(mOnkey)

(mOnkey)

Alex deLarge

Česko
Netalentovaný decibelový maniak

24 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 7.2.2018  17:42
    Pračlověk (2018)
    ****

    Režisér za sebou může mít klidně desítky kvalitních filmů, ale jeho talent, jeho skutečná velikost se pozná podle toho, že dokáže natočit zábavný film o fotbalu. A Nick Park to s Pračlověkem dokázal, i když s výhradami. Jak všichni dobře víme mimo jiné díky knize Fotbal, zábavná stará hra od Kevina Keegana, neexistuje na světě nudnější sport než právě kopaná. Pračlověk se naštěstí nebojí si z ní mile utahovat, takže tu dojde na vtípky spojené jak s hráči, mnohdy pořádnými primadonami (svým vzhledem/chováním mají zřejmě do určité míry čerpat z reálných fotbalistů, ale nepoznal jsem pochopitelně nikoho), tak i s fotbalovými nešvary, jako je například simulování. Kromě toho se divák samozřejmě dočká i tradiční dávky britského humoru, který se však v českém dabingu (jinak mimořádně vydařeném) občas nepříjemně vytrácí. Naštěstí ale naše verze poskytuje dostatečnou náhradu v podobě kreativních vtípků na místech, kde se původně zřejmě vůbec nevyskytovaly nebo se dost lišily. Ale to si ověřím až při další projekci v původním znění, protože ačkoli Pračlověk nemá tolik památných momentů ani takový tah na branku jako Nickovy starší filmy, i díky řadě drobných fórků v druhém plánu obrazu a nápadité obrazové kompozici stojí za to vidět ho víckrát. 75%

    • 6.1.2018  21:23
    The End of the F***ing World (TV seriál) (2017)
    ***

    Když chcete svou novou známost podříznout, ale neustále se dostáváte do prekérních situací, tudíž k tomu pořád není vhodná příležitost, tak se do ní postupně asi zamilujete nebo co. Bonnie a Clyde hadr aneb romantika na hony vzdálená červené knihovně. Pokud tedy červená v onom slovním spojení neodkazuje ke krvi, protože hrdina je zakřiknutý sociopat s vražednými sklony, jenž má po vzoru westernových pistolníků pro jistotu vždy ruku na kudle, a hrdinka protivná kráva, která by vytočila i toho největšího flegmatického introverta. Tohle duo si tedy rozhodně „zamilujete“ a budete mu fandit, a pokud ne, tak ve vás není špetka rebelské romantické duše. Cynické, trochu na sílu a až moc chtěné, ale přesto poměrně zábavné.

    • 31.12.2017  14:41

    Dávám tomuhle filmu 99,9 %. Na začátku totiž byly trochu problémy s nasvícením scén.

    • 29.6.2017  02:13
    Okja (2017)
    ****

    Trochu mě mrzí, že se film aspoň letmo nezabýval dopady živočišné výroby na životní prostředí, když už v centru dění stojí druh superčuníka, jenž má zefektivnit masovou výrobu… ehm, masa a ulehčit přírodě v přelidněném světě, v němž se drtivá většina z nás láduje výrobky, jejichž produkce je extrémně neefektivní. Ale jak se ukáže, vynechání tohoto aspektu má v příběhu své opodstatnění, takže se v tom zbytečně nevrtejme. Okja je plná balancování na hraně dvou kontrastů: mezi dramatem a komedií (člen Animal Liberation Front odmítá většinu potravy kvůli způsobu její produkce a následně společně s parťákem stereotypně chroupou chřest nebo co, jako by syrová zelenina byla to jediné, čím se živí), přepálenými hereckými výkony někde mezi karikaturou a excentrickým šílenstvím (Tildě Swinton se podobně jako ve Snowpiercerovi daří najít mezi těmito dvěma póly rovnováhu, u Jakea Gyllenhaala povážlivě převažuje karikatura), otravným didaktismem a nepřikrášleným zobrazením toho, jak to ve světě prostě chodí. Díky zesměšňování a kritice obou stran, tedy „těch hodných“ i „těch zlých“, se Bongovi daří vyhnout jednostranné agitce. Pokud by však měl někdo pocit, že nadržuje postavám, které se snaží Okju chránit před zlým korporátem, protože směřování příběhu sleduje z jejich perspektivy, ať se někdy zkusí projít po ulici a aspoň na pár minut skutečně intenzivně vnímá, čím je ze všech stran bombardován a pak si upřímně odpoví, zda se právě v naší společnosti náhodou neupřednostňuje pouze jedna strana, tentokrát ta druhá. Jestli nemá daná osoba na očích skutečně silné klapky, tak snad minimálně uzná, že to tak je a najednou už to tak jednoznačně v neprospěch Bonga nebude. Je příhodné, že hrdinkou Okji je mladá dívenka (která prakticky celý život vyrůstala s Okjou po boku, navíc na venkově), protože jsou to právě děti, které vnímají svět neposkvrněnou optikou a mívají často velmi silný, upřímný a ještě nezkažený vztah ke zvířatům, dokud se do tohoto vztahu nevloží dospělák a postupně je nepřeprogramuje.

    • 25.6.2017  01:18
    John Wick 2 (2017)
    ****

    Pimp My Raid.

