(mOnkey)

Nejlepší díl série.

Pokud si během sledování nedokážu vytvořit k žádné z postav vztah, znamená to, že mě snímek tu více, tu méně minul. Strings mě minuly totálně. Plytký příběh a vzhledem k absenci mimiky minimum emocí mě sžíralo natolik, že i těch pětaosmdesát minut trvalo zhruba stejně jako stoletá válka. Nitky zažily svůj vrchol ve Woodově bijáku Plan 9 from Outer Space. A za tímto smutných faktem si stojím. 25%

Nezapomeňte tento film ohodnotit na csfd! My tedy děkujeme, a teď k samotnému snímku. Strom života je Malickova hloubavá pouť až k esenciální podstatě lidského bytí a jeho smyslu v kontextu něčeho většího, co leží někde tam za hranicemi. Strom staví na pevných kořenech, aby se přes mohutné spodní větve rozvinul až k tenoučkým vrchním haluzkám, které představují finální etapu (A které jsou taky příhodně nejblíže nebi, tedy metaforickému posmrtnému životu, o kterém zároveň s naší smrtelností snímek pojednává. Malick si, minimálně tady, tyká s bohem, to je bez debat, jeho filmografií se budu v nejbližší době určitě zabývat, tudíž uvidím, jak tomu doopravdy je.), jež ve svém životě musel urazit a která jej zároveň symbolicky uzavírá, protože výš už růst nemůže. U lidí je tomu zrovna tak, rodina je stavebním kamenem, od nějž se odvíjí vše ostatní, a který by měl být pro naše začlenění (ať už do naší případně nějaké té "vyšší" společnosti) vlastně primární. Ostatně ona celá první, takřka bezeslovná část zahrnující etapy od Velkého třesku až po vývoj života na Zemi, má pro snímek určující význam. Malick se v ní záměrně vyhýbá vyobrazení jakéhokoliv primitivního vývoje či snad vůbec existence člověka, čímž zdůrazňuje jeho nicotnost a pomíjivost, která je v kontextu celého kosmu, o kterém dosud nevíme vlastně skoro nic, ještě zřetelnější. To vše zabaleno v pro někoho nesmyslném kamerovém a střihovém exhibicionismu, pro jiného nesmírně působivých hrátkách do rytmu děl nejrůznějších klasiků. Přiznávám, že mě tyto v jeden moment dohnaly až k slzám a nebojím se tvrdit, že většina záběrů by se krásně vyjímala ve fotoalbu. Rád bych napsal víc, mnohem víc, protože hlava se mi hemží vzpomínkami, ale mozek došel do bodu, kdy už není schopen myšlenky alespoň trochu systematicky formulovat za sebe. Tak snad jen, že se mi líbí nesamoúčelná jinakost Stromu života, vzrušuje mě pocit drze hozené rukavice mainstreamovému publiku, u nějž bylo víc než kdy jindy cítit, kdo si přišel s určitými očekáváními zapřemýšlet u Malicka, přičemž věděl, do čeho jde, a kdo naopak přišel naslepo "na nového Pitta" (mimochodem společně s hlavním chlapeckým představitelem naprosto odzbrojující výkon). Ale už se těším, až sem dovalí ta nebývale početná osádka z druhého tábora, která v průběhu celých 130 minut hojně opouštěla sál. Zatímco tu oni budou třídit odpad, já půjdu ve středu s chutí znovu. // Po druhé projekci a zkompletování Malickovy filmografie musím uznat, že tohle není jeho nejlepší film (tím jsou pro mě Nebeské dny). Proto jsem se rozhodl vrátit ke svému původnímu hodnocení, které jsem mimochodem plánoval udělit, dokud jsem neuviděl, jak nevalně si snímek vede na zdejší databázi. Ale nadhodnocovat ho kvůli tomu by ode mě bylo stejně pokrytecké jako podhodnocování lidí, kteří se nechali strhnout davem... Včera jsem byl v kině už potřetí a zase to fungovalo. Ten film z mého pohledu trpí hlavně tím, že jeho jednotlivé části jsou hrozně nevyrovnané (s tím, že dokonalá je právě ta u veřejnosti nejméně populární - bezeslovný vznik vesmíru/života) a po první hodině, v níž mě emocionálně odrovnaly hned dvě scény, se mu už do tak silné roviny bohužel dostat nepodaří. To ovšem nic nemění na tom, že je to snímek v mnoha ohledech precizní, zaštítěný hudebním doprovodem jako z jiného světa, a odepírat mu plné hodnocení kvůli několika osobním důvodům - ke kterým jsem se už vyjádřil dříve - by byla rozhodně chyba. A ještě dodatek, tohle JE nejlepší Malick. 90%

