(mOnkey)

Dejte Wheatleymu směšných pár milionů a on vám naservíruje takové vizuální orgie, o jakých se i o několik řádů dražším produkcím může jenom zdát (což dokázal už předchozím Polem v Anglii za pár set tisíc liber). Ale vizuální stránka tu představuje pouze špičku důmyslně vystavěného ledovce, kterou si sice všimnete už při letmém pohledu, ale pod kterou se zároveň ukrývají pevné a mnohem důležitější základy. High-Rise je totiž především výtečně napsaný, se spoustou kontrastních motivů, kdy v jednu chvíli přihlížíme cynické vizi dystopické společnosti plné mravního úpadku a okázalé opulentnosti a následně ji vystřídá – případně v rámci té samé scény okoření – špetka jemného humoru, jenž se nesnaží zbytečně tlačit na pilu. Soundtrack sice při samostatném poslechu asi příliš fungovat nebude, ale ve spojení s obrazem hudba skvěle dotváří atmosféru a vyvolává různorodé emoce a zároveň jsou přechody mezi jednotlivými motivy často nevyzpytatelné, avšak vždy zcela funkční. Že bude další režisérův film zase malá produkce, jejíž příběh nás zavede do jednoho skladiště, ze kterého postavy pravděpodobně za celou dobu nevytáhnou paty? Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že to Wheatley nejenže zvládne ukočírovat, ale vyjde z toho se ctí. V High-Rise totiž dokázal, že hravě zvládá udržet divákovu pozornost i na relativně malém prostoru. 85%

„Co je smyslem života?“ „Láska.“ (Gaspar Noé, Láska) „Miluju tě a ty víš, že brzy musíme udělat něco opravdu důležitého.“ „Co?“ „Zašukat si.“ (Stanley Kubrick, Eyes Wide Shut)

Pokud nic jiného, tak Con Man dokazuje, že Tudyk (a Fillion) mají pořád hrozně rádi Firefly a neupínají se k němu prostřednictvím tohoto projektu jenom proto, že nemají do čeho píchnout (jejich biografie naopak naznačují, že ani jeden z nich nemá o práci nouzi). Fanoušci jim touto cestou zároveň dávají najevo, že jsou v případě potřeby ochotni okamžitě skočit do akce a zafinancovat projekt, který by nějakým způsobem souvisel s jejich dávno mrtvým, ale nezapomenutým miláčkem. Con Man vyniká především v provázanosti skutečného a fikčního světa (kolik témat a situací se zakládá na nějakém opravdovém zážitku, však vědí asi jenom samotní tvůrci), dále v navážení se do vlastních řad sympatickým metahumorem („Budu v tom filmu hrát pod jednou podmínkou, žádný crowdfunding.“ – právě díky kampani na Indiegogo Con Man vznikl; „Viděl jste novou Battlestar Galactiku? Vypadá jako ta neuvěřitelně sexy Cylonka.“ – hádejte, kdo danou postavu asi tak hraje) a v neposlední řadě slaví úspěch díky kamarádské výpomoci velké řady známých, ne vždy úplně úspěšných tváří (na své si přijdou fanoušci nejrůznějších sci-fi projektů, videoher, Gilmorových děvčat či washingtonského hardcoru). Geekovský faktor je tedy po celou dobu nastavený zhruba na 150 %, proto mě mrzí, že když jsem se nesnažil zasadit si do kontextu nějakou tu narážku, s Tudykovými často spíše prvoplánovými scénáři a humorem jsem se většinou míjel. Jako mezistupeň, který má ověřit, že je o posádku jistého vesmírného plavidla mezi diváky stále zájem, tedy poměrně slušné, ale teď už bych prosil přejít k věci.

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním.

Věřím, že svěřit tento mix Trona, Danger 5, Iron Sky, Miami Vice / Vice City, Far Cry 3: Blood Dragon, Wolfenstein: The New Order a dalších nějakému kuchařskému neumětelovi, vzešel by z toho přinejlepším nepoživatelný filmový ekvivalent kombinace piškotů, džemu, pudingu, malin, banánů a hovězího na cibulce s hráškem. Sandberg se však očividně umí s vařečkou ohánět (důkazem budiž jisté režijní vedení Johnnyho Deppa v hlavní roli, který tu předvádí svůj nejlepší výkon za dobrých deset let) a servíruje nám tak mimořádně vydatné menu, jež je neuvěřitelnou (kalorickou) bombou, která na sebe v jednotlivých pasážích vrší tak moc různých chuťovek (ovšem stále neuvěřitelně sympatickým způsobem, rozhodně to není žádný maglajz), že člověk stráví většinu stopáže s jednou rukou na hrozivě se vzdouvajícím přecpaném břichu a s prstem druhé ruky v permanentní pohotovosti, aby byl připravený přetočit scénu o kousek zpět a mohl si tak dosyta vychutnat akční sekvence probíhající ve více plánech či obyčejné detaily na pozadí dialogových scén. Drobnou pihou na kráse Kung Fury je pouze naprostá absence momentu překvapení, protože od spuštění kickstarterové kampaně na konci roku 2013 až do minulého měsíce, kdy vrcholila marketingová kampaň zveřejněním Davidovy brilantní skladby (která by dost dobře mohla být pěveckým vrcholem jeho kariéry, protože pokud jsem se správně díval, tak se za tu krátkou dobu svého online života dokázala počtem zhlédnutí na YouTube vyšvihnout na absolutní vrchol a nechala za sebou i takové Davidovy šlágry jako Hooked on a Feeling či Du), se tvůrcům „podařilo“ zveřejnit v propagačních materiálech ukázky téměř všech scén a momentů, jež se ve filmu nakonec vyskytují. Zelené plátno, klávesy CTRL+C a CTRL+V a Hasselhoffovy herecké schopnosti nicméně vydřeněné na maximum.