    • 24.3.2017  00:43

    Důležitý dokument, který by měli vidět všichni bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti nebo víry. Výsledek může na diváka působit zaujatě a jednostranně, avšak těžko z toho můžeme vinit tvůrce, když ti dali protistraně šanci, aby se na kameru vyjádřila a zodpověděla položené dotazy, ale organizace, jejichž zájmem by mělo být v první řadě blaho lidí, toto jednohlasně odmítly (a jedna otevřeně přiznala nepříjemnou pravdu, že by vystoupením v dokumentu mohla ohrozit své finanční zájmy). Některá témata to chtělo probrat víc do hloubky, takhle se občas něco nakousne, ale už se to nedopoví a je tak jen na divákovi, aby si dohledal další informace sám. Ale hádám, že to je zároveň jedním z účelů tohoto dokumentu. Poskytne vám informace, ale také vás pobídne, ať si je sami ověříte, pokud se vám nezdají dostatečně důvěryhodné. A je úplně jedno, jestli to bude prostřednictvím snadno dohledatelných odborně posouzených studií nebo změnou stravovacích návyků.

    • 28.11.2016  19:30
    3% (TV seriál) (2016)
    ***

    Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že 3% přejímají tematické i estetické prvky ze současných knižních sérií literatury pro mládež (respektive minimálně jejich filmových adaptací), jako jsou Hunger Games, Labyrint, pravděpodobně i Divergence (tu jsem neviděl) a dalších zástupců této populární literární škatulky. Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že vizuální stránka je pod dnešním televizním standardem (a tím nemyslím jen produkci Netflixu, ale každý byť jen trochu nákladnější a výpravnější seriál, tedy ne sitcom). Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že ačkoli se tvůrci snaží z výše uvedené škatulky vymanit, 3% se nedaří vyvarovat celé řady klišé a nelogičností, které se s podobnými dystopickými příběhy zejména pro mladistvé bohužel pojí, ale jejichž vyzrazování bych přesto považoval za spoiler (i proto doporučuju vyhnout se zdejší galerii, která kromě neškodných obrázků obsahuje i ty, podle nichž by divák mohl nechtěně odvodit vývoj příběhu a osud postav – přesto, že zkušenější jedince tyto určitě nepřekvapí). Naštěstí dokážou 3% ve správnou chvíli vykřesat i špetku té podvratnosti a cynismu a v těch lepších momentech dají vzpomenout na záležitosti typu Battle Royale, Snowpiercer, Kostka či Solitary. Z velké části však stále operují se zaběhnutými vzorci svého (sub)žánru, takže to mějte na paměti, než se rozhodnete investovat do nich sedm hodin svého času. P.S. Původní (nedokončenou) minisérii naleznete tady. P.P.S. Pokud to bude jen trochu možné, vyhněte se anglickému dabingu. Nevím, jakou mají Američané dabingovou tradici (pokud vůbec nějakou), ani jaký měl dabing rozpočet, ale to, co předvedli tady, je bez jakékoli nadsázky absolutně tragické. 70%

    • 18.7.2016  12:16
    Boj o ředitelnu (TV seriál) (2016)
    ***

    Vice Principals navazuje tam, kde Eastbound & Down skončilo, akorát s tím rozdílem, že namísto jednoduchého debilního sebestředného hovada coby protagonisty nabízí dvě hlavní postavy, které se prozatím profilují minimálně jako… sebestředná hovada, ačkoliv každý na to jde pochopitelně trochu jinak. Zdá se, že Gamby (McBride) půjde svou arogancí a sobeckostí přímočaře přes mrtvoly, aby se dostal k vytouženému postu ředitele, zatímco Russell (Goggins) se na stejné místo bude snažit probojovat svou podlézavostí, úskočností a šarmem. Anebo to bude úplně jinak a ti dva kohouti opravdu spojí síly proti společnému nepříteli, jak naznačuje závěr úvodní epizody. Pro McBridea se jedná o polohu důvěrně známou nejen z jeho sedm let starého seriálu, avšak Gogginse v něčem podobném vidím víceméně poprvé. Nicméně to přetahování se o to, kdo má díky svojí bezohlednosti (ve vlastních očích) větší nárok na ředitelnu, překvapivě sedí i jemu. Očekávám lsti, podrazy, lži a přetvářku a taky to, že stejně jako u Eastbound & Down od stejného tvůrčího celku se humor někdy trefí přímo do černého, ale jindy zase naprosto mine terč. A taky se domnívám, že bude hodně záležet na nápaditosti scénářů, protože základní premisa v mých očích nemá nikterak dlouhotrvající potenciál. Ty dvě série a osmnáct epizod, po nichž se s postavami rozloučíme, by si to ale diváckou pozornost a hlavně zábavnost snad udržet mohlo.

    • 29.6.2016  23:37
    Cooked (TV seriál) (2016)
    ****

    Chutná hostina o čtyřech chodech. Nejedná se vyloženě o kulinářský zážitek, jako je tomu třeba u Chef‘s Table (taky od Netflixu), ale sliny se vám u Cooked budou místy sbíhat tak či tak. Rozdělení epizod podle živlů dává rámcovou představu, čeho by se měla ta která část týkat, spíš samotným tvůrcům pořadu než jeho divákům, neboť pokud byste název epizody neznali, dost možná byste její zastřešující téma (či živel, který má reprezentovat) ani nepoznali – průvodce pořadem a autor knižní předlohy Michael Pollan se někdy nechá snad až příliš unést nějakou myšlenkou a zcela opomene druhou stranu mince. Tvůrci samozřejmě umí záběry na jídlo patřičně podat a prodat, ale Cooked nepředstavuje ani v nejmenším snahu o nahlédnutí na snobské pokrmy pro horních deset tisíc ve stylu delfíních pralinek, pečených slůňat či tuleních srdíček nadívaných holubí paštikou, jak by mohla škatulka „dokument o jídle“ evokovat. Právě naopak – ve své snaze zachytit společenský, historický a kulturní význam jídla jako takového se nebojí zobrazit tradice stravování obyčejné indické rodiny nebo australských Aboridžinců či se věnovat tomu, jaký má pro lidstvo význam tak na pohled obyčejné jídlo jako chleba.

