(mOnkey)

Téda, Jaye Baruchela jsem od Populární mechaniky (a to už je dobrých deset jedenáct let) snad nikde neviděl a je třeba uznat, že nám pořádně vyrostl. Tady je z něj opravdu joudovitá "pětka" a nebýt těch koutů - už proto jsem neměl problém se s ním sžít - bych ho hádal na pubertálního výrostka. Oproti němu Alice Eve je skutečně "solidní desítka", takže člověk zprvu nemá vůbec potuchy, jak to takovému páru bude klapat. A ono to taky semtam neklape. Kirk (Jay) má naštěstí moc fajn kámoše (ti budou mít průser jak hrom), takže nakonec všechno dobře dopadne. Závěr už je trošku přestřelenej, ale díky fajn náladě, jakou u mě dokázal snímek naladit, nemám nejmenší problém mu těch pár trapných momentů odpustit. 75%

Musím souhlasit s Tosimem a Galadriel. Největší síla všech filmů o Růžovém panterovi vždy tkvěla v úžasném Peteru Sellersovi a jeho komediálním umění. Jakmile ale zmizí z obrazovky, divák ztrácí koncentraci, jelikož děj (respektive dění na obrazovce) mírně chřadne. Avšak Sellersovy často až do absurdity dotáhlé situace diváka opět navracejí do té správné nálady a příjemně natahují koutky úst od jednoho ucha k druhému. Části se Sellersem za *****, zbytek ***. Suma sumárum 80%.

Rozum mi velí jít kvůli té na povrch se postupně deroucí vykonstruovanosti a scenáristické šabloně s hodnocením níž, fakt, že jsem od toho nemohl až po úplný závěr titulků odtrhnout oči, mě od tohoto rozhodnutí naopak odrazuje. Tornatore režijně opět exceluje, Rush herecky dominuje a Morriconemu se daří přenést na diváka díky svým tu něžným, tu příjemně mrazivým a místy až chladně depresivním tónům tajemnou atmosféru filmu (bohužel nemám mistra naposlouchaného tolik, jak bych si přál, ale jeho práce k Best Offer se dost možná zařadí k mým úplně nejoblíbenějším). Po první skvělé a skvěle gradující polovině, kdy je člověk kompletně v režisérově moci a jen napjatě čeká, co se bude dít dál, jsem tak nějak začal mírně tušit, jakým směrem se snímek bude ubírat (však nás k tomu malými indiciemi sám popostrkuje, takže bych to asi neměl považovat za chybu). Proto má jediná výtka směřuje k Tornatoremu coby scenáristovi. Post jednoho z nejpozoruhodnějších a nejtalentovanějších (evropských) režisérů současnosti si přesto v poklidu pohlídá. Čisté čtyři hvězdičky a jsem zvědavý na vaše názory.

Bez nadsázky ten nejkrásnější fantasy příběh všech dob, jenž ani po bezmála třiceti letech neztratil nic ze své krásy. Za jeden ze stěžejních motivů snímku považuju upozornění na důležitost četby, která rozvíjí (nejen) dětskou představivost, což je motiv bezpochyby ušlechtilý. Sílu Nekonečného příběhu navíc umocňuje nevídané technické zpracování, jež velmi nápaditým způsobem využívá například miniatury, hrátky s perspektivou a měřítkem, domalovaná pozadí, zadní projekce a animatronické loutky a ani ta nejdokonalejší počítačová animace současnosti se mu v tomto ohledu nemůže rovnat. U spousty scén totiž nemám dodnes nejmenší ponětí, jak byly natočeny (například ta vy-víte-která s koněm Artaxem), což je podle mě ta vůbec největší pochvala, jakou si může trikový snímek vysloužit. Jako třešnička na dortu pak působí humorné pasáže (když dědek sekýruje bábu), český dabing v čele se Stanislavem Fišerem, Soběslavem Sejkem a Františkem Filipovským a (bez veškeré ironie!) nezapomenutelná ústřední skladba zpívaná Limahlem, která je asi jediná upomínka toho, že snímek pochází z 80. let. Tak zase za patnáct let a třeba do té doby dozraju k pěti hvězdičkám. 85%

To takhle běžel nějaký film, který přerušila reklama. Přepnul jsem a můj zrak spočinul na téhle hrůze, kde blondýny hrdě předvádí, že lidská hloupost je bezednou studnicí.

