Litsarch

Oproti předloze vcelku daleko lepší závěr. V průběhu mě ale neskutečně štvalo zobrazení Šteindlerových odpovědí. Člověk se soustředí na snímek, ale musí také pořád dávat pozor, kde se jeho odpověď objeví a pak jí ještě luštit. Neskutečně otravné, i když tvůrcům to bezpochyby přišlo jako úžasný nápad. Šteindler, jakožto ostřílený herec, moc důvěryhodně nepůsobí.

Jednotlivými otázkami a hrobovým tichem se podařilo navodit dobrou, až tísnivou, atmosféru. Bohužel, velký finiš je pomerně nijaký a pro mě vybudovanou atmosféru sráží dolů. Čekal jsem upřímně děsuplnější závěr.

Na studentský film musím pochválit, pro mne, skvělou kameru za kterou by se nemusel stydět i celovečerní film. Taktéž hudení podklad byl velice příjemný. Sám snímek pouzakuje na větší rozmah sebevražd v dnešní době a závěrečná slova jsou o tom dosti vypovídající a také dobře zvolena. Martin Domanovský v hlavní roli působí sympaticky, jen trochu více emocí a uvěřitelnosti mi, jako v celém filmu, scházelo, což je škoda. Nicméně i tak svou vypovídající hodnotu snímek určitě má, bohužel nedokáže zasadit tu "herdu" uvědomění, jakou by svým tématem měl a jakou divák potřebuje k tomu, aby se nad ním pozastavil a ne jen ohodnotil a posléze na něj zapomněl. K tomu měla napomoci právě ta chybějící emočnost snímku, kde by se divák dokázal vžít do postavy a jeho "východisko ze situace" díky tomu více prožíval a ne jen mu nezaujatě přihlížel bez jakéhokoli strachu či obav o ní.

To, že Danny Trejo veme roli v každé menší či větší ptákovince je už skoro klasika. Ghostquake bych ale nazval ptákovinkou menší, která trpí režií (co si budem namlouvat, Lando nic extra ještě nenatočil a asi to ani nehrozí) a asi i malým rozpočtem, což se hodně podepsalo na speciálních efektech a maskách, které svým až katastrofálním vzhledem snímek sráží k naprostému dnu. Je to velká škoda, jelikož samotný děj až tak špatný není. Scénář filmu není sice na Oscara, ale nejedná se o nic proflákého a určitýmy momenty se v něm dá nalézt i něco zajímavého, leč bohužel špatně zpracovaného. Udělat z toho hororovou komedii, zlepšit masky a efekty, tak myslím, že film bude daleko lépe hodnocen = bude lepší, jelikož segmenty např. s létajícíma "zlýma" tričkama či "Frankenžáby" k hororové komedii přímo vybízí. A to nemluvým o hercích kteří, skoro po celý film, jakoby z komedie vypadli. Škoda, vzít Ghostquake z trochu jiné stránky, přihodit jim pár penízků navíc do rozpočtu, tak z toho mohla být i sympatická horor zábava. A vsadím se, že v ten moment by tričko Shawna C. Phillipse s nápisem "Philosohacker" bylo žádaným zbožím. Takhle snímek spadá do hlubin odstrašujících případů a ukázek, jak se to dělat nemá.

Na amatérskou produkci dobrý vizuál a i poměrně charismatický herec, který trochu toho Freddyho v sobě má, ale to je asi tak vše. Ve snímku se vlastně nic neděje, o hereckých výkonech moc mluvit pro mě nejde a jediný důvod, proč bych si s Notarilem pokecal by byl, zda by mi tu rukavici neprodal. Na 7 min je toho prostě sakra málo.