    • 28.6.2016  13:27
    Green Room (2015)
    ****

    Punk’s Not Dead? Někteří ze zdejších pankáčů by s tímhle tvrzením dozajista nesouhlasili, protože se konce filmu jednoduše nedožijou. A ani někteří z herců na tom s tím žitím poslední dobou nejsou zrovna dvakrát slavně. Parádní minimalistická jednohubka, které chvilku trvá, než se rozjede (ale do té doby nám jako podkres pouští říznou punkovou a metalovou hudbu, takže není problém expozici přečkat), ale jakmile se tak stane, tak nepustí nohu z plynu až do konce. Jistě, jak už to tak u podobných filmů bývá, chování postav je místy poněkud podivné a jejich dovednosti pak rovnou za vlasy přitažené, ale jako celek to zafungovalo a na ploše slabých devadesáti minut mě Green Room neměl šanci nudit. 75%

    • 29.4.2016  00:26
    High Rise (2015)
    ****

    Dejte Wheatleymu směšných pár milionů a on vám naservíruje takové vizuální orgie, o jakých se i o několik řádů dražším produkcím může jenom zdát (což dokázal už předchozím Polem v Anglii za pár set tisíc liber). Ale vizuální stránka tu představuje pouze špičku důmyslně vystavěného ledovce, kterou si sice všimnete už při letmém pohledu, ale pod kterou se zároveň ukrývají pevné a mnohem důležitější základy. High-Rise je totiž především výtečně napsaný, se spoustou kontrastních motivů, kdy v jednu chvíli přihlížíme cynické vizi dystopické společnosti plné mravního úpadku a okázalé opulentnosti a následně ji vystřídá – případně v rámci té samé scény okoření – špetka jemného humoru, jenž se nesnaží zbytečně tlačit na pilu. Soundtrack sice při samostatném poslechu asi příliš fungovat nebude, ale ve spojení s obrazem hudba skvěle dotváří atmosféru a vyvolává různorodé emoce a zároveň jsou přechody mezi jednotlivými motivy často nevyzpytatelné, avšak vždy zcela funkční. Že bude další režisérův film zase malá produkce, jejíž příběh nás zavede do jednoho skladiště, ze kterého postavy pravděpodobně za celou dobu nevytáhnou paty? Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že to Wheatley nejenže zvládne ukočírovat, ale vyjde z toho se ctí. V High-Rise totiž dokázal, že hravě zvládá udržet divákovu pozornost i na relativně malém prostoru. 85%

    • 21.11.2015  21:43
    Love (2015)
    ****

    „Co je smyslem života?“ „Láska.“ (Gaspar Noé, Láska) „Miluju tě a ty víš, že brzy musíme udělat něco opravdu důležitého.“ „Co?“ „Zašukat si.“ (Stanley Kubrick, Eyes Wide Shut)

    • 18.11.2015  11:04
    Con Man (TV seriál) (2015)
    ***

    Pokud nic jiného, tak Con Man dokazuje, že Tudyk (a Fillion) mají pořád hrozně rádi Firefly a neupínají se k němu prostřednictvím tohoto projektu jenom proto, že nemají do čeho píchnout (jejich biografie naopak naznačují, že ani jeden z nich nemá o práci nouzi). Fanoušci jim touto cestou zároveň dávají najevo, že jsou v případě potřeby ochotni okamžitě skočit do akce a zafinancovat projekt, který by nějakým způsobem souvisel s jejich dávno mrtvým, ale nezapomenutým miláčkem. Con Man vyniká především v provázanosti skutečného a fikčního světa (kolik témat a situací se zakládá na nějakém opravdovém zážitku, však vědí asi jenom samotní tvůrci), dále v navážení se do vlastních řad sympatickým metahumorem („Budu v tom filmu hrát pod jednou podmínkou, žádný crowdfunding.“ – právě díky kampani na Indiegogo Con Man vznikl; „Viděl jste novou Battlestar Galactiku? Vypadá jako ta neuvěřitelně sexy Cylonka.“ – hádejte, kdo danou postavu asi tak hraje) a v neposlední řadě slaví úspěch díky kamarádské výpomoci velké řady známých, ne vždy úplně úspěšných tváří (na své si přijdou fanoušci nejrůznějších sci-fi projektů, videoher, Gilmorových děvčat či washingtonského hardcoru). Geekovský faktor je tedy po celou dobu nastavený zhruba na 150 %, proto mě mrzí, že když jsem se nesnažil zasadit si do kontextu nějakou tu narážku, s Tudykovými často spíše prvoplánovými scénáři a humorem jsem se většinou míjel. Jako mezistupeň, který má ověřit, že je o posádku jistého vesmírného plavidla mezi diváky stále zájem, tedy poměrně slušné, ale teď už bych prosil přejít k věci.

    • 18.9.2015  21:43

    Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo , ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním.