Jak praví v předmluvě sám Hitchcock, tohle skutečně není jeho typický film. Po Mannyho křivém obvinění a během následujících scén jsem stále čekal, kdy policistům upláchne a vydá se v roli psance za očištěním svého jména, jak je pro Hitche tolik typické (vzpomeňme například pozdější North by Northwest nebo Frenzy). Čekal jsem ale marně a nic takového se nestane. Od druhé poloviny snímek vykresluje křehkou psychiku členů Mannyho rodiny (konkrétně manželky) a hraje tak na odlišnou strunu než v polovině první. Dělá to dobře, ale rozhodně ne stoprocentně, takže nakonec zůstaneme na čtyřech hvězdičkách.

Ve filmografii Petera Sellerse se najde kromě komedií i několik snímků zcela jiných žánrů. Snad v žádném z nich ale Sellers nevystupuje jako vyloženě záporný charakter (pokud si odmyslíme všechny ty Adolfy Hitlery a podobné obludy, na které je ovšem nahlíženo komediální optikou, takže to se nepočítá). Proto je i pro mě, jakožto jeho velkého obdivovatele, překvapením role Lionela Meadowse, zlotřilého majitele autodílny. Lionel je čistokrevným antagonistou, který využívá nekalé praktiky ke svému vlastnímu obohacení, a - a teď pozor - jeho představiteli se daří svým hereckým umem vyvolávat hrůzu nejen u ostatních postav, ale především u diváka! Never Let Go je rozklížen někde mezi kriminálkou, dramatem, zčásti noirem (osudovou femme fatale byste tu sice hledali marně, ale jistá paralela může být spatřena v hrdinovi, který je pod tíhou nepříznivých událostí sveden na scestí), a námětově i italským neorealismem (tématické spřízněnosti s De Sicovými Zloději kol jsem si všimnul už během sledování, tedy mnohem dřív, než jsem si přečetl BerniXův komentář). Jako mnoho ostatních Sellersových raných filmů i tento bohužel poněkud zapadl, tudíž bych ho rád doporučil všem jeho fanouškům, protože i je by mohla role vykutáleného podvodníčka mile překvapit, a povinně pak naordinoval těm, kteří mají Petera zaškatulkovaného jako inspektora Clouseaua. To že to byl herecký chameleon my, fanoušci, dávno víme, ostatní by se mohli dozvědět o hereckých polohách, které by u „toho popleteného Francouze“ v životě nehledali.

Další z nekonečné řady rychlokvašných průjmů americké provenience. Středem zájmu je opět přehnaná brutalita, která se marně snaží zakrýt stupidní děj, nulovou atmosféru a chatrné výkony přítomných estrádníků z cirkusu, a která člověka vyděsí snad jen tím, kolik snímků podobného ražení tvůrci vykradli. Marná snaha, nic lepšího než odpad z toho nevykouzlíme.

Tahle trýznivá výpověď jedné ne zcela obyčejné emigrantky nabývá na síle hlavně díky pozor(uhod)né Tornatoreho režii, detailní kameře a nepřekvapivě také silné Morriconeho kompozici. Takže i kdyby to bylo vše, co by tento příběh nabízel, rozhodně by to nebylo málo. Ono je toho ovšem mnohem, MNOHEM víc.

Pokud jste tak jako já dosud netušili, že chcete vidět Boba Odenkirka, Christophera Lloyda a RZA jako to nejméně pravděpodobné dynamické trio ve variaci na Sám doma pro nové tisíciletí, tak teď už to víte.