Silný nadprůměr, který pro mě bohužel dost trpí režií a i hereckými výkony. Od začátku mi herci nebyli moc extra příjemní. Role jsem jim nevěřil a to samozřejmě pro mě celou situaci podkopávalo. Ji-seok Kim se sice časem rozehraje a i na Han-byeol Park člověk změní názor, jelikož se dostane spíše do statické role, kde nějak nejde nic moc podělat. Světlým momentem tedy je skvělá scéna se šíleným smíchem Ji-seok Kima. Rád bych ale viděl scénář k filmu, jelikož snímek postupem času začne působit docela zmateně. Pokud někomu přijde obsah filmu od uživatele cardinals povědomí, tak má pravdu z půlky. Vychází sice ze situace, která tu již byla po vzoru SAW hodněkrát a hodněkrát ještě bude, nicméně zde je rozhrána stylem, který předvídatelný není, takže pokud ricci.s již po pár úvodních minutách tušil pointu filmu, tak smekám, ale myslím že jen klame. Pointa filmu, děj filmu chcete-li, je hezkým příkladem toho, jak se dá stokrát omletá počáteční situace rozehrát jinak. Díky tomu, že se snímek odehrává v noci není o temnou atmosféru nouzi. Two Moons ale bohužel postrádá skoro hodinu nějakou větší atmosféru, i když k její gradaci a přípravě na poslední půl hodinku děj přímo vybízí. Jsou vidět pokusy o její navození (scéna v lese, nalezení ženy, scéna na půdě apod.), ale ty bohužel záhy vyšumí do ztracena. Scénu na půdě musím ale trochu vyzvyhnouti, jelikož situace s kamerou na noční vidění byla při nejmenším zajímavá, ale jako z celého filmu z ní Dong-bin Kim nedokázal pro mě "vymlátit" co se dalo. Hezký zvrat celé atmosféry filmu pro mě přišel přesně v jeho hodině, kdy až hmatatelně začalo, při a po scénách uvědomění si situace, přituhovat a celkově se po zbytek filmu na Two Moons dívalo úplně jinak. Divákova zmatenost z filmu ale bohužel z části i tak přetrvává a je otázkou, zda je to jeho vina (něco mi uniklo, nechápu to) a nebo to Dong-bin Kim prostě nedokázal vysvětlit. Důkazem toho je poslední scéna na půdě s Han-byeol Park, která je sice dobrá, ale nemohu říct že jsem přesně pochopil všechny její aspekty, co a proč se přesně děje. No nic, i tak Two Moons mě při nejmenším vcelku dost zaujaly svým dějem, rozhodně pro mě jde o lepší nadprůměr a není to ztráta času. Procentuálně vyjádřeno hodnotou 63%.

Po Karas druhé střetnutí se Satóem a povedlo se mu to, co 60% hororové produkce chybí. Ten příběh má atmosféru! A sakra jakou. Asura je smutné, až depresivní vyprávění o chlapci, kterému umřela matka a on je odkázán sám na sebe. Jelikož ale neměl žádnou výchovu, chová se jako zvíře (a postupně se z části stává člověkem), neumí mluvit, zabije kvůli jídlu kohokoliv a jeho nejlepší kamarádka je zbraň po mrtvé matce. Už úvodních 5 minut je v dosti emotivním a depresivním duchu a i když snímek má světlejší, až milé scény, tak si ho udržuje až do konce filmu. Za světlejší až milé scény považuji ty s Wakasou, Tedy, až do určité chvilky. Je zajímavé, jak snímek dokáže v člověku vyvolat řadu otázek a je pln poučení, které sice jsou směřovány k Asurovi, ale jelikož není nejmenší problém se s tím chlapcem ztotožnit, oblíbit si ho, fandit mu, tak si je divák bere i na sebe. Když snímek vygraduje až na scénu na mostě, je si už divák jist, že sledoval a sleduje něco dobrého, leč smutného a depresivního. Zrovna scéna na mostě je silně emotivní a podbarvená naprosto skvělým hudebním podkladem, který scénu ještě umocňuje. Hudební podklad diváka provází celým filmem a je opravdu krásný, i když fandy anime už asi ani moc nepřekvapí, jelikož třeba osobně jsem ještě myslím nenarazil na anime, které by nemělo dobrou hudební stránku. Asuru vřele doporučuji. Nejen fandům anime, nejen hororovým fanouškům, ale všem kdo mají rádi atmosférické, emotivní filmy s krásným dějem.

Prvotina Hajima Ohaty a vesměs zajímavá, i když by měla spíše nést škatulku thriller/sci-fi/horor. Divák je hozen mezi Keiko a jejího partnera, který trpí záchvaty. Časem už to ale nejsou jen záchvaty, ale začíná se při nich pomalu ale jistě měnit do monstra. Vyděšenost Keiko je na místě, nicméně pak přichází věc, díky které má Keiko mé uznání. Tou je oddanost partnerovi, kdy ho neopustí, ale pořád mu chce pomoc. Jak jen to jde, doslova. Závěrečných cca 10 min a hlavní poslední scény musí zajisté ocenit všichni milovníci japonských monster, jelikož i Kaiju jsou oproti tomuhle prcci. Celkově Henge většinu stopáže balancuje na pomezí dramatu a thrilleru, což vůbec nevadí. Nízký rozpočet je jasně viditelný na maskách a v posledních minutách hrozně na efektech. Vcelku chápu, že Henge se někomu nemusí líbit. Já ale ocenil dějovou linku mezi Keiko a "monstrem", takže mě snímek nenudil, ale zase ani nenadchnul.

