vypravěč

Patrně to byla alchymistická minulost Prahy, která motivovala tvůrce této adaptace pozdního vědeckofantastického románu Julese Verna, aby do ní přenesli dějiště příběhu, který se původně odehrával v uherském Ragzu. Střízlivě, leč kultivovaně vyprávěný příběh, nepostrádající napětí i humor, tak nabyl přízračnější, tísnivější atmosféry a v souvislosti s různými odkrývanými záhadami mně připomínal spíše než verneovku arbesovské romaneto. Působivé dobrodružství se zrcadly a neviditelností.

Výborná psychologicko-sociální studie tísnivého mikrokosmu vězeňské cely léta Páně 1958 na motivy povídek Jana Beneše. Mezi vězně různých zločinů a povah přichází osm let nespravedlivě vězněný sedlák Koval, čekající po celé dlouhé dopoledne na eskortu, která by jej dovezla k soudnímu přelíčení, k obnově jeho procesu. Film zdařile navozuje atmosféru bezvýchodnosti a nesvobody a věrohodně odráží absurditu a krutost komunistického systému.

"Ve filmech, které jsem viděl, často vystupovalo jako hlavní osoba dítě. Nějaké vysoce nadané dítě tam občas hrálo značně velkou a mimořádně vděčnou roli. Filmového dítěte jsem se vždycky trochu bál, protože jsem měl strach, že kvůli němu zdětinštím. Naštěstí se ukázalo, že tato silná obava je zbytečná" (slovy Roberta Walsera)

Každá vteřina této zdánlivě všední noci je naplněna láskou a nenávistí, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Je to podobné jako v Tennysonově verši "Time flowing in the middle of the night", v němž zapadlo slunce a všechno to začalo.

Ukrutně zábavné dílko, mající v sobě více z černé komedie než z hororu. Kolem hlavní hororové rekvizity se sice všechno točí, ale mnohem poutavější je groteskní povahokresba zúčastněných postav obestřených skvělou atmosférou (tak trochu parodující noirové klima), podpořenou morbidním tématem a skvělou hudbou.

Bezchybné vystižení českého "pátečního paradoxu". Nedočkavě vyhlížený pátek coby kotviště víkendových požitků se proměňuje v hektické finále celého týdne, nejednou poznamenávající i dny následující. TGIF!

Spotřební humor zcela se míjející se svým cílem.

Zemské jádro ještě nikdy nepůsobilo tak omšele...

Inu, jak si kdysi poznamenal Delacroix: "Maska je vše."

Černá anekdota, svou smyslností přitahující a hrůznou mocí analogie odpuzující. Sen, který se pokaždé ubírá po cestě vytčené tou horší asociací, je zde pojat jako zlá groteska, v níž smích sice osvobozuje, ale současně také zraňuje a smějícího se poskvrňuje. A zároveň i výpověď o tom, že do detailů zachycené/zapamatované snění se vyrovná tomu nejhoršímu deliriu.