PRASÁK

Takže milánci, abyste věděli. Tento snímek patří jednoznačně do kategorie PROGRAMOVACÍ FILMY HOLLYWOODU, páč v podstatě ukazuje blízkou budoucnost planetárního nosiče Gaia. Již v roce 1976 odhalili astrofyzikové, kosmologové, astronomové, matematici a fyzikové svejma výpočtama, pozorováním infačního multivesmíru a díky svejm znalostem, že termonukleární energie naší hvězdy (slunce) se zvyšuje a že v roce 2050 tuto planetu sežehne prudkej žár a radiace týhle hvězdy. To je nevyhnutelný. Vše bude spáleno a usmrceno. Na planetě Gaia nebude po dobu asi příštích 2 000 let žádnej život, žádná flóra, žádná fauna, žádní lidé, žádná voda, žádnej kyslík. I takhle se inflační multivesmír někdy chová. Jak se říká, slunce je životodárná, ale i smrtící hvězda. A právě o týhle blížící se apokalypse natočil australskej režisér, scénárista a producent Alex Proyas (nar. 23. 9. 1963 v egyptský Alexandrii) film „Knowing“, jehož světová premiéra proběhla 9. března 2009 v New Yorku. Do českejch kin pod titulem „Proroctví“ se snímek přesunul 30. července 2009. Hlavním hrdinou tohoto apokalyptickýho dramatu, jehož stopáž činí 121 minuta, je astrofyzik, kosmolog, matematik a profesor na americký univerzitě Massachusettskej technologickej institut (Massachusetts Institute of Technology) ve městě Cambridge ve státě Massachusetts na americkým východním pobřeží John Koestler (herec Nicolas Cage). Děj snímku však začíná v roce 1959 na základní škole ve městě Lexington ve státě Massachusetts, kde maj děti ve třídě za úkol namalovat, jak si představují svět za 50 let. Malá Lucinda (herečka Lara Robinson) však na papír napíše neuvěřitelně dlouhou sérii čísel, čímž zůstává u spolužáků i u učitelky nepochopena. Všechny výkresy dětí jsou pak před školou vloženy do časovýho pouzdra (time capsule), jenž je ponořeno do země. Tohle pouzdro má pak bejt vytaženo za 50 let… Děj se přesouvá o padesát let pozdějc. Časový pouzdro je vytaženo ze země a rozdáno současnejm dětem. Je mezi nimi i Koestlerův syn, Caleb Koestler (herec Chandler Canterbury). A právě ten dostane do rukou onen papír, kterej Lucinda popsala pouze čísly. Doma se na tenhle kus papíru kouká i Calebův táta, začne nad ním přemejšlet a podle těch čísel začíná svý celonoční pátrání na internetu, co všechna ta čísla znamenají. A dospěje k šokujícímu zjištění, že na tom papíře jsou sepsány všechny katastrofy i s jejími souřadnicemi a počtem obětí od roku 1959 až do současnosti. Dvě z nich vědec John Koestler zažije na vlastní oči (havárie dopravního letadla před jeho zraky a šílená nehoda vlaků v metru, jejímž účastníkem se stal). Ale na onom papíře Lucindy zbejvá ještě jedna katastrofa, u níž je napsán počet obětí EE. Až mnohem později ve filmu přijde John Koestler na to, že EE znamená „EVERYBODY ELSE“ (všichni ostatní). Ve vědecký pracovně si zkontroluje svý výpočty a dojde mu, že měl pravdu – naše hvězda vše sežehne. To je právě ta podobnost se zjištěním astrofyziků v roce 1976! A na konci tohoto dramatu se tak i stane… Během závěrečný apokalypsy zní skladba „Symfonie č. 7 A dur op. 92, II. věta, Allegretto“ (Symphony no. 7 in A major, op. 92: II. Allegretto), kterou v Teplicích v letech 1811 – 1812 složil německej hudební skladatel a klavírista Ludwig van Beethoven (17. 12. 1770 – 26. 3. 1827). A jen tak mimochodem, tahle úžasná nahrávka byla použita i v jinejch filmech, jako například: „Lola“ (1961), „Zardoz“ (1974), „Nehynoucí láska“ (1994), „Opus pana Hollanda“ (1995), „Zvrácený“ (2002), „Pád“ (2006), „Pozemšťan“ (2007), „Králova řeč“ (2010), „X-Men: Apokalypsa“ (2016) a dalších.