Krásná romantická pohádka. Spojení Burton - Depp bylo teprve na počátku své spolupráce, ale už tehdy zřetelně ukazovalo, že se bude jednat o spojení nevšední. Johnny je ve své roli úžasný, zvláštně chodí, téměř nemluví a taková mimika je mu naprosto cizí, ovšem jeho dobrotu a lidskost by mu mohli mnozí z cynických sousedů jen a jen závidět, přestože má Edward srdce z těsta. Na Winonu Ryder se také pěkně kouká a nejen z hereckého hlediska, není divu, že i Edward vzplane láskou k ní. Krásný konec, krásná hudba Dannyho Elfmana, co víc si přát.

30 Rock pro mě znamená skutečný dar z nebes. Neuvěřitelně vtipný, zábavný a milý seriál. Tam, kde ostatním pomalu dochází dech, 30 Rock se teprve zhluboka nadechuje k frontálnímu útoku na naše bránice. "Fiktivní" prostředí televizního vysílání představuje kvalitní podhoubí pro nekončící salvu gagů, fórků a dalších vylomenin hlavních protagonistů - milé a neuvěřitelně sexy Liz, hláškujícího šéfíka Jacka, ztřeštěného Tracyho, který má neustále v patách své nohsledy, poťouchlého a lehce nevyrovnaného Kennetha a dalších postav, které se nezanedbatelně podílejí na tom, aby vysílání prosperovalo (poflakování je stejně tak důležité jako samotná show). P.S. Katrina Bowden? U všech Skotů!

Ale no tak! Ovšem, že je to pitomé. Ale co taky čekat od adaptace hry, která nemá prakticky žádný příběh a jediným Mariovým cílem je záchrana princezny Peach. Přiznejme si, že to mohlo být ještě daleko horší, nikdo tu (naštěstí) neskáče houbičkám po hlavě ani nesbírá zlaté mince. Překvapí účast Dennise Hoppera v roli fašistického übervládce Koopy, která byla nejspíš možná jen díky drogám, které mu museli producenti nenápadně nasypat do čaje (jeho blbost, má si dávat pozor). Dokonce se tu mihne i můj oblíbenec z mariovského universa Yoshi (i když čert ví, jestli to je vůbec on - není totiž ani zdaleka tak roztomilý jako ve hře). I tak bude ovšem rozumnější, pokud si místo sledování tohoto filmu zahrajete jakoukoliv Mario hru, protože i přes na první pohled infantilní vzhled se zpravidla jedná o kousky s vynikající hratelností. Až jsem zase dostal chuť zaskákat si po planetkách v Super Mario Galaxy.

Umíte si představit lepší dvojici moderátorů populárně naučného pořadu o všemožných vynálezech než je Wallace a Gromit? Asi těžko, co? Každná z šestice epizod je tematicky zaměřená na jedno odvětví, například vynálezy související s lety (ať už do vesmíru nebo prostým odlepením se od země), "zlepšováky" pro domácnost (robot okopírovaný z Čaroděje ze země Oz - navíc stejně nepraktický - nemůže být náhoda) a podobně. Pořad je odlehčován jednak fórky naší modelínové dvojice, jednak vypointovanými slovními hříčkami komentátorů, ale taky výběrem pěti "nejpovedenějších" výtvorů na téma dané epizody. Doufám, že budou další díly, nevyužít takový potenciál by byla ohromná škoda.