    • 29.5.2015  19:18
    Kung Fury (2015)
    ****

    Věřím, že svěřit tento mix Trona, Danger 5, Iron Sky, Miami Vice / Vice City, Far Cry 3: Blood Dragon, Wolfenstein: The New Order a dalších nějakému kuchařskému neumětelovi, vzešel by z toho přinejlepším nepoživatelný filmový ekvivalent kombinace piškotů, džemu, pudingu, malin, banánů a hovězího na cibulce s hráškem. Sandberg se však očividně umí s vařečkou ohánět (důkazem budiž jisté režijní vedení Johnnyho Deppa v hlavní roli, který tu předvádí svůj nejlepší výkon za dobrých deset let) a servíruje nám tak mimořádně vydatné menu, jež je neuvěřitelnou (kalorickou) bombou, která na sebe v jednotlivých pasážích vrší tak moc různých chuťovek (ovšem stále neuvěřitelně sympatickým způsobem, rozhodně to není žádný maglajz), že člověk stráví většinu stopáže s jednou rukou na hrozivě se vzdouvajícím přecpaném břichu a s prstem druhé ruky v permanentní pohotovosti, aby byl připravený přetočit scénu o kousek zpět a mohl si tak dosyta vychutnat akční sekvence probíhající ve více plánech či obyčejné detaily na pozadí dialogových scén. Drobnou pihou na kráse Kung Fury je pouze naprostá absence momentu překvapení, protože od spuštění kickstarterové kampaně na konci roku 2013 až do minulého měsíce, kdy vrcholila marketingová kampaň zveřejněním Davidovy brilantní skladby (která by dost dobře mohla být pěveckým vrcholem jeho kariéry, protože pokud jsem se správně díval, tak se za tu krátkou dobu svého online života dokázala počtem zhlédnutí na YouTube vyšvihnout na absolutní vrchol a nechala za sebou i takové Davidovy šlágry jako Hooked on a Feeling či Du), se tvůrcům „podařilo“ zveřejnit v propagačních materiálech ukázky téměř všech scén a momentů, jež se ve filmu nakonec vyskytují. Zelené plátno, klávesy CTRL+C a CTRL+V a Hasselhoffovy herecké schopnosti nicméně vydřeněné na maximum.

    • 28.3.2015  22:58
    Backcountry (2014)
    ***

    Spoiler: V lese běhal medvídek, dostal chuť na obídek. Lidské plémě přišlo vhod, udělal z něj hlavní chod.

    • 25.3.2015  16:40
    Bloodline (TV seriál) (2015)
    ***

    Rodinka Rayburnových (matka a otec důchodového věku, dva dospělí synové a dcera) si žije relativně poklidným životem kdesi na Floridě, když jednoho dne tuto idylku v prosluněném ráji naruší návrat problémového syna Dannyho (Ben Mendelsohn), černé ovce rodiny. S jeho příjezdem začnou na povrch vyplouvat stará tajemství a křivdy, dávné rány, dramata a traumata. Tak by se dal v krátkosti shrnout děj tohoto nového dramatu/thrilleru z produkce populárního a úspěšného Netflixu. Všechno zmíněné je sice pravda, ale jeden z hlavních problémů je pro mě to, že seriál obsahuje málo dramatického děje, respektive málo děje jako takového. Jistě, ve skutečném světě by toho bylo na jednu malou floridskou oblast potažmo jednu rodinu až až, ale v rámci fikčního světa mi tu prostě chybí víc napětí - klidně i za cenu pulpovější roviny vyprávění (pro příklad netřeba chodit nikterak daleko, u netflixového zářezu House of Cards podle mě kombinace politického dramatu a šestákového pletichaření a lezení na vrchol přes mrtvoly funguje výborně). Když už na nějaké to drama konečně dojde, kvůli zaměření se na vztahy mezi jednotlivými postavami se z něj stává jakési rozplizlé, bezkrevné melodrama s thrillerovými prvky. Druhý jmenovaný aspekt přináší do děje - a roztáčí tím vír událostí - už závěr úvodní epizody, který nekompromisním foreshadowingem láká na to, co má přijít v nadcházejících dílech. Postupně bohužel vychází najevo, že toto spíše nahodilé ukazování událostí před tím, než k nim skutečně dojde, není řešeno příliš elegantně a voiceover Johna (Kyle Chandler) - společně s Dannym hlavní mužská postava - pak působí jako parodie sebe sama (vzpomeňte na Harrisona Forda v jedné z těch strašných verzí Blade Runnera). Když už přišla řeč na postavy a jejich představitele - u Sissy Spacek a Sama Sheparda není o čem mluvit, ti mě potěší vždy a všude, Mendelsohn je herecky zdaleka nejzajímavější (za což vděčí i své postavě), ale s Chandlerem mám ten problém, že ačkoli jako člověk působí dojmem poměrně charizmatického sympaťáka, jeho postava je podobně jako Jack z Lost typem zkušeného, rozvážného a spásného, ale zároveň neuvěřitelně otravného všeználka, který všechno vyřeší, na všechno má odpověď a všichni si k němu chodí pro radu. Bloodline není vůbec tak špatné, jak by se mohlo z mého „poněkud“ negativistického popisu zdát; jako celek překvapivě nenudí (i když některé vedlejší linky nejsou kdovíjak záživné), avšak velké množství žánrových klišé, dějové hlušiny a směšně vynucený závěrečný cliffhanger, který nás má zřejmě navnadit (?) na případnou druhou sérii (ačkoli už Bloodline nemá co říct), mi zabraňují byť jen uvažovat o velkorysejším hodnocení. 65%

