kajas

Od Šinkaie jsem dosud znala jenom jeden film, ale zato suverénně nejúspěšnější a nejoblíbenější u diváků (ano, jedná se o "Your Name"). V tomto případě sice režisér používá stejné nástroje - příběh dvou mladých lidí ze současného Japonska doplněný o nadpřirozené prvky + atmosférická hudba - ale tentokrát si hlavní hrdinové moje srdce nezískali a nebýt působivé animace (nejen obloha, ale také Big Mac byl jako "živý"), rychle na tuto projekci zapomenu...

Tenhle boží osmdesátkový flák mi tak dlouho unikal? Lambertovy smutné oči na mě zabíraly už v "Tarzanovi", tady jsem si ale užívala i celý fantasy svět, ve kterém žijí nesmrtelní hrdinové, kteří nemohou zestárnout a zemřít se svou životní láskou. Užívala jsem si megaslizkého záporáka Clancyho Browna (jehož jméno většině z vás nic neřekne, ale jeho sadistický dozorce ze "Shawshanku" už možná ano), užívala jsem si doslova magickou hudbu Queenů. Nebýt toho závěru jak vystřiženého z nějaké německé Rosamunde Pilcher, bylo by to na 5*.

Chytilové "Dědictví" jsem viděla jednou v životě a nepotřebuji ho vidět znovu. Od jeho pokračování jsem nečekala nic a taky se v něm nic zásadního nestalo. Vlastně jsem byla až překvapená, na jak civilní, poklidně plynoucí film se právě dívám... do chvíle, kdy Bohuš přijel do protialkoholní léčebny. Takže stejné hodnocení jako pro původní snímek.

Půjdu hodně proti proudu, ale tahle bajka mi ani trošičku nesedla. Animace během nadvlády Pixaru a dalších větších studií je sice příjemným osvěžením, hrdinové mi ale nebyli nijak zvlášť sympatičtí a do příběhu jsem se nedokázala ponořit.

Stejnojmennou novelu Boženy Němcové jsem jako mnoho dalších klasik četla k maturitě a z celé povinné četby patřila k těm lepším zážitkům. Tohle televizní drama je jejím věrným a povedeným přepisem s dokonalými hereckými výkony ze "staré školy" (hlavně pánové Růžek a Haničinec). V kombinaci s krásnou hudbou Vadima Petrova a humanistickým poselstvím celého příběhu to byla zkrátka dojemná podívaná skoro na 5*.

Po zhlédnutí nejnovější adaptace klasického románu Jane Austenové jsem dostala chuť podívat se pro změnu na verzi asi nejznámější (protože Gwyneth). Mohla bych říct, že oba filmy trpí stejným neduhem, a to nevýraznými mužskými postavami (snad až na mladinkého Ewana McGregora, kterému sice dlouhé vlasy moc nesluší, ale zpívat uměl solidně ještě před "Moulin Rouge"). Najdeme zde i jemné náznaky humoru a moc hezky je natočena například část, kdy si Emma uvědomí, že je sama zamilovaná - trhání lístků kopretin, aby si ověřila, koho pan K. miluje - "Kopretiny už rozhodně pěstovat nebudeme. Je to ošklivý plevel." Novější snímek mě celkově bavil více, ale tyhle 3* jsou hodně silné.

Oproti jiným dokumentům, které často vznikají z důvodu životního jubilea nebo naopak úmrtí známé osobnosti, vznikl tenhle film v podstatě náhodou. Když režisér Šafránek hledal hudbu do svého předchozího snímku, oslovil Miroslava Žbirku a v podstatě tak objevil jeho tvorbu (čemuž se ani nechce věřit, vzhledem k tomu, že Šafránek vyrůstal v 80. letech, kdy byl Žbirka na vrcholu kariéry). Portrét jednoho z nejznámějších slovenských hudebníků sestává z velkého množství archivních záběrů, které doplňují nově natočené Mekyho výpovědi. Obrazů ze současnosti bohužel není mnoho a většina z nich se odehrává u zpěváka v domě nebo na zahradě. O jeho kariéře promluví také několik současných nebo bývalých spolupracovníků, hodně ovšem zamrzí fakt, že se v dokumentu neobjeví Marika Gombitová. Režisér se zpěvákem sice na besedě po promítání svorně tvrdili, že jsou s Marikou v častém kontaktu, její neúčast na projektu ale působí přinejmenším zvláštně. V souvislosti s tímto nedostatkem musím zmínit také trochu slabší informační hodnotu celého filmu. Pokud neznáte postavu a osud Mariky Gombitové, z dokumentu se o něm nic nedozvíte. Cílovou skupinou jsou zcela jednoznačně diváci středního věku, kteří zažili dobu, o které snímek vypráví, a kteří se orientují v historii československé populární hudby. Sama tedy tyto parametry nesplňuji, na druhou stranu ale nějaké vědomosti o naší populární kultuře mám a znám i několik Žbirkových písní. Film byl relativně svižný, nenudil a třeba hned jedna z prvních scén (zpěv slavné písně Atlantida nastříhaný z archivních i současnějších záběrů) mi způsobila příjemné mrazení. P. S. Čtvrtou hvězdičku jsem v podstatě vytlačila za ty dva roztomilé kavalíry, přiznám se bez mučení.

Neeson už mě v téhle pozici neohroženého mstitele vlastní rodiny trochu přestává bavit. Thrillery přecházející do černé komedie (a naopak) mi nevadí, ale tenhle mix mi nepřišel úplně přirozený, ústřední záporák byl skoro k smíchu a zpětně oceňuji maximálně tak "počítadlo" mrtvých na obrazovce. Pro srovnání se určitě časem podívám na původní film, ale tenhle remake už si asi nezopakuji. Třetí hvězdička s odřenýma ušima.

"Proxima" není žádné sci-fi, nepřirovnala bych ji ani k žádnému filmu o cestě do vesmíru z posledních let (a že jich bylo). Jedná se o intimní a komorní drama, ve kterém nenajdete žádné akční sekvence - pouze několik scén z výcvikového střediska a samozřejmě start raketoplánu. Podstatné jsou totiž úvahy ústřední postavy o tom, jak moc budoucí dobrodružství naruší její rodičovskou úlohu. Některé momenty zaujmou více (psaní "povinného" dopisu pro dceru), někdy je vyprávění trochu rozvláčné. Každopádně chválím snahu podívat se na cestu do vesmíru z úplně jiného úhlu pohledu. Skoro 4*.

Mnohem menší průšvih, než všichni čekali (asi dost pomohlo přeanimování titulní postavy). Solidní rodinná podívaná, která sice jede v tradičních kolejích, ale dokáže pobavit, má slušného záporáka a velmi sympatické hrdiny. Na dvojku zajdu klidně do kina.