Těžké zklamání, jelikož to mohl býti i parádní psycho horor, jen kdyby děj byl naprosto obráceně. Nejdříve postupně se rozjíždějící se psycho, kde jsou Brandon a ostatní terorizováni neznámým, a pak ve cca 2/3 by Eli konečně řekl té psycholožce, co se to vlastně děje a teprve potom se rozjela jízda ve škole, které by zbývajících 20-25 min bohatě stačilo. Bohužel, děj je úplně obráceně. Než se divák stačí rozkoukat, tak už má 15 min a vlastně ví skoro všechno podstatné. Následuje nekonečné kecání o situaci a tempem terénního šneka Matt Orlando rozjíždí něco, co termín atmosféra vidělo maximálně tak z rychlíku. Ve chvilce, kdy jedna z Brandonových kamarádech pronese "Bože můj! Co budeme dělat?" je hodina filmu pryč a divákovi je už úplně šumafuk co budou dělat. Pro následnou "pointu", nebo co, si člověk klepe na čelo a při "protikletbě" už má na čele z klepání důlek. Člověka už ani pak nepřekvapí, že si psychologička Jessie veme ze všech možných obranných zbraní tu snad nejmenší a "nebezpečně" s ní chodí po chodbách. Musí se sice uznat, že svou funkci zbraně plní, ale podle mě by o kousek vedle ležící, a o 20cm větší, šroubovák vykonal lepší službu. Posledních pár minut, velký "finiš", je k smíchu snad více než celý předchozí děj. A to jsem do toho všeho ani nemusel zahrnout maškarádu s čarodejnicí. Nejzajímavějším na celém filmu tedy zůstává poznámka kolegy J*A*S*M: "Vidět na profilu Michaela Clarke Duncana "zemřel 3.9.2012 " a v jeho filmografii v roce 2013 film s názvem "A Resurrection" je docela kvalitní černý humor."

Série Ice Age je skoro jako na horské dráze. Jednička skvělá, dvojka průměrná, trojka zase skvělá a čtyřka slabší. Slabší ale nutno brát v uvozovkách, jelikož i když nedosahuje příběh kvalit prvního a třetího dílu, tak i tak je Země v pohybu dobrá podívaná. Jako plus zde beru novou postavu babičky Sida, která je prostě úžasná, vtipná a skvěle zakomponovaná do děje. K ní neodmyslitelně patří i Šmudlinka, které si velice cením, jelikož je jednou z těch postav, která se ve filmu objeví jen na pár minut, ale stejně si jí divák i po skončení filmu pamatuje. Záporák pirát opičák je další výraznou a dobře zpracovanou postavou, kterou si člověk zapamatuje a to nejen kvůli svému zjevu, grimasám a obličejům (které ve 3D jsou skvělé), ale i kvůli pár hláškám. Z pirátské posádky si nelze, díky příběhové linii s Diegem, nezapamatovat i sněhově bílou tygřici. Ostatní se bohužel po skončení filmu stávají spíše vatou a divák si je hned nevybaví. Taktéž si člověk těžko vybavuje "armádu" pískomilů, což je škoda, jelikož scénky s nimi jsou skvělé. Dějově se sice nejedná o nic nového, je zde jasně dáván důraz na rodinu a snímek pomocí Mannyho a jeho dcery Broskvičky (heh, to je jméno pro dospívající slečnu) promlouvá i k tatínkům, ale kouká se něj příjemně, nic extra neruší a děj není natahován. Neodmyslitelný člen Ice Age rodinky je také samozřejmě krysoveverčák Scratt s jehož pomocí divák pozná další možnost vzniku kontinentů (i když to už poznal jednou, takže tato verze je trochu matoucí), ale je taktéž opět hezky zakomponován do děje a některé scénky (pod hladinou např.) nemají chybu. Jako také závěrečná scéna s ním, kdy KONEČNĚ nalezne svůj vysněný ráj. Jak to dopadne, jelikož je to prostě Scratt, si každý myslím domyslí sám. :) Určitě jsem na kvanta věcí zapomněl, jelikož snímek nabízí hodně dobrých momentů, ale jako obrázek o filmu a osobní komentář to myslím stačí a rád si Ice Age 4 pustím ještě někdy znovu.