    • 22.3.2015  01:22

    Říkal jsem to sice už u You Are Umasou, ale klidně to zopakuju: americké pohádky, či spíše animované filmy, mám sice rád, ale většinou z úplně jiných důvodů než ty japonské (evropskou tvorbu tolik neznám, ale takový Tomm Moore jde pro mě mnohem sympatičtější cestou než kolegové ještě dál na západ). A zejména u těch novějších, které spoléhají pouze a jen na prázdné, chladné jedničky a nuly (ne že by si snad Japonci včetně studia Ghibli nepomáhali počítači, ale přesto si dokážou zachovat svůj jedinečný styl a výraznou estetickou stránku - podívejte se třeba, jak úchvatně vypadá Takahatova Kaguja nebo Jamadovci, přitom druhý jmenovaný byl, pokud se nepletu, vytvořen kompletně za použití CGI) - na které se na rozdíl od starých, přesto nestárnoucích disneyovek nebude dát za padesát let kvůli technické zastaralosti dívat - a dále pak na generickou animaci, mi bohužel připadá, že postrádají zásadní esenci, tu, kterou je z animovaného snímku velmi obtížné vykřesat: duši. V ostrém kontrastu s tím pak stojí studio Ghibli se svými tvůrci (a je úplně jedno, jestli mluvíme o veteránech Mijazakim s Takahatou, nebožtíkovi Kondóovi či právě Jonebajašim, o jehož nejnovější dílo se tu jedná), které tuto esenci naštěstí ještě neztratilo. When Marnie Was There obsahuje některé z motivů a prvků typických právě pro tvorbu studia Ghibli, zejména pak práce Hajaa Mijazakiho: mladá hlavní postava (dívka) vyměňuje ruch velkoměsta za čistotu a nezkaženost venkova, kde záhy po svém příjezdu přichází do styku se světem fantazie. Ten je ovšem u Jonebajašiho více zakotvený v realitě (pokud se tedy dá mluvit o realitě a zároveň zmiňovat fantazii); není ani tak pohádkově nadpřirozený jako spíš snově uvěřitelný - tedy jakýsi filmový ekvivalent magického realismu. Jonebajaši je mladý a hlavně talentovaný tvůrce, není proto nejmenších pochyb o tom, že se v budoucnu podepíše ještě pod mnoho režijních počinů. Já si ale ve skrytu duše přeju, aby to mohlo být nadále pod hlavičkou studia Ghibli - bez něj by totiž i ta jeho dosavadní tvorba vypadala (co se výtvarné stránky i samotných námětů týče) značně jinak.

    • 6.2.2015  13:07
    Hlasy (2014)
    ****

    Milá a neuvěřitelně pohodová romantická komedie pro malé i velké. Děti si užijí roztomilá mluvící zvířátka (příklad za všechny je kočička s kultivovaným britským přízvukem a mluvou), dospělí zase mladé, usměvavé herce a tradiční romantické poblouznění mysli a s ním spojenou lásku, pro kterou člověk úplně ztratí hlavu. Nebo tak nějak.

    • 26.1.2015  14:02
    Galavant (TV seriál) (2015)
    ****

    Ať už se budu snažit sebevíc, myslím, že větší poklonu než tu, že mi Galavant v některých ohledech připomíná Černou zmiji (a místy taky Princeznu nevěstu), asi vyseknout nedokážu. Seriálu se daří dokonale naplňovat žánrová klišé tradičních pohádkových příběhů, aby je nakonec s úsměvem na tváři shodil a ještě si na jejich ostatcích s chutí zatančil a zazpíval. Ano, muzikálová čísla představují nedílnou součást Galavanta a parodická nátura jednotlivých výstupů (například vypravěčova závěrečná reflexe sledovanosti, na níž bude záviset vznik druhé série či hádky o to, která z postav bude mít hlavní sólo či završí píseň velkým finišem a stane tak ve středu zájmu kamer jsou vysloveně k popukání) z nich dělá jeden z nejzábavnějších prvků seriálu. Bohužel se obávám, že místy raketové tempo textů výrazně znesnadní výrobu titulů/dabingu a autor bude muset slovní přestřelky včetně vtipů chtě nechtě výrazně osekat, aby lidi stačili číst/se překlad trefoval postavám do pusy, což se dle mého negativně projeví v diváckém přijetí. Pochvalu si kromě písniček zaslouží typově přesní herci, kteří se buď vymaňují ze stereotypních škatulek (černošský panoš, rasově těžko zařaditelná valencijská princezna), nebo do nich svým vzhledem naopak zapadají, ovšem scénář tyto okamžitě bortí či rovnou převrací naruby, když jednotlivým charakterům připisuje jiné vlastnosti, než bývá obvyklé (krásná a naivní dáma v nesnázích alias princezna je manipulativní mrcha, její zachránce, pohledný „princ“ opilecký sedlák a tyranský král vládnoucí pevnou rukou zase neschopný romantický naiva). Jediné co lze vyčítat respektive na to upozornit je místy výrazně „punková“ výprava, která působí lacině, scény jsou většinou zaplněny dekoracemi velmi řídce, ale vzhledem k nátuře díla není dost dobře možné tento „nedostatek“ kritizovat, neboť - ačkoli je více než zřejmé, že výroba Galavanta nepatřila k nejnákladnějším - autoři se můžou velmi snadno ohradit, že ona lacinost představuje další z parodických prvků, jenž má za cíl zesměšnit na pohled okázalé, do nejmenšího detailu propracované a tím pádem neuvěřitelně sterilní a nerealisticky působící prostředí z klasických pohádek odehrávajících se ve špinavé době středověku. 85%