Americkej zpěvák, kytarista a skladatel Bob Dylan (nar. 24. 5. 1941) slavil v listopadu 1973 úspěchy v hitparádách se svým singlem „Knockin' on Heaven's Door“ a od tý doby tuto nahrávku natočila celá řada jiných umělců, například Eric Clapton, Randy Crawford, Guns N' Roses, Dunblane, Antony & the Johnsons a další. Mimochodem, Bob dylan se 4. září 2016 upřímně přiznal k tomu, že se kvůli slávě upsal Satanovi (video je zde: https://www.youtube.com/watch?v=jNn72qnp6kI). Název týhle písně posloužil pro titul německýho snímku „Knockin' on Heaven's Door“, jehož světová premiéra proběhla 20. února 1997 v Německu (kde taky jinde, že?). Hlavními hrdiny tohoto příběhu jsou dva mladí chlapíci, Martin Brest (herec Til Schweiger) a Rudi Wurlitzer (herec Jan Josef Liefers), kteří se sejdou v nemocničním pokoji na postelích vedle sebe a vzájemně si sdělí, že oba mají nevyléčitelný nemoci a že jim do konce života nezbejvá moc času. Ten aktivnější z nich, Martin Brest, navrhne Rudimu, aby si ještě trochu užili života, když jim zbývá tak málo času. Rudi se vyslovil, že ještě nikdy neviděl moře, proto se rozhodnou zajet si na pobřeží k Baltskýmu moři. Oba dva tedy uprchnou z nemocnice. Ukradnou auto - kabriolet značky Mercedes-Benz W113 – a vyrazí na cestu. A to ještě netuší, že tenhle vůz, v jehož kufru se nachází jeden milion německejch marek, patří gangsterům. Po cestě vyloupí několik malejch krámů, zavítaj i do nevěstince, kde si Rudi vybere do postele dvě slečny, Martin koupí pro svou mámu růžovej Cadillac (ten samej, jakej měl Elvis Presley) a přitom všem maj oba v zádech mafiány, kteří jsou však příliš hloupí. Na scénu přichází hlavní gangster Curtiz (herec Rutger Hauer), kterej však zcela nečekaně nechá Martina a Rudiho dojet autem k moři. Když k němu dorazí, oba zvolna kráčí po písku přes malej horizont k mořskejm vlnkám a tuhle scénu doprovází vynikající instrumentální hudba. Na pobřeží si sednou do písku vedle sebe a koukaj na moře. Martin náhle padne mrtvej na zem a Rudi sedí vedle svýho přítele tváří k mořskejm vlnám a pozoruje příboj… Tato road movie, jež bravurně osciluje mezi humornými a vážnými momenty, je mimo jiné i ZAMYŠLENÍM NAD SILOU PŘÁTELSTVÍ. Německej režisér, scénárista, producent, kameraman, střihač, skladatel hudby a herec Thomas Jahn (nar. 9. 7. 1965) tímto úžasným snímkem zadebutoval na poli filmařskýho umění. A pokud jej divák alespoň jedinkrát zkoukne, již nikdy se mu zážitek z něj neztratí z jeho vědomí. Tenhle film pod názvem „Klepání na nebeskou bránu“ se stopáží 87 minut vtrhnul do českejch kin 5. listopadu 1998. Ještě lze dodat, že ve filmu zazní i titulní píseň „Knockin' on Heaven's Door“ v cover-verzi od německý kapely Selig, která s ní na singlu v dubnu 1997 zabodovala v německý a švýcarský hitparádě.

