aluna

Hm...a o čem, že to vlastně bylo? Fakt nuda. A Collin, ve věku, kdy by se měl vzpouzet, opíjet a nenávidět dospělý jako normální puberťák, tráví čas pobíháním na louce a kravením s tetičkou...tak to jo.

Dost zábavná humusárna, kdy všesměsice různejch druhů výměšků, výpotků, tekutin, exudátů a nechutnejch šťáv kontrastuje s nevinnou roztomilostí jemný Alison Lohman, která do svojí milý tlamky inkasovala nezáviděnihodný množství dobrot. Předvídatelný (budu se tvářit, že schválně), ani trochu děsivý, ale hodně vtipný a mile odehraný. Jo jo, když se holt po mladý holce sápe starej kozel, nikdy to neskončí dobře...A cikánskej trest za krádež... :)

Příběh Green Eye, Bull's Eye a No Eye, aneb Jasoňky, Drsoně a Sleponě, se z počátečního digitálního rádobyatmosférickýho komiksu zvrhnul v supernudný existenciální drama a posléze v totální pytlovinu. Beňas bez komentáře, Garner, ač v bojových scénách vypadala jak králík snažící se rozhopsat mokrou trávu, stejně všechna čest, páč vím, jak náročný je v upnutejch džínách vykopnout nohu aspoň po pas a Farrellův Irskej holomek je aspoň vtipnej, takže jednookej mezi slepejma králem. Zvláštní, jak Matt dokáže ucítit zapáchající padoušší nohy z Brooklynu až na Manhattan, a pak si vesele cimtá hořčici do čaje, no ale - proti gustu...Ale to je jediná výtka k jeho "slyším, kde stojí stůl" umění. Asi echolokace, tou by měl trpět ale spíš Batman... Pustit nahlas Šum Svistu či Evu a Šaška a jeho kryptonit je na světě ... A není slepota pro právníka "nekoukám nalevo, napravo" dokonalou vlastností! Toho kopyta se, Ďáble, drž!

Nadmíru zábavnej teror :) "Try not to shoot yourselves. Don't shoot each other. But especially - don't shoot me!"

Darrene, ty hračičko. Audiovizuální orgie na mě moc nefungujou, a tak jsem ráda, že u Fontány jsi vypulírovaný cukrlátka sice valnou měrou použil na hrdiny beletrie "Staré pověsti Španělské" a "Malý princ a jeho rostlina", ale v krutý realitě jsi měl aspoň co říct. Prolínání pocitů, metafor a motivací do knížky a bubliny se mi vlastně taky líbilo, ale byl tomu věnován zbytečně velikej prostor (na efekt). Ale všichni někdy bojujeme s větrnými mlýny, všichni někdy příjdeme "s křížkem po funuse" a všichni bysme někdy za někoho dýchali, i když on sám už nechce. Koloběh života nezastavíš, a tak to má a musí bejt, ale nesnažit se pozdržet rychlost, kterou se točí, by snad ani nebylo přirozený. Nějaká čokoládka pod tím nablejskaným pozlátkem je, jen toho staniolu je opět trochu moc..."Don't worry. We're almost there."

Důvod takových remakeů mi nejde do hlavy, ale přesto, ač Amenábarův originál velice ctím, Vanilkový nebe se stydět nemusí. Crowe do něj vložil něco ze sebe (”tohle je všechno, co zbylo z rockový éry – rozmlácená kytara…“), atmosféra je o chlup futurističtější, děj v detailech propracovanější a Cameron (tentokráte Diaz) je ďábelská. Trošku mě štval na pilku tlačící Cruise, jehož hrdina byl zjemněn, aby si ho publikum mohlo snáz oblíbit, což je škoda, když se pro to musela obětovat stěžejní povahová vlastnost a i Noriegův "zmetek" člověku nakonec přirostl. Ale zápletka se mnou sekla o zem a sama jsem sebou sekla o zem úmyslně podruhý, když jsem si vzpomněla, jak jsem se nebi z vanilky léta vyhýbala v domnění, že jde o nějakej přeslazenej romantickej žvejk s Cruisem. Přitom hlavní ingrediencí je zde poctivá vanilka…bez přidanýho cukru a umělých dochucovadel.

Oproti Vanilkovýmu nebi má originál barevnějšího hlavního představitele, tím nemyslím rasistickou narážku na horkou krev Eduarda Noriegy, ale to, že v jeho podání je César ještě sobečtějším a sebestřednějším spratkem, kterýmu ale stejně fandíte. Dialogy jsou tak nějak evropsky přirozenější, ale zase jim chybí Croweův smysl pro vtip. Scénář mě rozšvihal svým množstvím myšlenek, který vás film vedle hlavní zápletky donutí přežvýkat a za to patří Amenábarovi pukrle. A jestli se mi první půle jevila poněkud unylejší, druhá má drajv za obě.

Charismatickej Crudup, roztomilá Hudson, sympaťák "Earl" Jason Lee a celá směska okolo fiktivních Stillwater (ne)představí nevycválanýho žurnalistu světu sexu, drog a rock'n'rollu, aby nakonec zjistili, že zasvěcují nejen oni jeho, ale že neobroušený patnáctiletý pisálek s povahou, přístupem k lidem a ideály, který by s věkem a zkušenostmi umírat neměly, může taky leccos naučit je, jak jinak. A když na otázku „Co na muzice milujete?“ odpovíte „V první řadě…všechno“, ještě nejste úplně ztracený. Záchvat „očišťující“ pravdy v předsálí smrti dává ponaučení, že bezpečnější (a často i zábavnější) je držet se při zemi (a dál jezdit na turné busem), než se drát co nejvýš do nebe. A scéna v rádiu... :-) "It's not my fucking job to kiss your fucking ass." "And seriously, whose fucking job is it, cause my ass is dying for a kiss, man, and I know yours is too." "Ehm, It's my fucking job and I think you're all geniuses..."

První hodina mě i přes svou bizarní nápaditost bohužel značně nudila, vyvražďovačky dostaly tu pravou „šťávu“, až když jsem se po návratu z velezábavnýho parku ocitla na tom správným mejdanu. A ponaučení – nepořádejte house párty - po hostech, když to chcípne, jakoby se vždycky slehla zem, zanechají po sobě jen nehoráznej bordel a slibům, že vám pomohou uklízet, nikdy nedostojí. A to, že vás maminka nutí sekat zahradu, je možná dovednost, kterou jednou jako když najdete, ale každej chlap by se měl od vlivu svojí „královny matky“ oprostit dřív, než se navzájem dostanou do hrobu. Prostě, nikdy si nenechte od nikoho do ničeho kecat…ani do krému.

Rango je věru dospělejší než jiný animáky, to je dobře. Vizuálně je to taky lahůdka - oči krysičky Abigail Breslin a Johnnyho chameleonek jsou k zulíbání, ale Deppovo věčný "áááááá, éééééé, úúúááááá, éééé, ááááááá, úúúééééé" už je k pomilování míň. Na to jeho šaškování jsem už prostě asi alergická, a ač chápu, že to do pohádky patří, leze mi to na nervy i když nechci. Navíc je to chvílema docela nuda. Ale odkaz na Fear and loathing in LV rozesmál, Raoul Duke a dr. Gonzo spolu s ještěrčím králem...to by mohla bejt dobrá párty..."I'm a lizard king, I can do anything."