Spoiler: V lese běhal medvídek, dostal chuť na obídek. Lidské plémě přišlo vhod, udělal z něj hlavní chod.

Rodinka Rayburnových (matka a otec důchodového věku, dva dospělí synové a dcera) si žije relativně poklidným životem kdesi na Floridě, když jednoho dne tuto idylku v prosluněném ráji naruší návrat problémového syna Dannyho (Ben Mendelsohn), černé ovce rodiny. S jeho příjezdem začnou na povrch vyplouvat stará tajemství a křivdy, dávné rány, dramata a traumata. Tak by se dal v krátkosti shrnout děj tohoto nového dramatu/thrilleru z produkce populárního a úspěšného Netflixu. Všechno zmíněné je sice pravda, ale jeden z hlavních problémů je pro mě to, že seriál obsahuje málo dramatického děje, respektive málo děje jako takového. Jistě, ve skutečném světě by toho bylo na jednu malou floridskou oblast potažmo jednu rodinu až až, ale v rámci fikčního světa mi tu prostě chybí víc napětí - klidně i za cenu pulpovější roviny vyprávění (pro příklad netřeba chodit nikterak daleko, u netflixového zářezu House of Cards podle mě kombinace politického dramatu a šestákového pletichaření a lezení na vrchol přes mrtvoly funguje výborně). Když už na nějaké to drama konečně dojde, kvůli zaměření se na vztahy mezi jednotlivými postavami se z něj stává jakési rozplizlé, bezkrevné melodrama s thrillerovými prvky. Druhý jmenovaný aspekt přináší do děje - a roztáčí tím vír událostí - už závěr úvodní epizody, který nekompromisním foreshadowingem láká na to, co má přijít v nadcházejících dílech. Postupně bohužel vychází najevo, že toto spíše nahodilé ukazování událostí před tím, než k nim skutečně dojde, není řešeno příliš elegantně a voiceover Johna (Kyle Chandler) - společně s Dannym hlavní mužská postava - pak působí jako parodie sebe sama (vzpomeňte na Harrisona Forda v jedné z těch strašných verzí Blade Runnera). Když už přišla řeč na postavy a jejich představitele - u Sissy Spacek a Sama Sheparda není o čem mluvit, ti mě potěší vždy a všude, Mendelsohn je herecky zdaleka nejzajímavější (za což vděčí i své postavě), ale s Chandlerem mám ten problém, že ačkoli jako člověk působí dojmem poměrně charizmatického sympaťáka, jeho postava je podobně jako Jack z Lost typem zkušeného, rozvážného a spásného, ale zároveň neuvěřitelně otravného všeználka, který všechno vyřeší, na všechno má odpověď a všichni si k němu chodí pro radu. Bloodline není vůbec tak špatné, jak by se mohlo z mého „poněkud“ negativistického popisu zdát; jako celek překvapivě nenudí (i když některé vedlejší linky nejsou kdovíjak záživné), avšak velké množství žánrových klišé, dějové hlušiny a směšně vynucený závěrečný cliffhanger, který nás má zřejmě navnadit (?) na případnou druhou sérii (ačkoli už Bloodline nemá co říct), mi zabraňují byť jen uvažovat o velkorysejším hodnocení. 65%

