Strach má velké oči

Polívka je grunt a maso je špunt. Menu této komediální pohádky, která si přes všechnu ztřeštěnost uchovává i pohádkovost, je labužnické: herecky, scénáristicky (Jaroslav Pacovský) i hudebně (Jiří Václav) bezchybné. Slovní nápaditost - jména Magi, Bujón, Divobij, Chytrolín. A hrátky s Lesněnčiným jméném: Magi na Bujona v pozadí (přes Lesněnku): Zal/Lez/s - něnku jsem tě pokládala. (23.08.2009)

Polívka je grunt, kdo jí nejí je špunt. Tak to říká jedna slovní hříčka. Ovšem, jíst polévky babi Magi je velmi ošidné. Může se vám něco zlého přihodit. Baba Magi je trošku ztřeštěná čarodějnice žijící s loupežníkem Bujónem v jedné lesní krčmě. Její flašinetový taneček je hodně povedený, ale byla spravedlivě potrestaná. (24.08.2009)

Televizní pohádka, působící dojmem nekončící bezuzdné improvizace. Většinou takový koncept plodí podivné nedomrlce, ale občas se přihodí malý zázrak, jako právě tady. Vlastně neumím odhadnout, je-li o rafinovaný režijní záměr nebo naprostou a dokonalou znouzectnost, ale výsledek je rozhodně ujetý tím správným směrem, jistě především díky nádherně pitvorným hereckým výkonům všech zúčastněných. Malý zázrak uprostřed papundeklové šedi československých televizních pohádek sedmdesátých a osmdesátých let. Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: M-arta, gudaulin (13.05.2012)

Ze studiových pohádek je tahle moje asi nejoblíbenější. Oceňuji nápad, vtip, hravost, Janžurovou, Havelku i všechny další herce, to že se hlavní dvojice jmenuje Magi a Bujón, sebeprezentační říkanku Divobije a spoustu dalších drobností. A pamatuji si, že v dětství jsem kvůli této pohádce hrozně přemýšlel, jak asi chutná želví nebo račí polévka. (10.01.2015)

Po čertech existenciální téma, přesvědčivě modernizované pohádkové motivy, epesní aranžmá a neobvyklé, třeskutě slibné duo Janžurová+Hrušínský ve správně blbinózní šílenosti nepostrádající nicméně bytelnou koncepci. Happyend sestává ze scény vysvobozené cudné slečinky v modrobílých šatečkách, ana laškovně ječí ohnuta přes koleno zámeckého pána v mysliveckém stejnokroji, a z hlášky „A tady tu knihu hoďte do ohně. Ať už je v tomhle lese jednou klid a pokoj.“ Všechny tyto vklady přicházejí téměř vniveč nestravitelnou upatlaností a rozpatlaností rozhodné většiny dialogů a scének, čemuž, dodávám velmi nerad, napomáhá i Hrušínského lenivé uchopení postavy. Ostatní jsou sice přesvědčiví, ale ti zajímavější z nich (Štěpnička a přesný Havelka) se nechávají vtáhnout do toho blátíčka no a Zedníček coby charakterní milovník to opravdu zachránit nemůže. Nad vodou to tedy drží samotná Janžurka a těch několik podařených zápichů i nečekaných odbourávaček. Jako čtvrt- nebo půlhodinová hříčka třeba v rámci Malého televizního kabaretu by to bývalo mohlo být i v této formě výživné, ale v sedumdesáti minutách to bylo vražedné. Úvodní zakletí v podobě ztráty paměti se v dalším průběhu zcela zrácí ze zřetele, motiv zůstává trestuhodně nerozvinut. Autorské nezvládnutí díla vyjadřuje i dosti nepřiléhavý název: strach je sice jedním z přítomných motivů, ale naprosto nepatří k těm dominujícím a hlavně postrádá jakoukoli motivickou jednotu. Přes to všechno trvám, že lze toto dílo doporučit: Jednáť se o chvályhodně bizarní kousek, který, dostanete-li se do správné nálady (což se mi žel, na rozdíl od Šandíka, PollyJean, M-arty, gudaulina a jiných, nepodařilo), má potenci stát se vaším kultovním. Ještě mu dám někdy šanci, projeví-li ovšem dcera zájem znovu to vidět. /// (únor 2016: Takže zájem projevila a musím přiznat, že nyní vůbec nechápu, co mi tenkrát vadilo a zvedám ze dvou na čtyři.) „Smělý pohled, v ruce kyj, světem kráčí Divobij!“ (02.05.2013)