Tenhle skvělej film jsem poprvý viděl jako dítko v červenci 1974, když mě na něj do kina vzali můj strejda, teta a starší bratranec. Tenkrát jej v kině dávali v původním anglickým znění s českejma titulkama. Popravdě řečeno, již tehdy jsem z něj byl úplně nadšenej a dosud jsem jej viděl několikrát! Avšak v tý době jsem ještě neměl ani ponětí o tom, že literární předlohou pro snímek „Letiště“ byl stejnojmennej román. Ten jsem čet o několik let pozdějc dvakrát. Napsal jej britsko-kanadskej spisovatel Arthur Hailey (5. 4. 1920 – 24. 11. 2004), kterýho jsem v říjnu 1993 potkal na Václaváku v Praze. Pod názvem „Airport“ byla kniha 15. března 1968 vydána v USA. V Československu se na pultech knihkupectví tenhle román poprvé objevil pod názvem „Letiště“ v roce 1973 díky vydavatelství Mladá fronta. Samotnej film téměř kopíruje románovou předlohu, i když některý pasáže jsou v tomto filmovým dramatu vynechány. Čtenář jistě ví proč. Jeho dějištěm jsou zejména: fiktivni mezinárodní letiště Lincoln International Airport v Chicagu a pak paluba dopravního letadla Boeing 707, který má letět do Říma. Hlavními hrdiny snímku jsou: ředitel tohoto letiště Mel Bakersfeld (herec Burt Lancaster), pilot letounu kapitán Vernon Demerest (herec Dean Martin), další pilot Anson Harris (herec Barry Nelson), šéf leteckejch mechaniků Joe Patroni (herec George Kennedy), letuška Gwen Meighen (herečka Jacqueline Bisset), starší černá pasažérka Ada Quonsett (herečka Helen Hayes), hlavní agentka pro vztahy se zákazníky Tanya Livingston (herečka Jean Seberg), neúspěšnej ponikatel a bombovej atentátník D. O. Guerrero (herec Van Heflin) a jeho žena Inez Guerrero (herečka Maureen Stapleton). Děj tohoto filmu/románu je snad notoricky známej, pokud se nemejlím. Zasněžený letiště, jedno dopravní letadlo při přisávání špatně odbočilo z přistávací dráhy a zablokovalo tak ranvej 29 (v knize je to ranvej 30), let do Říma je kvůli počasí opožděn, na palubu letounu Boeing 707 nastoupí i jedna šikovná černá pasažérka a jistej D. O. Guerrero, kterej chce během letu v době, kdy bude stroj nad Atlantikem, odpálit bombu uschovanou v příručním zavazadle, aby získal peníze od pojišťovny (na letišti se pojistil na 225 000 dolarů, který by pak dostala jeho manželka Inez). BOMBA PAK NA TOALETĚ SKUTEČNĚ EXPLODUJE a na palubě letounu dojde k dekompresi. Boeing 707 je značně poškozen a bude velice složitý s ním přistát, protože se vrací na Lincoln International Airport… Tenhle neuvěřitelně napínavej a divácky vděčnej film z prostředí osobní letecký dopravy, jehož stopáž činí 137 minut, natočil americkej režisér, scénárista a producent George Seaton (17. 4. 1911 – 28. 7. 1979). K jeho celosvětový premiéře pod názvem „Airport“ došlo 5. března 1970 v New Yorku a do československejch kin pod titulem „Letiště“ vtrhnul 31. května 1974. A já jsem touto větou přistál na samotnej závěr svý recenze.

Tenhle film jsem poprvý viděl ještě jako dítě, když na něj šel s tátou do kina a již tehdy na mě velice intenzívně zapůsobil. Od tý doby jsem ho zkouknul několikrát a ten samej účinek má na mě dosud. Málokdo ví, že tento snímek byl inspirován románem „The Poseidon Adventure“, kterej v roce 1969 napsal americkej spisovatel Paul Gallico (26. 7. 1897 – 15. 7. 