xenopus

Zlatá devadesátá léta a jejich bezstarostné akčňáky plné výbuchů, honiček, střílení, originálních osudů hlavních padouchů a též klišoidních happyendů... Kdo by se na to vydržel koukat? Kdokoliv, kdo si chce jen tak odpočnout u kvalitně udělaného filmu, kterému nechybí akce, charisma herců nebo dobrý soundtrack, a navrch se ještě trochu zasmát, protože tak trapně jednobarevný hlavní hrdina - prototyp nadprůměrně inteligentního, osvaleného a zároveň citlivého a na rodinu orientovaného tatíka - se jen tak nevidí. Sestava padouchů je excelentní. Příjemná svěží zábava, ze které si toho ale po delší době skoro nic nevybavím - ani nějaký zvláštní pocit, snad jen oči Monicy Potter... tudíž průměrné 4*.

Sean Connery se snaží (i když mi stejně přijde už trochu starý na tatíka desetileté S. Johansson), Laurence Fishburne se snaží, Ed Harris se velmi snaží, ale zase to jako celek moc nefunguje... Vynechme několik drobných iracionalit v námětu, které jsou zřejmé i většině "neprávníků", scénář je vcelku slušně zpracovaný, film utíká a má docela spád, ale prostě nikdo ničím nijak nevyčuhuje z průměru... V momentě, kdy pan Armstrong "vyřeší případ", je divák konfrontován s jinými fakty celého případu, které mohou spoustu lidí příjemně překvapit - i mě, podobné dějové zvraty mám rád. Ale jinak mi tenhle film vyšuměl z hlavy podobně rychle, jako utekla hodina a půl co jsem ho sledoval. Silnější 2*.

Zajímavá odysea pramínku vlasů, který toho zažil tolik, že je skoro zázrak, že se dochoval až do dnešních dnů. Ale díky tomuto zázraku mohli dnešní vědci zjistit příčinu zdravotních problémů během života i samotného úmrtí velkého skladatele. Režijně jde o zajímavě zpracovaný dokument, kdy sledujeme onu až detektivní odyseu medailonu s vlasy v prostřizích souběžně s obrazy ze života současného i minulého jednotlivých aktérů: bývalých majitelů memorabilie, povoláním chirurga Che Guevary a Beethovenova obdivovatele na penzi Iry Brillianta a jeho přátel. V jeden okamžik se všichni důležití setkají v moderní laboratoři za účelem zjištění příčiny Beethovenovy smrti, kterou se nakonec podaří odhalit. Jakýmsi aktuálním epilogem je příběh Australana Andrewa Hobdeye spojujícího s Beethovenem tytéž zdravotní problémy a ostatně i samotná jejich tatáž příčina - otrava olovem. (...) Ke komentáři uživatele Gumby: zčásti nesouhlasím. Ona z hlavních postav filmu, Ira Brilliant, zakladatel Center for Beethoven Studies v San Jose, mluví při poslechu druhé věty zmíněné sonáty č. 26 o "... pocitu touhy po věcech, které jsem propásl." a o tom, že se na Beethovenův jazyk (míněno samozřejmě hudební) odvolává "... vždy, když si potřebuji připomenout něco, na co bych mohl vzpomínat.". Tyto pocity mu mají evokovat - soudě podle hudebního doprovodu dané scény - takty č. 15-18 a především v obměně v č. 31-34. Toto druhé téma druhé věty i ve mě evokuje pocit stesku a nostalgie (je jakoby vzdálenou ozvěnou prvních třech not první věty - Le-be-wohl) i touhy po něčem, co možná nastane - tato touha je eskalována chromatickým posunem melodie během druhé doby taktu 32 a je znovu - tentokrát jakoby se smířlivou melancholií - vyjevena obměnou tématu ve 33. a 34. taktu. Máme tady na hrozně malém kousku notového zápisu hrozně moc emocí... Zkrátka když píšeš, že někteří Beethovena nechápou, lze s tím souhlasit. Ale každý v něm na základě osobních životních zážitků (připomeňme fakt, že Brilliantova dcera Maxine zemřela v r. 1962 ve věku deseti let) může najít trochu něco jiného. A to je na tom přece to úžasné... Ira Brilliant neměl hudebního vzdělání; hudbu chápal pouze skrze své pocity a svou duši. A rozhodně se mu to povedlo lépe a mírotvorněji než třeba politické reprezentaci Třetí říše...