    • 21.1.2015  22:37

    Pokud přistoupíte na absurdní a nepříliš originální premisu (dříve bych to jako novátorský počin sledoval obdivně a s pusou dokořán, ale v poslední době se s podobnými náměty a filmy vážně roztrhl pytel), čeká vás poměrně zajímavá variace na téma cestování časem a vícenásobných identit v jedné časové rovině. The Infinite Man se může (a zároveň asi i musí) spolehnout zejména na atraktivní téma, vcelku chytrý scénář (plný absurdních a tedy vtipných scén a dialogů) a z něj vyplývající situace, protože jinak je to viditelně velice levná záležitost natočená za pár korun kdesi v australské pustině. Ale podobné snímky často spoléhají hlavně na ten prvotní nápad, který člověka při čtení synopse zaujme a naláká, jelikož tvůrci nemají peníze na to, aby diváky ohromili vizuálně dechberoucími scénami a velkolepou výpravou, což jsou aspekty, které si řada lidí automaticky vybaví, když se řekne sci-fi. A někteří autoři prostě a jednoduše chtějí natočit jakousi lidskou, převážně vztahovou variaci na vědeckofantastický žánr (v tomto případě se jedná o metaforickou snahu o perfektní vztah), což taky není vůbec špatně. Někdy se jim to docela podaří (The One I Love), někdy spíš ne (Coherence), u The Infinite Man je to tak napůl, ale Sullivan rozhodně má v kapse nějaké ty trumfy (mimo jiné je to dobře sestříhané, hlavně co se prolínajících se dialogů týče) a já u jeho dalšího filmu nebudu chybět. Snad u něj opět nebude chybět ani notná dávka humoru.

    • 12.1.2015  00:19
    Vítejte doma! (TV pořad) (2003)
    odpad!

    Hyenismus převlečený za humanismus.

    • 5.10.2014  11:08
    The Spoils of Babylon (TV seriál) (2014)
    ****

    Ve všech ohledech záměrně přeexponovaná záležitost vezoucí se na podobné vlně jako britské Garth Marenghi’s Darkplace a australské Danger 5, přičemž americké The Spoils of Babylon má na rozdíl od nich zde i na IMDb pro mě nepochopitelně výrazně nižší hodnocení. Přitom nabízí snad všechno, co připravený divák od podobné podívané očekává (a v tom bude zřejmě zakopaný pes, jelikož spousta diváků asi netušila, co od toho očekávat): pulpový příběh, teatrálně přehrávající herce a neokázalé triky. Rozdíl oproti výše uvedeným seriálům je ten, že tady se objevuje spousta známých hollywoodských jmen, sice ne první liga, ale sebranka dostatečně známá na to, aby k obrazovkám přilákala různorodou skupinku diváků. Z nich pak spousta odchází zklamaná; někteří možná proto, že je jednoduše nebaví zvolená forma a styl humoru, jiní z toho důvodu, že nedostali „seriózní“ červenou knihovnu na pozadí těžkých časů dvacátého století. Trochu mě mrzí, že měl seriál nejspíš štědřejší rozpočet, než bývá u podobných záležitostí zvykem (už ti herci asi nehráli za jídlo a nocleh), takže má například místy poměrně kvalitní výpravu a kostýmy. To by sice obvykle znamenalo jednoznačně klad, ale u The Spoils of Babylon mi takový přístup moc neseděl, tím spíš že se zde následně poměrně často objevují geniální scény s nevěrohodnými miniaturami domů a částí měst, autíčky a ponorkami tahanými na viditelném provázku nebo zadní projekcí v nízkém rozlišení. Já chci víc papundeklu a laciných modelů! Jinak ale spokojenost a jen houšť s podobnými projekty. P.S. Velké plus patří také vypravěči v podání „autora“ a jeho úvodním a závěrečným průpovídkám.

    • 2.10.2014  22:55

    Neuvěřitelně meta záležitost, u níž se obávám, že minimálně jedna z jejích rovin zůstane alespoň zčásti takříkajíc ztracena v překladu. A to bohužel hned ta nejočividnější a nejšťavnatější. Jen těžko bude náhoda, že v Open Windows hraje právě Sasha Grey, která koná určité povědomé věci, kariéra její postavy se nachází přesně v tom bodu, ve kterém se nachází a zároveň ve filmu vede kratičký telefonát s kamarádkou, jež jí říká: This is a critical moment in your career. You can’t blow this. The media is just waiting for you to fuck up again (a následuje ještě několik souvisejících vět). Slova oné kamarádky (respektive vykutáleného scenáristy) jsou volena velmi chytře a dvojsmyslně, čímž zřejmě mají odrážet buďto skutečnou touhu skutečných fanoušků Sashy Grey nebo - což je podle mě ještě pravděpodobnější - naopak její obavy (záleží na tom, z jakého úhlu se rozhodnete si ten monolog/dialog interpretovat). Za další z toho kouká satira dnešní všudypřítomné technofobie a paranoie, kdy si spousta lidí myslí, že právě oni jsou tak významní, že je někdo sleduje (v kontrastu k absolutnímu cynismu, když naopak oni sledují soukromí jiných). Určitě tu ta možnost existuje a dá se v případě potřeby použít (u recidivistů či jiných pochybných existencí), ale představa, že například tajné služby špehují řadové občany skrze telefon či webkameru případně Microsoft všechny své zákazníky, kteří vlastní některou z jejich konzolí a zároveň senzor Kinect, je poměrně absurdní. Že se opět jedná o evropsko-americkou koprodukci a že v ní opět hraje Elijah Wood tak trochu podivínského a zakřiknutého asociála jako v předloňském Maniakovi, a je instruován ke konání něčeho, co konat nechce jako v Grand Piano už je jen třešničkou na dortu. Ten kluk si vážně umí vybírat projekty jako nikdo jiný. Není to ani zdaleka dokonalé, ale je to dokonale uvědomělé, v některých momentech řekl bych až vysmívající se žánrovým filmům s jejich vševědoucími hrdiny a záporáky, kteří jsou přesto vždy o krok napřed (přičemž jediný, kdo je doopravdy napřed, jsou samotní autoři). Navíc si tvůrci s diváky neustále hrají a nebojí se jim připomínat, že jde jen o film (hudba k navození patřičné atmosféry nehraje pouze nám, ale i hlavní postavě a když ta se rozhodne ji vypnout, tak je prostě ticho; vidíme „nesmyslné“ záběry na oběť z kufru vozidla). A za to si zaslouží, abych jejich dítko mírně nadhodnotil a přihodil mu tu dejvickou čtvrtou hvězdu. 75%