1976). Bohužel, tato kniha dosud v češtině nevyšla a ani já jsem ji nečet. V tomto smyšleným příběhu se velká zámořská loď Poseidon plaví na konci roku z New Yorku do Athén v Řecku. Na její palubě se personál i cestující pomalu připravují na oslavy Silvestra. Divák se postupně seznamuje s několika pasažéry a sleduje, co se děje na lodi. V den silvestrovských oslav se Poseidon plaví ve Středozemním moři, kde dojde k podmořskýmu zemětřesení. Kapitán Harrison (herec Leslie Nielsen) je ze sálu, kde se lidé baví a připravují na příchod Novýho roku, povolán na můstek, kde kontaktuje seismology v Řecku. Ti mu oznámí, že PODMOŘSKÝ ZEMĚTŘESENÍ VYVOLALO OBROVSKOU VLNU TSUNAMI, která je vysoká 27 metrů a která se na ně žene od ostrova Kréta. Poté se kapitán lodi koukne dalekohledem do dáli před Poseidon a uvidí tu hrůzu. Masívní vodní stěna se řítí přímo na ně. Vydá rychle příkaz k vyslání nouzovýho signálu a k otočení Poseidonu vlevo, aby se vlně tsunami vyhnul. Loď se však v okamžiku střetu nachází k vlně bokem, masa vody se do lodi opře ohromnou silou a Poseidon se začne pomalu převracet na bok a nakonec zůstane vzhůru nohama. Od týhle chvíle divák sleduje záchranu jen deseti cestujících na jejich strastiplný pouti převráceným parníkem. Tuhle skupinku vede geniálním způsobem reverend Frank Scott (herec Gene Hackman)… Nakonec se z celýho Poseidonu zachrání pouze šest lidí: detektiv nadporučík Mike Rogo (herec Ernest Borgnine), kluk Robin Shelby (herec Eric Shea), jeho sestra Susan Shelby (herečka Pamela Sue Martin), zpěvačka na silvestrovský oslavě na lodi Nonnie Parry (herečka Carol Lynley), prodavač pánskýho oblečení James Martin (herec Red Buttons) a židovskej důchodce Manny Rosen (herec Jack Albertson). Tenhle snímek se stopáží 117 minut se natáčel do 27. 3. do 11. 7. 1972 a spáchal jej anglickej režisér, scénárista, producent, kameraman a herec Ronald Neame (23. 4. 1911 – 16. 6. 2010). Celosvětová premiéra napínavýho katastrofickýho dramatu „The Poseidon Adventure“ se uskutečnila 12. prosince 1972 v New Yorku a do československejch kin pak pod názvem „Dobrodružství Poseidonu“ film zavítal 4. října 1974. A právě v tý době jsme se s tátou v kině poprvý houpali na vrcholu zmíněný vysoký vodní stěny, která s náma praštila do boku lodi Poseidon, jenž stála v cestě!

Když jsem tenhle film viděl poprvý, smál jsem se od začátku do konce, až jsem se za břicho popadal! A je tomu tak vždycky, když na tuto vynikající komedii koukám. Je tím blbcem k večeři úředník z ministerstva financí Francie François Pignon (herec Jacques Villeret) nebo knižní nakladatel Pierre Brochant (herec Thierry Lhermitte)? To se divák dozví až na samým konci týhle velkolepý legrace. Zápletka je jasná. Skupina těch majetnějších, včetně pana Brochanta, se schází každou středu v jedný restauraci na večeři, na kterou má každej z nich za úkol přivést „zvláštního hosta“ (blbce na večeři). A všichni tito zbohatlíci se pak na úkor „blbce“ po celej večer baví. Jednoho dne je panu Brochantovi doporučen opravdovej blbec, kterej by se moh hodit na ty jejich „slavný“ večeře. Je to neuvěřitelnej chlapík François Pignon! A od týhle chvíle nastává série neuvěřitelně absurdních a komickejch situací, při nichž MŮŽE DIVÁK SMÍCHEM VYPLIVNOUT DUŠI… Francouskej režisér, scénárista, producent, spisovatel a herec Francis Paul Veber (nar. 28. 7. 1937) tenhle velice vtipnej skvost totiž původně napsal jako divadelní hru „Le Dîner de Cons“, která měla svou premiéru 17. září 1993 v pařížským divadle Théâtre des Variétés. A pro její obrovskej úspěch Francis Paul Veber pak z týhle divadelní hry zkomponoval scénář pro film, kterej si sám režíroval. Snímek pod názvem „Le Dîner de Cons“ měl svou celosvětovou premiéru ve Francii a v Belgii 15. dubna 1998 a do českejch kin pak dorazil v premiéře pod názvem „Blbec k večeři“ dne 11. listopadu 1999. V některých státech světa je tato povedená komedie známá pod názvem „The Dinner Game“. Bohužel, na základě tohoto filmu vznikl v Americe tzv. remake pod názvem „Dinner for Schmucks“, jehož premiéra proběhla v New Yorku 19. července 2010. V Český republice se tahle nepovedená záležitost objevila jen na DVD s českým pojmenováním „Blbec k večeři“ díky společnosti Magic Box 21. ledna 2011. Je to jen další příklad toho, že Američané prasí již několik posledních dekád z úspěšnejch francouzskejch komedií svý trapný americký výtvory.