Poetické kouzlo, které má v sobě tenhle film, mě prostě fascinuje. Hudba, režie i herectví Smithe, Damona i Theron je místy až dechberoucí. Samozřejmě, že najdete místy pár chybek, ale co už... Z filmu na mě přímo sálá moudrost a uvážený rozhled získaný věkem (výborná je mj. teorie o opilosti a postupně odumírajících nervových buňkách, kterou vysvětluje Damon zkraje filmu při své první scéně) o životě, golfu a zároveň o obojím, neboť golf je jako život (jak říkal Bagger Vance: můžete tu hru hrát, ale nikdy ji nemůžete vyhrát) - ostatně vypravěčem je vlastně Hardy Greaves coby důchodce (v originále mluví Jack Lemmon ve svém posledním filmovém vystoupení). Úryvek z Faurého Requiem jako doprovod do Junuhovy "houlinky" je úžasný - v podobných chvílích jako byste cítili absolutní sounáležitost s Bohem (řečeno slovy Baggera Vance prostorem), která jediná vás dovede k nevídaným výsledkům. Redford zrežíroval epický a poetický film zároveň, bez zbytečných nucených citů (jako jinde) či natahování (jako jinde), se špetkou situační komiky i suchého humoru - koktejl, ze kterého se rád čas od času napiju. P.S.: Charlize Theron je v dobových šatech a líčení uchvacující.

Pamatuji si, jak jsme na to koukali na střední na doporučení studentky z Oregonu Megan s tím, jak je to skvělý film. Doznávám, že mě to nebralo tenkrát stejně jako teď po tolika letech. Nelze upřít atmosféru, ale jsou to pořád Coenové, což u mě znamená jediné: nebrat (aspoň ne moc vážně). Frances McDormand a oscar? Za toto? Ech... Černá absurdnost vykreslení skutečných událostí mi vůbec nevadí a maketa nohy Steve Buscemiho v zahradním drtiči na větve taktéž ne. Propadák to není, ale jediné, díky čemu se mi film zapsal do paměti, je vícenásobné zklamání a nepochopení nejen zdejšího hodnocení.

Dospívající dívky na internátu: problémy se školou, rodiči, sexuální orientací, životními hodnotami... prostě u pubescentní mládeže klasický mix. Škoda, že druhá polovina filmu (od rozchodu obou lesbiček) působí natahovaně a postrádá patřičný spád, neboť je zřejmé, k jakému konci to spěje. Také škoda, že se nepodařilo vyždímat víc z rozehraných vedlejších partií - např. vztah Paulie a ředitelky Vaughnové, ředitelky Vaughnové s učitelkou matematiky Bannetovou nebo Tori a mladší sestry Allison - všude tam byl prostor pro to trochu přitlačit. Vždyť většina zápletek ostatně skončila očekávatelně - osud Paulie, její vztah s orlem, vztah Mary a jejího otce, hledání biologické matky Paulie... Za celkovou uvěřitelnost, citlivě dávkované množství emocí nejrůznějšího typu (láska, nenávist, vztek...) a americký přístup k výkladu Shakespeara, který mi v českém školství pořád chybí, dávám nakonec nadprůměr.

Viděno poprvé 15.7.2012. Doma, nikoliv v kině, na 22" LCD a nikoliv ve 3D, v orig. znění s českými titulky. A Malarkey, jsem aspoň poloviční vypatlanej kretén, když to bylo ve FullHD? Vidět to v kině ve 3D, v době, kdy o tom každý mluvil a byl z toho hotovej tři dny dopředu, byl by to asi větší zážitek i pro mě. Jenže přesně proto jsem v době uvedení do kin nešel na Titanic, Zachraňte vojína Ryana, Matrix, na Pány prstenů, Letce, Temného rytíře a na spoustu dalších spektáklů. Jedině časový odstup vyjeví opravdovou kvalitu. A co se vyjevilo tady, mi téměř nestojí za komentář. Když jsem při začátku dvě hodiny očekávané útočné akce Pozemšťanů začal usínat, něco je špatně... Jedno mi ale po skončení sledování filmu bylo jasné - že film má své podmanivé kouzlo. Už druhý den ráno mi však bylo jasné, že má jen to kouzlo, neboť podmanivost si představuji jako dlouhodobé uvíznutí v mysli. Nečekal jsem zázrak, ale čekal jsem hodně... jenže jsem dostal tak málo, že jsem si musel ještě po skončení spravit chuť puštěním si Brucknerovy osmé abych ten den nešel spát umělecky a vůbec duševně neuspokojen. Ad hudba - nenápaditý Hornere, ledaskde jinde ses, chlapče, předvedl nesmazatelněji a výrazněji, škoda... a neboj, poslouchal jsem pozorně a ne jako ostatní, kteří, bych si tipnul, především koukali. Zelené agitky nemám rád (je zde jistá podobnost s Princeznou Mononoke). Docela by mě zajímalo, jak na Pandoře fungují jednotlivé organismy; chápu, že je tam nižší gravitace, ale dovede si někdo představit velikost kořenového vztlaku u toho Rodného stromu? Co Na'vi přijímají za potravu a jak ji vylučují? S jejich vysokou tělesnou aktivitou a denodenními fyzickými výkony gymnasty v plném tréninku a výškou tři metry musí mít velkou spotřebu energie... Nebo třeba potravní řetězce predátorů - např. co loví ta divná kočka, kterou v závěru osedlala ta princezna Neytiri nebo ti "ptáci" Ikran? Zkrátka přijde mi, že ten ekosystém tam prostě nemůže fungovat a napadá mě řečnická otázka, cituji Giovanniho Ribisiho aka Parkera Selfridge: "What the hell have you people been smoking out there?". Ale to nic... prostě mě to nezaujalo a nebudu sem už vypisovat další důvody, stejně to zaryté zastánce nezajímá a zarytí odpůrci už to dávno viděli.

