vypravěč

Školní úkol zpodobit báseň proměnila režisérka v napínavou meditaci nad jazykem, dorozumíváním – a poezií. V jejím ohnisku se tak ocitlo samo napětí mezi básněním a jeho reflexí, jazykem a myšlením o něm, vyjadřováním a tím, co se sděluje. Vztah zároveň vyvolávající, počínavý i rozdělující, útočivý. „Napadá mě tolik bláznivých slov.“

K této vlídné moderní hagiografii si poznamenávám jen případné vyznání Maurice Maeterlincka: "Mám rád faráře. Jsou to zpravidla velmi dobří lidé; ti nejlepší, kteří nám zbývají. Představují jiný svět. Řeklo by se, že obývají méně těžkou a méně chimérickou planetu, než je naše. Mnohdy jsou to světci a my se toho ani dost málo nenadějeme, neboť poznáváme světce, tak jako poznáváme přítele, až když je mrtev. I ti, kteří nejsou svatí, jsou obdivuhodní. Ejhle nejšťastnější z lidí. Rádi bychom se jich zeptali na jejich tajemství; ale to, jakmile je řeknou, vyprchá. Domýšlíme se, že mají nějaké jiné, o němž hovoří jen mezi sebou; avšak žádný z nich ho nevyzradil. Musí býti tak posvátné jako tajemství vyznání. Jsou svědomitými a neúnavnými herci namáhavé férie. Jsou jako ovce a mnohdy jehňátka ve smečce vlků. Kdby všichni zmizeli, byla by naše města zrovna tak, jako lesy bez ptactva. Skoro všichni jsou dnes tak chudí jako ti jejich chudí, avšak jakoby si toho nevšímali. Zázrak je v tom, že v svých téměř prázdných kostelích nepozbývají odvahy, mluví na poušti, jako kdyby se obraceli k davům a žehnají nepřítomným, jako kdyby se kolem nich tísnili." Muzikál jako liturgie.

Nutnost převést banální mileneckou epizodu na jednoaktové televizní drama (s předvídatelným vyvrcholením) proměnila vyprávění v jakési socialistické cinéma vérité, tj. v záznam zabíjačky snímané reportážní kamerou předpůlnočních Aktualit, tj. jalově, zato s velkým pochopením pro maso. Prostě: poctivou prací k manželské integraci.

Slovy Maurice Maeterlincka: „Proč by to, co jsme zapomněli, nebylo právě tak důležité jako to, na co si vzpomínáme? Jaký je to zákon, který uchovává nebo vylučuje naše vzpomínky? Proč jedna umírá, zatímco přetrvává druhá, jež neměla větší ceny? Jaký má vliv mrtvá vzpomínka na náš život? Není to ona, co nás v jistých chvílích přiměje učinit některá rozhodnutí, vykonat skutky, jichž nechápeme, jež nás matou, jež nám připadají cizí? Není-li to jedna z velkých neznámých našeho osudu?“

Ryze normalizační adaptaci pozdního románu Karla Matěje Čapka-Choda, papírovou a bezkrevnou, tříští již umělecky nezvládnuté proteovství titulního hrdiny. V introspektivním vyprávění, které mohlo odkrýt sochařovu pravou osobnost, si Preiss jen poslušně nasazuje masky: z žižkovského frajera romanticky založeným umělcem, měšťákem, osudově milujícím tu či onu atd., prostě dle autorovy svévole. Zdatně mu přitom asistují další postavy, které si se sebou také nevědí příliš rady, a pozdně habsburské Čechy se tak proměňují v jednu těžkou horečku, s níž si ta Rozkočova nezadá. Ach, příliš oškrabaná paleta.

Ohniskem českých televizních mikrokomedií bývá většinou jedna ústřední postava a zdar celku pak závisí na představitelově schopnosti integrovat všechny ostatní, a „příběh“ (většinou jen banální anekdotu) tak skutečně vyprávět a dodat mu epické přitažlivosti, - anebo zasáhnout svým charismatem, v čemž Vlastimil Brodský v Růžové sobotě nepochybně uspěl, a na epizodu šedou jako pracovní sobota lze pohlédnout jako na vzácnou stopu jeho mimořádného herectví. Vše okolo se žel nepovznáší nad všednost.

Poněkud papírová adaptace novely Ignáta Herrmanna. Grotesknost, založenou míšením komického a tragického, zeslabuje již zvolený rámec, který proměňuje prožívané ve vyprávěné, a vzdaluje tak diváka od příběhu a snižuje drama na anekdotu. Týž účinek má i důraz na nepatřičně idealizovanou staropražskou idyličnost. V jejím divadelním koloritu se zdá být všechno včetně lidských (po)citů jen zdánlivé. Přitom snad právě ty všeobecná teatrálnost nepostihovala. Feuilleton.

Je asi nemístné vytýkat televizní inscenaci „televizní“ pojetí odpovídající žánru, ale přímočarost a výslovnost ústředního tématu, které by se mohlo stát východiskem ještě hlubšího a trpčího dramatu, bezmála albeeovského, mě opravdu rozladila. Zvláště když všichni obsazení, včetně třech debutantek, hrají tak přesvědčivě a v dokonalé souhře. Klidnější expozicí (s možnou prefigurací závěru), volnějším tempem a hrou náznaků by se dalo lépe uvést do niter všech postav a skutečně otevřít dění na scéně (sugescí nadějí i beznadějí). I vyvrcholení této banální soboty by tak vyznělo mnohem osudověji, než tomu bylo ve filmu. Skica tragédie.

Přes přitažlivost Vopěnkova výkladu mě celek neoslovil. Přišel mi příliš nejednotný, roztříštěný, a to především nedostatečným spojením životopisných vhledů a představovaných matematických idejí. Nadto přítomnost animovaných vsuvek mi příliš asociovala dávná "televizní vysílání pro školy", plná antropomorfizovaných množin, úseček a číslic, pověstné trauma nemocných školáků (v letech pozdně normalizačních) před dopoledními obrazovkami, zesilující jejich osamocenost připomínkou „živé neživé“ výuky kdesi nedaleko (nebo v dáli) a ztrpčující jejich karanténu.

Veršem Josefa Kainara: „Tak lidé z rovin všichni jdou / při plotech bez konce. / A hvězdy, noční ovoce / se nabízívá jim. / Leč malé vosy jejich nudy / jsou sladce skryty pod osudy, / a ucítí-li co se vzpírat, / vyrazí divoce.“