Chefa asi nejlépe vystihuje slovní spojení „pohodová podívaná“. Favreau si coby scenárista značně usnadnil práci, když víceméně předvídatelný vývoj příběhu i značnou část velmi odlehčeného rodinného „dramatu" opsal z příruček pro začínající scenáristy. Film tak postupně naplňuje klasická žánrová klišé (nepochopený hrdina se vydává na cestu, během níž se stává strůjcem svého vlastního osudu, sbližuje se s vlastním synem a s drobnou mírou nadsázky lze říct, že získává i princeznu a půl království k tomu - v tomto případě v podobě úspěchu nově rozjetého byznysu s pojízdným stánkem s občerstvením) a překážky, které před protagonisty staví, se postavám daří překonat s lehkostí a úsměvem na tváři. Zápornou postavu tu prakticky nenajdete - černobílá postava food bloggera, který šéfkuchaři zkritizuje jeho jídlo, v podstatě odstartuje jeho cestu za spokojenějším životem (kterou navíc snímek prostřednictvím onoho bloggera v závěru završí). Favreau má i díky Iron Manům v Hollywoodu jméno a hlavně známosti, takže drobných cameo rolí majitele restaurace, hostesky a bývalého manžela Favreauovy bývalé (doufám, že jste se do toho nezamotali) se nezhostily hvězdy menší svítivosti, jako jsou například Alan Arkin, Aubrey Plaza a Timothy Olyphant, ale Dustin Hoffman, Scarlett Johansson a Robert Downey Jr. Chef není žádná originalitou ani hromadou vtipů překypující podívaná, ale jak se to ve druhé polovině rozjede (doslova), je to tak pohodová záležitost plná stejně pohodové hudby, že tomu jednoduše nejde odolat a do včerejší nálady se mi to trefilo vskutku náramně. 75%

Nabubřelý snímek, který si zdatně zvyšuje své renomé mně VELICE blízkou hudbou. Příběh i jeho zpracování je naivní, snad až dětinsky naivní. Naučit děcka základům Rocku a vyrazit s nimi na soutěž? Inu, proti gustu... Věřím, že kdyby po pódiu běhali rozvášnění rapeři, získá si daleko více fanoušků, snad i lepší hodnocení, jelikož klasický Rock a Rock 'N' Roll není ani zdaleka tak populární, bohužel. Za odvahu přijít s něčím originálním a připomenutím starých dobrých časů dávám 70%. // Ále, vem to čert, Rock je Rock a takových poct se mu nedostává každý den, hvězda navíc. 75%

Stará drsňácká škola s (dnes už starým) drsňákem Cainem v hlavní roli. Špinavá hra působí jako mix toho nejlepšího od Roberta Aldriche či Johna Sturgese a není to pouze množstvím testosteronu na metr čtvereční, nýbrž i samotným námětem. Mohl bych uvést i konkrétní příklady podobných filmů, ale když uvážím, že už polovina mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli a okomentovali, zmiňuje většinu filmů, které mi během sledování přišly na rozum, bylo by to asi zbytečné (možná bych jen doplnil Huttonovy Kellyho hrdiny a Kam orli nelétají, v nichž se taky snaží semknutá skupinka dosáhnout společného cíle). Špinavá hra je výtečně natočená a ještě lépe zahraná podívaná, jež staví na odiv absurditu války, kterýžto motiv dotáhne na maximum v úplně poslední, velice úderné, minutě. P.S. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel víc, než že Marlon Brando by nebyl zrovna ideální volbou; pokud by ovšem z nějakého důvodu nebyl k dispozici božský Peter O’Toole a někdo by roli nabídnul Michaelu Caineovi, myslím, že by se role T.E. Lawrence zhostil více než dobře. 85%