Klaus Kinski zpodobnil klasické i když stále revoluční dílo německého jevištního umění, nedokončeného Woyzecka předčasně zemřelého Georga Büchnera, pod režií Wernera Herzoga naprosto výjimečně. Film, který začali točit v Telči pět dní po skončení natáčení Upíra Nosferatu a skončili o dalších 18 dní později, je spíše divadelní hrou zahranou v reálných kulisách - všimněte si dlouhých záběrů bez střihu i veskrze jevištního projevu herců. Herzog zachoval (v rámci filmových možností) původní vyznění nedokončeného díla, jehož četba je mimochodem silným filozofickým zážitkem, za což mu patří dík. Zajímavé je použití fragmentů Beethovenových klavírních sonát (č. 31 třetí věta a především č. 26 druhá věta) v instrumentaci pro celestu v úvodu a konci filmu - svou náladou sem perfektně zapadají a celesta evokuje zvuk klasické hudební kulisy kramářských písní na maloměstské pouťové zábavě i jistou grotesknost celého vyprávění. A pomineme-li jiné vrstvy dramatu (třeba již výše zmiňovaný filozofický rozměr), tak zjistíme, že vlastně jako kramářská píseň může vyznívat i celé původní drama - na malém městě na břehu velkého tichého rybníka kdysi jeden chudý a pološílený voják zamordoval matku svého syna za to, že jej zřejmě podvedla s důstojníkem. Fiedelquartett Telč si za svůj zemitý zvuk lidových písní perfektně dotvářejících atmosféru maloměsta i samotného naturalistického aktu vraždy zaslouží též slova uznání. A Studio Můstek si za český dabing naopak zaslouží pár facek... P.S.: Jděte na Woyzecka radši do divadla nebo do opery...

Tenhle film jsem "za mlada" neviděl, takže bez nostalgie. A hodně jsem se u něj tuhle nudil navzdory jeho kratší stopáži. Holota vyvádí různé nezbednosti, tak to bylo odjakživa... ať ta školní, tak tak již odrostlejší. Vůbec jsem se nebavil. Jinak ukázka předlistopadového školství jaksepatří - soudružka Mlýnková je skutečně úča jak má být. "A teď už chybí jenom hašiš." P.S.: je někdo - jen tak pro zábavu - schopný identifikovat klavíristu hrajícího Beethovenovu 8. klavírní sonátu ve 42. minutě filmu?

Představitel akčňáků 80. let ten nejpředstavitelovatější, což mu většina lidí - z vcelku pochopitelných důvodu - zazlívá. Jen těžko lze nalézt film, který by byl ušit hlavnímu herci na míru tak moc, jako právě Komando. Uchcával jsem u toho tenkrát na nesčetněkrát ohrané VHSce a barevné 38 cm elektronkové televizi Tesla a uchcával jsem u toho i teď v HD kvalitě na širokoúhlém LCD o o poznání větší úhlopříčce. Tentokrát samozřejmě místy i smíchy, neboť některé věci jsou opravdu přitažené za vlasy. Z nostalgie film nehodnotím, ostatně - existuje podle vás akčnější akční film, kde by měl hlavní hrdina tak výraznou dominanci na všemi těmi neřády? No a tady máte navíc i vtipné hlášky typu "uletěl", "přečetla jsem si návod" nebo "došla ti pára, Bennette" a vtipné situace typu krmení srnky v úvodních titulcích. James Horner se taky pochlapil, palec nahoru. (...) Souhlasím s novotenem, i já si to zkoušel. :-) Nathalie, vylodění Arnieho z člunu v plavkách mi jako parodie Ursuly Andress nikdy nepřišlo, spíš jako analogie. :-)