Kdyby anglickej spisovatel a novinář George Orwell (25. 6. 1903 – 21. 1. 1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair, dnes ještě žil, pak by současnej geopolitickej svět, především pak Čínu, komentoval slovy: „Já jsem to věděl! Já jsem vám to říkal!“ Jak? A kdy? Napsal totiž dystopickej román „Nineteen Eighty-Four“, kterej uzřel světlo světa ve Velký Británii dne 8. června 1949 a patří bezpochyby mezi nejdůležitější literární díla 20. století. Tuto knihu jsem čet dvakrát. Poprvý v roce 1984, když prvně vyšla v češtině samizdatem v německým Frankfurtu nad Mohanem a jen několik jejích kopií se dostalo do Československa, kde byla tzv. na indexu, což znamená, že byla zakázaná, protože nevyhovovala tehdejšímu totalitnímu socialistickýmu režimu. A pak jsem čet tenhle román podruhý v roce 2010. Dosud bylo natočeno několik filmovejch podob tohoto románu, ale tahle verze, kterou má na svědomí britskej režisér a scénárista Michael James Radford (nar. 24. února 1946), se mi jeví jako nejlepší, protože velice věrohodně kopíruje samotnou knihu. Velký bratr je fiktivní postava absolutistického vůdce státu, která neustále prostřednictvím médií vtlouká obyvatelstvu do hlavy myšlenku: „VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE“ (Big Brother is watching you). Hlavním hrdinou filmu (i románu) je Winston Smith (herec John Hurt), kterej pracuje na Ministerstvu pravdy (Ministry of Truth), jenž manipuluje s minulostí a tu si upravuje tak, aby vyhovovala současnýmu totalitnímu režimu. Základní hesla snímku/knihy jsou: „válka je mír“ (war is peace), „svoboda je otroctví“ (freedom is slavery) a „nevědomost je síla“ (ignorance is strength). Fiktivní svět v tomto díle je rozdělen na tyhle části světa: Eurasia (Evropa a Rusko), Oceania (Severní a Jižní Amerika, jih Afriky a Austrálie), Eastasia (Čína, Korea a Japonsko) plus Disputed = sporná území (střed a sever Afriky, Saúdská Arábie, Blízkej východ, Írán, Irák, Indie, Laos, Kambodža, Thajsko, Vietnam a Indonésie). Film, podobně jako jeho románová předloha, vykresluje velice ponurý a šedý prostředí, v němž Winston Smith žije. Postupně „se probouzí“ a zjišťuje, že všechno ve společnosti není tak jasný, že vše je jaksi pokroucený. V takových chvílích bejvá zatčen a vysoce postavenej člen vládnoucí strany O'Brien (herec Richard Burton) ho v Místnosti 101 (Room 101) pak mučí a vyslýchá. Jedinou příjemnou osobou v jeho životě je Julia (herečka Suzanna Hamilton), k níž začíná pociťovat lásku. Ta je však v týhle dystopický společnosti zakázaná… Slavnej britskej film „Nineteen Eighty-Four“ se stopáží 153 minut měl svou světovou premiéru ve Velký Británii dne 10. října 1984. V ČSSR byl zakázanej stejně jako kniha. Jeho česká premiéra v kině proto proběhla až 24. ledna 2002 v rámci filmovýho festivalu Febiofest, kterej se konal ve dnech 24. 1. – 6. 3. 2002. Od tý doby byl dokonce i v televizi (například na ČT 2 dne 1. prosince 2019 a na ČT 2 dne 9. listopadu 2020), ale na DVD/Blu-ray v Český republice film dosud nevyšel. Pourquoi? A malá poznámka na hudební téma. V prosinci 1984 zazářil ve světovejch hitparádách singl londýnskýho dua Eurythmics nazvanej „Sexcrime (Nineteen Eighty-Four)“. Annie Lennox a David A. Stewart zkomponovali a nahráli tuto skladbu na objednávku původně pro snímek „Nineteen Eighty-Four“, ale producenti snímku se nakonec rozhodli nezařadit ji do filmu. Další singl týhle dvojice s názvem „Julia“, kterej může divák slyšet během závěrečnejch titulků filmu „Nineteen Eighty-Four“, se v žebříčcích objevil v lednu 1985.