Říkal jsem to sice už u You Are Umasou, ale klidně to zopakuju: americké pohádky, či spíše animované filmy, mám sice rád, ale většinou z úplně jiných důvodů než ty japonské (evropskou tvorbu tolik neznám, ale takový Tomm Moore jde pro mě mnohem sympatičtější cestou než kolegové ještě dál na západ). A zejména u těch novějších, které spoléhají pouze a jen na prázdné, chladné jedničky a nuly (ne že by si snad Japonci včetně studia Ghibli nepomáhali počítači, ale přesto si dokážou zachovat svůj jedinečný styl a výraznou estetickou stránku - podívejte se třeba, jak úchvatně vypadá Takahatova Kaguja nebo Jamadovci, přitom druhý jmenovaný byl, pokud se nepletu, vytvořen kompletně za použití CGI) - na které se na rozdíl od starých, přesto nestárnoucích disneyovek nebude dát za padesát let kvůli technické zastaralosti dívat - a dále pak na generickou animaci, mi bohužel připadá, že postrádají zásadní esenci, tu, kterou je z animovaného snímku velmi obtížné vykřesat: duši. V ostrém kontrastu s tím pak stojí studio Ghibli se svými tvůrci (a je úplně jedno, jestli mluvíme o veteránech Mijazakim s Takahatou, nebožtíkovi Kondóovi či právě Jonebajašim, o jehož nejnovější dílo se tu jedná), které tuto esenci naštěstí ještě neztratilo. When Marnie Was There obsahuje některé z motivů a prvků typických právě pro tvorbu studia Ghibli, zejména pak práce Hajaa Mijazakiho: mladá hlavní postava (dívka) vyměňuje ruch velkoměsta za čistotu a nezkaženost venkova, kde záhy po svém příjezdu přichází do styku se světem fantazie. Ten je ovšem u Jonebajašiho více zakotvený v realitě (pokud se tedy dá mluvit o realitě a zároveň zmiňovat fantazii); není ani tak pohádkově nadpřirozený jako spíš snově uvěřitelný - tedy jakýsi filmový ekvivalent magického realismu. Jonebajaši je mladý a hlavně talentovaný tvůrce, není proto nejmenších pochyb o tom, že se v budoucnu podepíše ještě pod mnoho režijních počinů. Já si ale ve skrytu duše přeju, aby to mohlo být nadále pod hlavičkou studia Ghibli - bez něj by totiž i ta jeho dosavadní tvorba vypadala (co se výtvarné stránky i samotných námětů týče) značně jinak.

Milá a neuvěřitelně pohodová romantická komedie pro malé i velké. Děti si užijí roztomilá mluvící zvířátka (příklad za všechny je kočička s kultivovaným britským přízvukem a mluvou), dospělí zase mladé, usměvavé herce a tradiční romantické poblouznění mysli a s ním spojenou lásku, pro kterou člověk úplně ztratí hlavu. Nebo tak nějak.

Ať už se budu snažit sebevíc, myslím, že větší poklonu než tu, že mi Galavant v některých ohledech připomíná Černou zmiji (a místy taky Princeznu nevěstu), asi vyseknout nedokážu. Seriálu se daří dokonale naplňovat žánrová klišé tradičních pohádkových příběhů, aby je nakonec s úsměvem na tváři shodil a ještě si na jejich ostatcích s chutí zatančil a zazpíval. Ano, muzikálová čísla představují nedílnou součást Galavanta a parodická nátura jednotlivých výstupů (například vypravěčova závěrečná reflexe sledovanosti, na níž bude záviset vznik druhé série či hádky o to, která z postav bude mít hlavní sólo či završí píseň velkým finišem a stane tak ve středu zájmu kamer jsou vysloveně k popukání) z nich dělá jeden z nejzábavnějších prvků seriálu. Bohužel se obávám, že místy raketové tempo textů výrazně znesnadní výrobu titulů/dabingu a autor bude muset slovní přestřelky včetně vtipů chtě nechtě výrazně osekat, aby lidi stačili číst/se překlad trefoval postavám do pusy, což se dle mého negativně projeví v diváckém přijetí. Pochvalu si kromě písniček zaslouží typově přesní herci, kteří se buď vymaňují ze stereotypních škatulek (černošský panoš, rasově těžko zařaditelná valencijská princezna), nebo do nich svým vzhledem naopak zapadají, ovšem scénář tyto okamžitě bortí či rovnou převrací naruby, když jednotlivým charakterům připisuje jiné vlastnosti, než bývá obvyklé (krásná a naivní dáma v nesnázích alias princezna je manipulativní mrcha, její zachránce, pohledný „princ“ opilecký sedlák a tyranský král vládnoucí pevnou rukou zase neschopný romantický naiva). Jediné co lze vyčítat respektive na to upozornit je místy výrazně „punková“ výprava, která působí lacině, scény jsou většinou zaplněny dekoracemi velmi řídce, ale vzhledem k nátuře díla není dost dobře možné tento „nedostatek“ kritizovat, neboť - ačkoli je více než zřejmé, že výroba Galavanta nepatřila k nejnákladnějším - autoři se můžou velmi snadno ohradit, že ona lacinost představuje další z parodických prvků, jenž má za cíl zesměšnit na pohled okázalé, do nejmenšího detailu propracované a tím pádem neuvěřitelně sterilní a nerealisticky působící prostředí z klasických pohádek odehrávajících se ve špinavé době středověku. 85%