Vitex

Snímek obsahuje mnoho fascinujících scén, celek není úplně dokonalý (největší problém jsem měl se ztvárněním postavy Rosamund Pike a několika klišé), ale rozhodně velmi podnětný jako esej o Američanech - o původním obyvatstvu, o vítězích nad nimi i o dnešních bílých mužích, kteří to vše reflektují. Pro mě nejsilnější jako zpráva o tragice služby státu ("It´s my job."), který v průběhu let požaduje poměrně protichůdné věci (emoce).

Příliš mnoho zajíců, myslivcova smrt. Pod dokonalým povrchem nečekaně banální "sdělení" o tom, že ženy astronautů trpí a že nejlepší astronauti jsou ti, jejichž emocionální projevy se nejvíce blíží strojům. Výjinečné jsou scény z letadel a raket, jejich střihové a zvukové řešení, kdy je vše zabíráno z perspektivy Armstronga, protáčející se číslice na přístrojích, ven vidíme jen malým okénkem - bohužel ale kromě finální cesty na Měsíc, která je naopak řešena "normálně epicky" a film v této fázi už příliš spěchá, uvědomujíce si, že diváci už sedí v kině přes dvě hodiny. Rezonovaly ve mě jen Armstrongovy reflexe smrti, vrcholící Kennedym v televizi, to bohužel ale není ústřední linie vyprávění. Měli vsadit víc na filosofii, než na emoce.

Z Idy jsem zvládl něco kolem patnácti minut, tady to dopadlo mnohem líp - viděl jsem to celé. Do půlky mi to dokonce připadalo jako moc dobrej biák. Mám rád elipsovité vyprávění. Ale tady elipsy negenerují významy. Negenerují kromě pocitu promarněného potenciálu nic. Pawlikowski je spokojen s málem, šťastný to muž. Kamera nádherná. Zvuk super.

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu.

Těšil jsem se, poměrně dost. Co jsem si ale o postavách pomyslel v prvních deseti minutách se až do konce prakticky nijak nezměnilo. (spoilery) Je to prostě film o tom, jaké to je, když spolu žije idiot a stroj. Oba už ke konci hodně zvrací. Není to vůbec překvapivé, pokud to roztáhnete na 117 minut. Velmi mě bavily jednotlivé záběry, jak jsou vymyšlené. "Efektnost" jsem přijal jako princip vyprávění, s tím jsem taky problém neměl. Pak ale člověka zarazí množství rozostřených záběrů v druhé půlce filmu, které plní prakticky stejnou funkci jako švenky na noční stolek či postkoituální cigarety v prvorepublikových filmech: Domestik se tváří radikálně, nakonec ale často vyměkne a sex a nechutnosti divákům ukazue v autocenzurované formě. Moc se mi líbily kompozice záběrů, ale jejich barevná koncepce a scénografie celkově nedržela stejnou laťku. Zvuk jakože super, ale často velmi jednoduchou formou obstarával to, co by měl film generovat součinností všech svých složek, ne jen tlačením na pilu zvuku. Myšlenka snímku moc pěkná, ale stejně jako s těmi postavami, od desáté minuty nenastane už žádné překvapení... Zbývá jen zopakovat, co bylo napsáno už vícekrát: z Adama Sedláka něco bude.

Ať někdo natočí pořádný remake...! Skvělý příběh, ale podprůměrné televizní zpracování (dokonce se ani příliš nesnažili účes herců přizpůsobit 50. letům a delší vlasy u mužů v mnohých záběrech vytrhávají diváka z děje; hodně jde znát natáčení v atelieru). Jediné, co je dotažené do dokonalosti jsou kreace Němce a Haničince, projev Hanzlíka je spíš jen "dostačující".

Jen suché konstatování: Měl jsem tu u toho filmu dvě hvězdy z doby asi kolem r. 2007, kdy mi bylo mírně přes dvacet. Letos jsem se podíval znova a přihazuju další tři. Film, který stojí na střihu. Jedna z nejlepších střihačských prací, co jsem kdy viděl. Film natočený tak, aby se stříhal sám. Forman musel mít ten rytmus během natáčení v hlavě. Byl to muzikant.

Skvělý popis fungování tajné služby v socialistickém státě. Proto čtyři hvězdy. Jinak si ale u filmu celou dobu uvědomujete nepravděpodobnost celého nastavení, i když to emocionálně jakž takž funguje až do konce. Patosu tam není až tak moc. Co ten film ale vlastně říká? Že kdyby byli tajní policajti hodnější, byl by reálný socialismus snesitelnější? OK, ale v reálu hodnější nebyli a nemohli být, protože minimálně v ČSSR po mocenském boji mezi dubčekovskou a konsolidační frakcí StB v r. 69 se do jejich služeb nikdo aspoň trochu kulturní a empatický nehlásil, naopak to byli hejsci s podprůměrným prospěchem na ZŠ, kterým se nechtělo makat ve fabrice. No dobrá, dejme tomu, že v NDR to mohlo být i jinak...

Úplně, úplně pitomý a neuvěřitelně blbě natočený, ale v zásadě přece jen lepší, než třeba Zoufalé ženy dělají zoufalé věci nebo Padesát odstínů čehokoli.

Udrželo to mou pozornost přesně 18 minut a 19 vteřin. Během té doby jsem neustále myslel jen na to, že se herci z Prahy snaží mluvit a "působit" ostravsky, ale je to marný boj, a že v té dnešní zlaté éře seriálů plýtvá časem už i film rozdělený jenom na dva díly - těch 18 minut by se dalo lehce sestříhat na polovic a nikdo by si nevšiml, tzn. nenarušilo by se nic jako "rytmus filmu", protože tam žádný zatím nebyl. Dostal jsem strach, že to bude další z těch děl (většinou seriálů), u kterých je množství zabitého času považováno za hodnotu, a vypnul jsem to - což neznamená, že zbývajících 135 minut nebylo třeba totálně geniálních a já to jenom vzdal moc brzo. To se už ale nedozvím.