    • 28.9.2014  21:30

    Nechci říct, že až Tommy Lee Jones zemře, zemře s ním i „mrtvý“ žánr western, ale rozhodně přijdeme o zajímavý úhel pohledu na něj. Ne že by snad byl The Homesman výplodem jeho fantazie, vždyť vychází ze stejnojmenné knihy Glendona Swarthouta, ale Jones jako by se stavěl do pozice jakéhosi vyděděnce, který se snaží přistupovat k žánru jinak, než je obvyklé. Už samotné prostředí Nebrasky potažmo Iowy, kam je příběh zasazen, není pro filmový western úplně obvyklé. To samé platí pro ženu v podání Hilary Swank, která tu zastává funkci hlavní postavy, kdežto jindy bývají zástupkyně něžného pohlaví přinejlepším barovou tanečnicí či prostitutkou, tedy pokud se jim do „chlapáckého“ žánru vůbec podaří probojovat. Tady je naopak ženská hrdinka sebevědomá, víceméně plně soběstačná a nezkreslená optikou stereotypního vyobrazení divokého západu - prostě běžná ženská, jakou dneska potkáte na ulici, a neexistuje důvod se domnívat, že tehdy tomu bylo jinak. Oproti předchozímu tvrzení mi ale The Homesman něčím připomínal (snad atmosférou případně samotnou cestou, na kterou se postavy vydávají a která je čas od času protkána sněhem a někdy zase utrpením, ovšem určitě ne přístupem k postavám) silně zidealizovanou povídku The Outcasts of Poker Flat od Breta Harta, a bůhvíproč i práci Jacka Londona (asi kvůli místy dobrodružnému elementu nebo nevím, proč můj mozek dělá takové nepochopitelné asociace, když tohle je v podstatě takové road movie ve westernových kulisách). 75%

    • 26.9.2014  19:11
    Hany (2014)
    ****

    „Chceš přidat?“ „Jo.“ A já jako divák bych si taky nejradši dal rovnou nášup nebo aspoň pár desítek minut navíc. Ono těch necelých osmdesát minut sice bohatě stačí, protože příběh není nijak extra nosný a bez mučení se přiznávám, že nemám ponětí, co (jestli vůbec něco) tím chtěl/i básník/ci říct, ale stejně byla jednoduše radost to sledovat. Pokud totiž Hany něčím skutečně vyniká, pak zejména provedením, kdy se kamera pohybuje mezi postavami, událostmi a několika prostředími zdánlivě bez střihu. Pár jich tam ale přesto bude; jeden z nich je zjevný, ale osobně jsem napočítal další tři situace, kde se podle mě stříhalo - dvakrát kamera postupně vyjede do vyšších pater domu a jednou ujíždí před mužem na kole (všechny tři však mohly být technicky vyřešeny klidně i jinak). Tvůrci si nezaslouží nic než obdiv, že si na takový projekt (a v tak mladém věku) troufli; filmové situace na sebe vždy plynule navazují a zároveň se souběžně odehrává v popředí i pozadí více plánů, mezi nimiž si kamera vybírá a staví je tak do popředí, aby je zanedlouho opustila a k některým z nich se později opět vrátila. Na realizaci tedy nepochybně velice náročná a zároveň promyšlená záležitost, k tomu navíc výteční herci, moc příjemná hudba a hlavně neopakovatelný genius loci noční Plzně (ze které toho ale zase tolik nevidíme, pravda).

    • 31.8.2014  11:48
    Šéf (2014)
    ****

    Chefa asi nejlépe vystihuje slovní spojení „pohodová podívaná“. Favreau si coby scenárista značně usnadnil práci, když víceméně předvídatelný vývoj příběhu i značnou část velmi odlehčeného rodinného „dramatu" opsal z příruček pro začínající scenáristy. Film tak postupně naplňuje klasická žánrová klišé (nepochopený hrdina se vydává na cestu, během níž se stává strůjcem svého vlastního osudu, sbližuje se s vlastním synem a s drobnou mírou nadsázky lze říct, že získává i princeznu a půl království k tomu - v tomto případě v podobě úspěchu nově rozjetého byznysu s pojízdným stánkem s občerstvením) a překážky, které před protagonisty staví, se postavám daří překonat s lehkostí a úsměvem na tváři. Zápornou postavu tu prakticky nenajdete - černobílá postava food bloggera, který šéfkuchaři zkritizuje jeho jídlo, v podstatě odstartuje jeho cestu za spokojenějším životem (kterou navíc snímek prostřednictvím onoho bloggera v závěru završí). Favreau má i díky Iron Manům v Hollywoodu jméno a hlavně známosti, takže drobných cameo rolí majitele restaurace, hostesky a bývalého manžela Favreauovy bývalé (doufám, že jste se do toho nezamotali) se nezhostily hvězdy menší svítivosti, jako jsou například Alan Arkin, Aubrey Plaza a Timothy Olyphant, ale Dustin Hoffman, Scarlett Johansson a Robert Downey Jr. Chef není žádná originalitou ani hromadou vtipů překypující podívaná, ale jak se to ve druhé polovině rozjede (doslova), je to tak pohodová záležitost plná stejně pohodové hudby, že tomu jednoduše nejde odolat a do včerejší nálady se mi to trefilo vskutku náramně. 75%