Zdrcující film s reálným základem „The Day After“ jsem poprvé viděl na jedný zahraniční televizi v roce 1986 a již tehdy mi úplně otevřel oči. Došlo mi, co by následovalo na planetárním nosiči Gaia, kdyby došlo k jaderný válce. Americkej režisér, scénárista, producent, spisovatel a herec Nicholas Meyer (nar. 24. prosince 1945) natočil tenhle snímek původně se stopáží 172 minuty, ale producenty byl nakonec zkrácen na 126 minut. Děj filmu postupně a pomalu graduje a nakonec divák až žasne nad věrohodností rozpoutaný jaderný války mezi USA a Sovětským svazem. Je to DĚSIVÝ A HRŮZOSTRAŠNÝ FILMOVÝ DÍLO. Když ho mezi prvními 10. října 1983 viděl tehdejší americkej prezident Ronald Wilson Reagan, řekl na jeho adresu: „Film je velice účinnej a byl jsem z něj hrozně deprimovanej“. Jednu z hlavních rolí vytvořil americkej herec Jason Robards jako doktor Russell Oakes. Snímek „The Day After“ měl svou premiéru v USA dne 20. listopadu 1983, ale je zajímavý, že v Československu/Český republice se tento postapokalyptickej film nikdy nevysílal. Asi by lidi u nás pořádně vyděsil. Jeho českej název je „Den poté“ a je možný se na něj kouknout na internetu v češtině.

Úžasnej a neuvěřitelně obyčejnej skutečnej příběh, kterej zfilmoval americkej režisér, scénárista, střihač, herec, producent, hudební skladatel, zvukař a kameraman David Keith Lynch (nar. 20. ledna 1946). Znám dobře jeho filmy, který jsou většinou vizuálně šílená psychologická dramata bez zakončení (ať si závěr filmu udělá každej divák sám), proto mě hodně překvapilo, že právě DAVID LYNCH NATOČIL TENHLE MILEJ SNÍMEK. Tohle filmový dílo vzniklo podle skutečnejch událostí, který se v Americe udály v roce 1994. Tehdy se 73-letej Alvin Straight (herec Richard Farnsworth), kterej neměl řidičák, špatně viděl a měl dost podlomený zdraví, vydal na zahradním traktůrku značky John Deere 110 Lawn Tractor (jeho maximální rychlost byla asi 8 kilometrů za hodinu) vydal ze svého městečka Laurens ve státě Iowa, kde žil se svou dcerou Rose Straight (herečka Sissy Spacek), na dlouhou cestu do osady Mount Zion ve státě Wisconsin, aby navštívil svýho bratra jménem Lyle Straight (herec Harry Dean Stanton), jehož postihla mrtvice a kterýho neviděl deset let. Na Alvina čekalo zhruba 386 kilometrů, který na tom malým traktůrku zmáknul za 6 tejdnů. Na týhle svý výpravě potkával nejrůznější lidi, s nimiž si povídal a nikdo z nich nemohl uvěřit tomu, že na tomhle traktůrku chce dojet až do Wisconsinu. Alvinovi se to nakonec podařilo, přestože ho na cestě potkávaly i nepříjemný události, a oba bratři se po deseti letech opět setkali. Film, jehož stopáž činí 112 minut, vznikl v koprodukci zemí USA/Velká Británie/Francie. Jeho premiéra proběhla 21. května 1999 na filmovým festivalu v Cannes, do americkejch kin byl uveden 15. října 1999 a v Český republice byl pak poprvý promítnut 24. ledna 2000 na filmovým festivalu Febiofest, kterej probíhal ve dnech 20. 1. – 27. 2. 2000.

Italskej spisovatel, novinář, kulturní kritik a politickej a společenskej komentátor Umberto Eco (5. 1. 1932 – 19. 2. 2016) se proslavil hned svým debutovým románem „Il nome della rosa”, kterej vyšel v jeho rodný Itálii v září 1980. Jeho první vydání v češtině pod názvem „Jméno růže” si vzalo na starost nakladatelství Odeon, jenž ho do všech knihkupectví dodalo v roce 1985. Knihu jsem samozřejmě čet a moc na mě zapůsobila její mrazivá a až temná atmosféra první poloviny 14. století. Filmová verze se stopáží 131 minut v produkci zemí Itálie/Francie/Západní Německo na sebe nenechala dlouho čekat. Její název zůstal totožnej s románem, tedy „Il nome della rosa” (v mnoha jinejch zemích se snímek dostal do distribuce pod anglickým názvem „The Name of the Rose“). Tenhle film si odbyl svou světovou premiéru v americkejch a kanadskejch kinech 24. září 1986, v Západním Německu 16. října 1986, v Itálii 17. října 1986 a ve Francii 17. prosince 1986. Do československejch kin tenhle historickej snímek dorazil 24. září 1987. Jak známo, děj knihy i filmu začíná v roce 1327, kdy do benediktinskýho opatství na severu Itálie přijíždí velice vzdělanej františkánskej mnich William z Baskervillu (herec Sean Connery) a novic Adso z Melku (herec Christian Slater). A tam na oba čekají velmi tajemný až temný kriminální události. Mnichové tohoto opatství začínají náhle umírat a do tý vší hrůzy a napětí sem přijíždí inkvizitor Bernardo Gui (herec F. Murray Abraham). Chytrej mnich William z Baskervillu celou tuto záhadu s úmrtími mnichů nakonec odhalí, ale někteří z těchto mnichů jsou inkvizitorem odsouzeni k trestu smrti upálením za údajný spolčování se s ďáblem… Film je velice věrnou kopií románový předlohy, ale je zde přeci JEDEN HLAVNÍ ROZDÍL. Adso z Melku se náhodně v kuchyni opatství setká v noci s jednou dívkou (herečka Valentina Vargas) z kruhu poddaných a pomilují se. V knize tato dívka umírá na hranici v plamenech ohně poté, co byla inkvizitorem odsouzena k trestu smrti. Ve filmu ona dívka zůstala naživu, a když William z Baskervillu a Adso z Melku na konci příběhu opouštějí na koních tohle opatství, zmíněná dívka mu lehce zamává na rozloučenou. Musím konstatovat, že tohle historický filmový dílo se opravdu povedlo! Spáchal jej skvělej francouzskej režisér, scénárista a producent Jean-Jacques Annaud (nar. 1. 10. 1943).

Americkej režisér, scénárista, herec, kameraman, střihač a producent Quentin Jerome Tarantino (nar. 27. 3. 1963) je celosvětově známej hlavně díky svejm černohumornejm gangsterkám plných násilí a zabíjení, ať už jeho filmoví hrdinové vraždí bezdůvodně anebo jde o krvavou pomstu. Točí samozřejmě rovněž osobitý snímky z dob občanský války v Americe, ze II. světový války anebo film z konce zlatý éry Hollywoodu ze závěru 60. let 20. století. Ovšem celý jeho filmařský dílo se VYZNAČUJE NOTNOU DÁVKOU ČERNÝHO HUMORU, KTEREJ NEZNÁ HRANIC! A diváky tak přivádí k výbuchům smíchu. Quentin Tarantino napsal scénář k filmu „Pulp Fiction“ v Amsterdamu v letech 1992 a 1993, kde mu s ním pomáhal americkej režisér, scénárista, kameraman, herec a producent Roger Roberts Avary (nar. 23. 8. 1965). Natáčel se od 20. září do 30. listopadu 1993 na místech jako: Los Angeles, město Glendale v Kalifornii a město Hawthorne v Kalifornii. Jeho rozpočet byl 8, 5 milionů dolarů a vydělal neuvěřitelnejch 214 milionů dolarů. Tenhle snímek jsem viděl asi nejvícekrát ze všech filmů, určitě více než stokrát a pokaždý v něm najdu něco zajímavýho, i když dialogy z „Pulp Fiction“ znám téměř nazpaměť. Vtipnejch hlášek, dialogů a poznámek je ve filmu spousta. Já bych zde uvedl jeden monolog, kterej pronáší Jules Winnfield (herec Samuel L. Jackson), kterýho doprovází do bytu mladejch týpků Vincent Vega (herec John Travolta): „Ezechiel 25-17: Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty. Neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh.“ A z jiný filmový scény tohoto snímku je známá nahrávka „Girl, You'll Be a Woman Soon“ od americký kapely Urge Overkill, která s tímto singlem slavila úspěchy v hitparádách v listopadu a v prosinci 1994. Její originál ovšem natočil americkej zpěvák Neil Diamond a ten s ní v žebříčcích zazářil v květnu 1967. Film „Pulp Fiction“ se stopáží 154 minut měl svou světovou premiéru 21. května 1994 na filmovým festivalu v Cannes, v americkejch kinech pak 14. října 1994 a v českejch kinech 13. října 1994.