Lima

Plakátové.info: NĚKDE NA TOMTO SVĚTE VÁS PRONÁSLEDUJE VĚC, KTERÁ……NENÍ Z TOHOTO SVĚTA!!!____Teď už se vůbec nedivím, proč v Americe tenhle kousek, mnohými považován za nejlepší Cormanův film, má tak výrazný kultovní status. Film téměř bez trikových záběrů, bez efektních, oku lahodících scén, bez výraznější výpravy, přesto skvělá zábava. Příběh samotný – alien pod rouškou podivínského boháče tajně zabíjí pozemšťany a sbírá z nich krevní vzorky, které posílá transportním paprskem na svoji domovskou planetu – má takový sladce pochmurný, hororový přesah. Oblíbený Cormanův herec Paul Birch v roli mimozemšťana je fantastický. Zlověstný výraz, který neukazuje byť i minimální emoce, strojená monotónní dikce, přesto nepřehrává, ačkoliv by k tomu role sváděla a ve svém minimalistickém hereckém projevu je působivý. Corman režíruje úsporně, ale přesto, že nemusíte být fanoušky konverzačních filmů (což tenhle zčásti je), chcete vědět, co přijde dál, jakého nebožáka zase alien naláká do svého sklepa, kde ve velké peci spaluje své oběti a v závěru film ukázkově graduje. Potom klidně se shovívavým úsměvem přehlédnete i nechtěně komický útok mimozemské příšery (takový netopýr s medúzovitým vějířem), kde se Corman neobtěžoval se zaretušováním těch lanek, za které příšerka visela. Poslední záběr, který naznačuje otevřený konec, nebo nikdy nekončící boj s mimozemskou rasou, je takovým vtipným režisérovým pomrknutím, které potěší.

Klausova neviditelná ruka trhu v nejryzejší podobě a zároveň smutná ukázka (ne)fungování ´České obchodní inspekce´, potažmo kontrolních mechanismů tohoto státu.

Ohlédnu od filmu samotného, spíše jen takové zamyšlení. 60.léta – v kultuře, v hudbě, umění a filmu nejvíce vzrušující dekáda, kterou tahle republika zažila (ale vlastně to platí pro celou Evropu). Doba probouzejícího bigbítu, toho bezpočtu rockových partiček, doba vzrůstající popularity SEMAFORU Suchého, Šlitra a umělců přidružených okolo, doba skvostných forbín Wericha a Horníčka, doba pukajících ledů v pojímání cenzury, kdy nejeden film (např. ´Bílá paní´ a mnoho jiných) otevřeně šil do stranických móresů a vše vrcholilo oficiálním zrušením cenzury v 68-ém, vzrušující doba invenční „Nové české vlny“ československého filmu, kdy se nedělaly umělecké kompromisy, nástup nové generace skvělých filmařů a 2 Oscary pro čs. kinematografii, doba nástupu probouzející se sexuální revoluce, éra The Beatles a lehké dozvuky hnutí hippies, které jemně rezonovaly i u nás až z dalekého San Francisca....atd., atd. Zkrátka, byla to vzrušující desetiletka, u níž lituji, že jsem jí těsně nezažil……a pak v 68-ém přišli Brežněvovi pohůnci a všechno šlo do prdele….

Maximální hodnocení za celou pozoruhodnou trilogii. Za tu nekompromisní brutalitu a i na poměry manga žánru bezprecedentní výpravu. Hlavní trojice – Griffith, Guts a Casca – ač animovaní, strčí svým charismatem do kapsy každou reálnou hereckou hvězdu a jejich složitý psychologický vývoj napříč všemi třemi díly je radost sledovat. Dynamické souboje se nebojí krve a ty niterné scény zase přetékají svůdnou atmosférou. Ale pořád bychom se pohybovali v intencích klasického dobrodružného příběhu s historickými reáliemi, kdyby nepřišla druhá polovina třetího dílu. V ní se ty pekelné výjevy do vás zakousnou tak, že na to nezapomenete. Vždy jsem na Japoncích obdivoval ten nízký práh autocenzury, kterým oplývají a zkrátka lidově řečeno – že se s tím neserou, ale brutalita a jistá zvrhlost těch pochmurných vizí v té památné půlhodině vyráží dech. Podobný psychedelický zážitek jsem při japonském anime zažil naposledy před deseti lety u legendární Akiry.

Nevidět a neslyšet to na vlastní oči a uši, rozum by se zdráhal něco takového, jak z pera prachbídného scenáristy, nějak vstřebat. Téměř neuvěřitelný příběh o tom, že talent a štěstí vždycky nejdou ruku v ruce. Rodriguez měl to první, toho druhého se mu nedostalo. Ačkoliv to je relativní…..a víc ani nemohu napsat, ani sebemenším náznakem, aby se u lidí, kteří to ještě neviděli, neoslabil divácký emocionální účinek. U mě i na běhání mrazu po zádech došlo a také díky za slova, která tam padla: „Jenom proto, že je někdo chudý, nebo má málo, to ještě neznamená, že nemá velké sny a že není bohatý na duchu.“