    • 21.8.2014  09:37

    Hitchcock zbožňoval svoje blondýny. V Oknu do dvora využívá zkraje nedůvěřivou Grace Kelly k tomu, aby se nakonec přidala na stranu Jimmyho Stewarta a vyšetřování hypotetické vraždy v domě naproti tak mohlo naplno odstartovat. Dělá to z lásky, a aby mohla být Stewartově postavě nablízku. Hitchcock byl však svými blondýnami okouzlen do takové míry, že u tohoto snímku opomenul jednu scenáristikou nevěrohodnost gigantických rozměrů – Grace musí Jimmymu neustále nadbíhat a on se z důvodu lásky k ní a zároveň své práci stále nemůže rozhoupat k tomu, aby si ji vzal za ženu. TU Grace Kelly, no chápete to?! Ale ne, to já toho starého lišáka jen tak škádlím, však on moc dobře věděl, co dělá a chemie mezi oběma hvězdami je bezchybná a Okno do dvora se u obou řadí k tomu úplně nejlepšímu, co během své kariéry natočili. A to samé platí i pro Hitche, který stvořil na ploše jednoho dvora svébytný, uvěřitelný, romantikou a černým humorem nasáklý krásný mikrosvět, v jehož útrobách nám umožnil se pohybovat prostřednictvím promyšlených a na chlup přesných kamerových jízd (kdo by to byl řekl, že film odehrávající se na tak malém prostoru bude mít jednu z nejlepších kamer vůbec). Čím víckrát Okno do dvora vidíte, tím víc si všímáte drobných detailů a užíváte si nepatřičný, škodolibý „šmírung“ ostatních obyvatel domu v choulostivých situacích. Zbožňuju Hitche a ten jeho smysl pro humor.

    • 7.8.2014  09:35

    Drahně tomu let, ale ještě než se ze mě stal odporný sádelnatý špekoun, dennodenně jsem se po škole proháněl v růžových elasťácích na své rybičce po místních sídlištích a zdejší důchodci na nás s kamarády pravidelně volali policajty (zřejmě kvůli „ničení“ obrubníků a vlastních palet a trubek), takže jsme byli tak trochu vyvrhelové. Podobně se museli cítit i kluci, dnes pánové v letech, o kterých pojednává tento dokument. Pokud vám jména jako Steve Caballero, Rodney Mullen nebo Tony Hawk nic neříkají, tak Bones Brigade asi není pro vás. Zcela upřímně musím hned na začátku zmínit, že Bones Brigade na mě působilo, jako by mu výrazně chyběla nějaká ucelená forma; slavná jména tu vyprávějí o svých začátcích a prvních úspěších, které byly často spojené s vybráním a následně reprezentováním týmu Bones Brigade, pak přeskočí k něčemu úplně jinému a dost divně působí i to, když se mezi zpovídanými objevuje Stacy Peralta. Jeho účast je vzhledem k zaměření samozřejmě naprosto pochopitelná a logická, ale když pak vidíte, že tento dokument zároveň i režíroval, nelze se ubránit pocitu, že tím dochází k jisté zkreslenosti. Na druhou stranu asi nikdo kompetentní (tj. kvalitní filmař) nemá k látce tak osobní vztah jako on. Nakonec je tedy rozhodně na co koukat; archivní záběry na malé/mladé kluky, kteří se z dětí, které nikdo nebral vážně a v jejichž koníčku neviděla většina lidí žádnou budoucnost, stali uznávaní sportovci, jež tvořili historii a položili základy moderního skateboardingu, se prostě hned tak neomrzí. A když je člověk slyší mluvit o své životní vášni, tak by nejradši oprášil své červotoči prolezlé prkno a vydal se opět do ulic zlámat si nějaké ty kosti v těle.

    • 30.7.2014  19:41

    Když Mijazaki-san tvoří, hranice mezi realitou a snem se boří. Ale samozřejmě nejen on - neméně důležitou součástí Studia Ghibli je i Isao Takahata. A právě o těchto dvou velikánech pojednává tento dokument, který vám dá nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu a odhalí střípky z života mistrů svého řemesla, kteří právě připravují své nové filmy (Mijazaki Kaze tačinu a Takahata Kaguja-hime no Monogatari). Tedy aspoň to jsem očekával po přečtení synopse (a ostatně i při pohledu na plakát). Všechno výše zmíněné platí, až na jeden drobný detail - o Takahatovi a jeho novém filmu se tu z pro mě zcela nepochopitelných důvodů témě vůbec nemluví a veškerá pozornost se upíná na Mijazakiho a Kaze tačinu. No nic. My diváci samozřejmě vždycky vidíme pouze výsledek, ale za každým snímkem stojí roky tvrdé práce, která jde ne vždy úplně podle představ. Teď už například víme, že původně plánované společné uvedení obou snímků během loňského léta nevyšlo, což mohlo být způsobeno mimo jiné tím, že Takahatu zde řada lidí (včetně samotného Mijazakiho) - nutno však dodat, že tu s větší tu s menší mírou nadsázky - popisuje jako člověka, který v životě nedodržel plánovaný rozpočet ani stanovený termín dokončení. I proto by bylo zajímavé, kdybychom měli možnost sledovat jeho přístup k práci a následně jej mohli porovnat s tím Mijazakiho. Pro oba pány nemám nic než obdiv, ale abych byl upřímný, od tohoto dokumentu jsem čekal trochu víc. 65%

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace