(mOnkey)

„Máme zde soudce, symbol spravedlnosti, který je obviněn ze znásilnění a brutálního zbití této mladé dívky. Můžeme s tím něco udělat. Můžeme to udělat dnes a můžeme to udělat společně.“ Ovšem ne ve světě, který řídí byrokratická rozhodnutí svrchu a kdy hranici mezi vinou a nevinou může snadno setřít tučný balík peněz nebo výhružka a ohrožení cizího osobního života. Však se to stává každou chvíli, že někdo někoho podmázne a zbaví se tak jakékoliv odpovědnosti za přečiny, jež spáchal. A proto nenechme se zlákat vidinou dočasného blahobytu ani se nenechme zastrašit a žádejme objektivní měřítka pro každého jednotlivce ...a spravedlnost pro všechny. 85%

Pot, špína, nedostatek jídla a vody, tuny písku a hrstka přeživších chlápků. To je představa extrémní životní situace ve vyprahlé, nehostinné poušti v podání Roberta Aldriche. Na příkladu remaku z roku 2004 je krásně vidět, jak se vnímání filmu od šedesátých let změnilo. Zatímco dnes se dbá hlavně na to, aby byla osádka rasově i genderově vyvážená, Aldrich se zaměřuje zejména na to, co je opravdu důležité - tedy soužití malé skupinky lidí na omezeném prostoru, postupné konflikty uvnitř komunity, ale také vyobrazení demoralizace jednotlivce a tvrdou dřinu. Ačkoli se celou dobu pohybujeme na prostoru několika desítek metrů čtverečních, ty dvě a čtvrt hodiny uběhnou jako voda i díky tomu, že se zde objevuje herecká špička tehdejší doby včetně „toho jediného správného pilota“. 85%

Perfektní příklad přehledné a velmi zábavné over the top akční podívané a téměř dokonalé naplnění termínu guilty pleasure, kdy má ovšem páté Rychle a zběsile oproti některým svým konkurentům navrch díky prostému faktu, že si jeho tvůrci moc dobře uvědomují, že v prvním plánu točí hroznou volovinu. A nebojí se proto opřít do scénáře a pálit do diváka jeden absurdní a záměrně ohraný patetický dialog za druhým. Oproti předchozím dílům tady není problém fandit hlavním „hrdinům“, protože až na závěrečnou pětiminutovku nepůsobí jako rozmazlení fakani. No a na znesvářeného Vina Diesela a The Rocka, kteří sice dohromady ovládají tolik výrazů jako Arnold Schwarzenegger ve svých nejsvětlejších chvilkách (tedy dva), je v momentě, kdy si dávají láskyplně (a zcela nelogicky) přes držku, vyloženě radost pohledět. Takže pokud jste si jako děti hrávali s autíčky - ale na předchozí díly se třeba tak jako já díváte skrze prsty - nevidím důvod, proč se pětce vyhýbat. Tohle je po všech stránkách vybroušenější a hravější; plné krásných polonahých žen, ale zřejmě ne pohledných a už vůbec ne polonahých mužů. Tudíž holky mají asi opět smůlu. 85%

To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění.

Napoleon Dynamit je děsivý v tom, jak oživuje vzpomínky, na které jsme chtěli dávno zapomenout. S hrůzou v očích jsem přihlížel tomu, když tvůrci začali ze šatníku tahat strašáky jako: zablácené buffy, zapravené kalhoty vytažené vysoko nad pupek, růžové ledvinky nebo neoholené chmýří pod nosem. Hádám, že součástí této revitalizace mělo být i použití hudby Cindy Lauper a Alphaville; na mě ovšem jejich skladby působí velice příjemně a dokonce jsem si i zavzpomínal na časy, kdy jsem nadšeně navštěvoval koncerty této německé popové kapely. Když potom začal hlavní hrdina tančit svou neohrabanou verzi breakdance, jako bych viděl sám sebe kterak to roztáčím na parketu - a dost jsem se při tom pomyšlení zastyděl. Píšu to proto, abych vás varoval, pokud vás dané představy neděsí, směle se do Napoleona pusťte. Pobavíte se a zasmějete. Sem tam. Já jsem rád, že jsou ty časy pryč. P.S. Pokud nemáte dost, můžete zkusit Adventures of Power.

„A tohle si zapamatuj: až budeš připravený, použij meč pro získání nejvyšší síly. Jestli ale meči zalžeš, meč to pozná a ty budeš navždy vyhoštěn z Olympu,“ promlouvá ze záchodové mísy Zeus Hulk Hogan k Herkulovi zrovna ve chvíli, kdy ten na sobě umotává tuniku z toaleťáku. A podobné scény nejsou v Malém Herkulovi vůbec ojedinělé. Že jde i za přítomnosti geniálního českého dabingu, v němž se role vypravěče ujal člověk, který na Nově namluvil upoutávky na Megafilmy, o nejhůře hodnocený film na csfd, mi nejde na rozum už z toho důvodu, že ze scenáristického hlediska se jedná o relativně věrné vyobrazení reality, aspoň tak jak ji známe z dochovaných materiálů. I proto může snímek posloužit jako nenásilný prostředek k historické vzdělanosti dětí školou povinných. Že Sokrates během svého života pobýval s bohy na hoře Olymp není až takovým tajemstvím, ale že byl učitelem samotného Herkula ví dnes jen málokdo. Takže jděte s kamarády do hospody, pár hodin tam poseďte a pak si společně užijte toto veledílo. Neměli byste odcházet zklamáni.