První holka, první polibek, zamilovaný vrah na útěku, stárnoucí sniper ve výslužbě – no zkrátka samé běžné věci v životě dospívajícího kluka :o) Tak už je to jasný. Po brilantním TAKÉ SHELTER a následně tomhle sympatickém kousku je radno sledovat další tvorbu talentovaného Jeffa Nicholse. Mud není ani zdaleka taková pecka, jako předchozí Nicholsův film, ale je příjemně střízlivě pojatý, vyprávění tak pozvolna plyne, jako ta řeka, na níž se příběh odehrává, nesází se na šokující zvraty a oči-přecházející momenty, snad jen bez té závěrečné přestřelky bych se obešel. K tomu můj oblíbený příležitostný (ne)herec a dramatik Sam Shepard, skvělý klukovský představitel Tye Sharidan (jestli u toho zůstane, čeká ho velká budoucnost), uvěřitelný McConaughey (který už nadobro pohřbil surfovací prkno deset sáhů pod písek) a dvorní Nicholsův herec Michael Shannon ve své asi první normální roli :o) Sympatický indie počin, jen tak dál, Jeffe.

Oč originálnější má námět, o to blbější je jeho uchopení a průběh filmu. Celá druhá půle je jedna velká haluz, kde se klišé vrší na další klišé. Jestli vás ještě baví sledovat modelovou, tisíckrát ohranou situaci – v ohrožení přichází finální záporákův úder a ejhle, spása na poslední chvíli je tu! – pak si poslužte. Zde se toho dočkáte asi v pěti případech, s mírnými obměnami, podle toho, jakou zbraň ruka zrovna třímá. Nemluvě o tom, že hlavní postavy se chovají jako totální idioti. A když se trochu zapřemýšlí a vezme se to do důsledku, tak i ten námět je vlastně jeden velký nonsens. Divím se inteligentnímu Ethanu Hawkovi, že do toho šel.

Vyzněním podobně absurdní podívaná, jako svého času legendární FARGO bratří Coenů. Tak bizarní, cynické a trefně ironické, nekorektní, dehonestujícím způsobem testosteronové, že si to jistým zvráceným způsobem nelze neoblíbit. Navíc to brutálním způsobem nakopává prdel profláklé idee „amerického snu“ o zemi neomezených možností, kde je možné dosáhnout všeho, stačí jen píle a ctižádost. Tragikomické figurky s čínkou a dolarovým eskem místo mozku, v přesném hereckém uchopení Marka Wahlberga a Dwayne Johnsona, bylo přímo diváckým požitkem sledovat. Nebyl jsem a nejsem fanouškem Michaela Baye. Nikdy neznal a dodnes nezná míru ve svých filmech, ale tady svou neblahou vlastnost vlastně přetavil v něco nečekané – ve svůj nejlepší film.

V mládí jsem tenhle kousek, jako nepříliš velký vyznavač akčního žánru, plně nedocenil, ačkoliv jsem si ho tehdy osobně vychutnal i v kině. Nyní, po 20-ti leté pauze, konečně s odpovídající kvalitou obrazu (blu-ray projekce) mohu s klidem říct – ano, tohle je jeden z nejlepších, ne-li vůbec ten nejlepší akční film všech dob, citován a nebo vykrádán žánrově spřízněnými filmy dodnes. Tady se všechno sešlo v té nejpříznivější konstelaci. Hlavně naprosto špičkový scénář, který nápaditě pracuje v několika rovinách, bohatý o skvělé zvraty, místama s příjemně sebeshazovačným humorem (Willisovy a Rickmanovy hlášky), trefnými kritickými postřehy (honba bulvárních médií za senzacechtivými reportážemi) a i fungujícími emocemi. Willisův McClane není prototyp pravého akčního geroje, je svým vzhledem i smyslem pro humor a ironii spíše takovým chlápkem od vedle, s kterým byste klidně skákli na jedno točený a to ho dělá uvěřitelným. Rickmanův záporák Hans Gruber je zase se svým stoickým klidem a elegantní ležérnosti, pod kterou se ale skrývá nesmlouvavost a chladnokrevnost, brilantní figurkou, kterou je požitek sledovat. Technické aspekty a těch pár triků dodnes nezestárly (oprávněné oscarové nominace) a tak jedinou opravdu malou výtku bych měl ke skutečnosti, že zejména na ostrém blu-ray obraze je jasné vidět, kdy je Willis Willisem a kdy ho v rychlejších střízích zaskakuje dubl (a že těch scén není málo). Ale to je opravdu jen takové hnidopišské konstatování, které nesnižuje kvalitu a význam téhle nesmrtelné pecky.

Velmi silně protiamericky, s až jakýmsi militantně nenávistným podtónem laděný filmeček, kde se prolínají záběry panenky Marie se záběry nakreslených vietnamských žen, američtí vojáci střílí bezbranné vietnamské děti a poslední třetina se skládá pouze z dokumentárních záběrů protiválečných demonstrací. Vše podkresleno Schubertovou skladbou Ave, Maria. Animačně nepříliš líbivé a invenční, což měl být asi autorský záměr. Myšlenkově pak až příliš jednostranné a vzhledem k zemi vzniku i poněkud diskutabilní. Jak v závěrečné prolínačce dává Ivanov-Vano do příměru Sochu svobody a biblickou ikonu Marii, je skoro až na pěst.