. No nic, jdu vybalit nákup.      V rámci vánoc jsem si koupil čokoládovou chaloupku zabalenou ve staniolu. Má být z velmi kvalitní čokolády. Rozbalím staniol a ochutnám ji. Je fakt prvotřídní. Tvor ke mně přicupitá a prosebně na mě hledí. „V téhle čokoládě žádný palmový tuk není, blbečku,“ poučím tohoto kandidáta na domácího mazlíčka. Zvíře samozřejmě nerozumí a nadále naznačuje, že by také mělo zájem. No dobře, uloupnu kousek střechy a sousto mu podám. Tvor ho s chutí zkonzumuje a následně se mi začne otírat o nohy. Asi doufá, že ho budu živit ze svého důchodu. Napadne mě, že bych mohl vyzkoušet, jestli dokáže přežít ve venkovních podmínkách, a pak o tom referovat na internetu. Venku je něco málo pod nulou, asi ho vynesu ven na mráz.

Hned začátek filmu ukazuje, že multikulturalismus nefungoval ani v pravěku, i když se tehdy příslušníci různých ras a kmenů navzájem mlátili jenom kameny a klacky. Již někdo se zde pozastavil nad tím, že film líčí poměry v pravěku zkresleně, neboť kanibalismus byl tehdy něčím zcela běžným. Antropologům je tato stránka lidské historie dobře známa z četných archeologických nálezů. Aspoň ve stručnosti zmiňuji půl milionu let staré pozůstatky člověka pekingského z čínského naleziště Čou-kchou-tien, obdobné nálezy z dob před půldruhým milionem let až sto tisíci lety v lokalitě Gran Dolina ve Španělsku, sto tisíc let staré nálezy v chorvatské Krapině, pětasedmdesát tisíc let staré nálezy ve francouzském Aurignaku, dvanáct tisíc let staré nálezy v Cheddar Groge v Británii či nálezy staré deset tisíc až dva tisíce let ve Švýcarsku, Rakousku i jinde. Na našem území se našly doklady o kanibalismu únětického lidu doby bronzové (Dolní Počernice, Hodonice) i lidu knovízského doby pozdně bronzové (Knovíz, Praha-Bubeneč, Kolín). Totéž v časově zhruba souběžné lužické kultuře v Polsku atd. Lidstvo započalo svoji kariéru jako nepočetná tlupa kanibalů a obávám se, že stejným způsobem ji jednou také skončí.

Magický realismus jak vyšitý. Vytýkat tomuto filmu, že jeho děj je nepravděpodobný nebo že má nějaký společensko-kritický, ekologický či snad rasový podtext, je stejně málo smysluplné, jako vytýkat totéž románům G. G. Márqueze nebo – abych jmenoval také africké autory – dílům Amose Tutuoly nebo Ahmadoua Kouroumy. Zvláště oceňuji dialogy, třeba pohled černé holčičky na městkou civilizaci západního typu mě pobavil: „Ryby strkaj do igeliťáku, děti do kočárku, slepice na klacky a tak.“ Parádní byla scéna, jak učitelka ve vesnické škole používá coby učební pomůcku své stehno, kde má vytetovaný obrázek pratura, a vysvětluje žákům, že pratuři žrali děti. Nebo toto: „Maminka by byla tak krásná, že když šla kolem sporáku, začal sám hořet.“ Ano, děj na sebe místy nenavazuje, ale po filmovém střihu v určitém smyslu pokračuje. Ve filmu tohoto typu je pro diváka snadné takové diskontinuity překlenout, pokud arci netrvá na tom, že chce vidět realistický příběh.

Přišlo mi to jako zfilmovaná pubertální fantazie. Také jsem vyrozuměl, že obyvatelé USA si asi moc nepotrpějí na záclony v oknech.

Nejprve mi nebylo jasné, o co v tom filmu vlastně jde. Byly tam nějaké zmínky o mimozemšťanech. Potom ukazovali Číňanku, jak hraje kulečník. Tak to jsem ještě nikdy neviděl, zatímco českou holku jsem viděl na kulečníkovém stole i souložit. Když je člověk na světě dost dlouho, uvidí spoustu věcí. Mimozemšťané se však přede mnou pořád schovávají. Ani v tomto filmu se moc nepředvedli. Děj je rozvláčný, psychologie postav nepříliš srozumitelná, divný film.

Slibný začátek. Strašidelný lustr, který se zapíná bouchnutím do vypínače, a strašidelné ústřední topení, jež se pouští bušením kladiva, to je docela silný hororový kalibr, který u mě spolehlivě vyvolá mrazení v zádech. Dál už to tolik děsivé nebylo, ale film si po celou dobu držel přijatelnou úroveň. Sice je to dost načichlé určitým druhem mysticismu, který – pokud je mi známo – nikdy neexistoval, ale člověk to musí brát jako licenci filmových tvůrců, kteří přece mají právo si vymýšlet, od toho tady jsou. Docela se snažili o jakousi věrohodnost, protože některé znaky na stěně pod tapetou připomínaly protosemitské (fénické) písmo, ale většinou to byly jen takové klikyháky.

Kvůli čemu jinému se ty izolované náboženské komunity zakládají, když ne kvůli sexuálnímu zneužívání žen? Prostě to jenom chce tam nevstupovat. Připomínám případ z ČR, kdy guru Jára přezdívaný Nadsamec ÓM „odháčkovával“ ženské přes pipinu. Jedna moje známá vstoupila ve svých devatenácti letech do nějaké tajné lóže. Říkal jsem jí, že dělá blbost, ale nenechala si poradit. Pak se hrozně divila, když ji tam chtěli ojet, a stěžovala si na to na webu. Napsal jsem jí v komentáři, že to nepřekvapuje, protože slovo lóže je odvozené od slova lože čili od názvu místa, kam je zvykem pokládat členky a praktikovat na nich rituály. – Hlavní hodnotu filmu spatřuji v tom, že slouží jako varování; zdá se, že takových varování není nikdy dost.