Sám jsem aktivní a vášnivý nesportovec, který jakékoliv fyzické úkony provádí leda tak na PlayStationu. A virtuální realita natrhává skutečnosti zadek i tentokrát - nejde ani tak o to, že by jezdci nepředváděli zábavné vylomeniny, ale po hodině a čtvrt jednotvárné smyčky nějak nechápu, jaký je smysl tohoto dokumentu. Chtěl snad nás, lenivce, přimět, abychom sebrali výplatu, vtrhli do obchodu a všechny peníze bezmyšlenkovitě prošustrovali za prkno a další vybavení a okamžitě vyrazili do hor? Nebo nás chtěl obeznámit s moderními technologiemi, kdy si dnešní kamery poradí s efektními zpomalovačkami, ve kterých vidíme, jak prkno lahodně krájí hluboké vrstvy čerstvého prašanu? Či nám snad chtěl ukázat, jací jsou ti jezdci nezbední floutci, kteří nežijí ničím jiným než snowboardingem, a když je špatné počasí a nemůžou si vyjet na svah, zastřílí si pro zábavu ze vzduchovek a pušek? To bych moc rád věděl. Soundtrack je fajn, ale pokud chcete nádavkem zažít i extatickou zábavu, doporučuju raději nejnovější SSX, o kterém jsem se nepřímo zmiňoval na začátku.

Zvláštní mix hororu, komedie a fantasy, který ale překvapivě funguje tak, jak mu v jednotlivých scénách tyto žánrové mantinely dovolují. Atmosférická pecka, která si dovolí vás rozveselit přízrakem zmateného ducha samotného Napoleona, aby vás o pět minut později strhla do svých okovů hrůzy. I když ona zjevná hrůza není hmatatelná a sama o sobě ani tolik děsivá. Strach nahání daleko spíš očekávání, co se bude v tomto bizarním světě dít dál. Pocitově bych sledování přirovnal ke čtení knihy (která je ale obsahově zcela jiná a žánrově sevřenější) Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda a asi se podívám, jak si stojí její filmová verze. 85%

Důvodů těšit se na nejnovějšího Scorseseho bylo více než pár. A ačkoliv trailer lákal do kina zejména mladší diváky, případně rovnou děti, český distributor jim očividně zatnul tipec, když se rozhodl uvést do kin (aspoň prozatím) dabingu prostou kopii. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč ratolesti tentokrát zůstaly doma - buď jsou líné číst, nebo číst jednoduše ještě neumí - a na projekci tak vyrazili pouze dospělí. Tedy, dospělý. Jeden. Já. Takže přesto, že trailery se snažily naverbovat na krásně pestrobarevné dobrodružství hlavně děti, jméno režiséra dávalo tušit, že jenom pro ně to rozhodně nebude. A je tomu skutečně tak. Hugo je totiž kromě té na první pohled načančané pohádky zároveň moderní cinefilní poctou filmovému médiu, z níž si nejvíc odnesou právě ti, kteří se o film zajímají trochu hlouběji a pro něž jeho historie nezačíná devadesátými léty. Kvůli Scorsesemu jsem byl nakonec ochotný protentokát překousnout i to 3D, které naštěstí není nijak rušivé ani samoúčelně efektní (takže žádné ostré předměty směřující k vašim očím nečekejte), i když ty brýle mě asi budou štvát už furt. Nebýt pomalejšího rozjezdu, nebylo by co řešit. 85%

Jako zatvrzelý introvert nemám ve zvyku se nějak výrazně rozvášňovat, tím spíš pokud se jedná pouze o zábavu. Ale byla to právě Mikronésie, která mi ze všech zatím viděných sérií (a už mi chybí jenom opáčko Afriky a dokončení čtvrté řady, abych se mohl vrhnout na sedmnáctku) přinesla nejvíc infarktových stavů a mít nějaké vlasy, tak by mi při sledování určitě vypadaly. Tím že se proti sobě postavily kmeny složené z ostřílených hráčů (včetně několika zloduchů z předchozích sérií - Parvati a mého oblíbence Jonathana) a naprostých nováčků, bylo už předem zaděláno na solidní zábavu. A ta se ukázala v plné síle, když se ke slovu dostala jedna z nejdrsnějších aliancí v téhle hře vůbec. Obzvlášť několik posledních epizod představuje to vůbec nejnapínavější, co si dovedete pod pojmem reality show představit. Sám jsem se přistihl, jak rozhazuju rukama a v duchu křičím: „Ty blbče, nedělej to!“ U jaké to bylo příležitosti si ale budete muset zjistit sami.