Pád Třetí říše

Bylo zajímavé sledovat Hitlerovy šílené myšlenkové pochody ("Ve válce jako je tato nejsou žádní civilisté."..."Např.Opice.. ty které nepatří do jejich tlupy vyženou a usmrtí.To co platí pro opice musí přece platit i pro lidi.") a to jak Hitler odkládá svoji sebejistou masku a odhaluje paranoidní a nevyrovnanou osobnost, přičemž se film věnuje i blízkým "Vůdce". Po delší době jsem se podívala na utrpení války z jiného pohledu než-li z pohledu Židů a mám rozpačité dojmy. Chvílemi jsem se ztrácela v tom kdo je kdo, jak už tu někdo zmínil-psychologie postav nulová a navíc délka filmu, ta byla utrpením zase pro mě:) Za mě slabší 4* (17.07.2012)

Der Untergang je pro mě v podstatě jen Herr ÜberGanz. To je asi trochu přehnané, protože koneckonců jen asi každá desátá z variací na scénu "Das war ein Befehl!" je vtipná (ovšem třeba pražský dopravní podnik nebo nejčerstvěji Pavel Kříž jsou na hranici geniality), ale v mém subjektivním žebříčku válečných filmů je Pád Třetí Říše v podstatě řadovým statistou. Němci ukázali, že se dovedou se svou historií vypořádat, a pojali toto dílo jako výpravou a vizuální stránkou velmi působivou sešlost v podstatě všech hereckých osobností své doby, ale kromě na prstech jedné ruky spočitatelných izolovaných záběrů mě to zkrátka nevtáhlo. A to je na dvě a půl hodiny opravdu málo. 70% (21.01.2016)

Jediným negativem filmu "Der Untergang" je jeho formální stránka. Nejedná se o negativum klíčové a fatální, jak se někteří "vždycky musim psát něco jiného než druzí" recenzenti snaží ve svých rozborech doložit (že, pane Šafránku...). Režisér i scénáristé zvolili pro jako hlavní vypravěčskou perspektivu "dokumentární odstup" od děje a naopak velice expresivní přístup k atmosféře. Výsledkem je, že dialogy působí strohým a nestylizovaným dojmem, zatímco dusivá atmosféra bunkru je hojně a působivě dokreslováno zvukovými efekty (ticho vs. dunění), kamerou (která se hodně lepí na postavy a podporuje klaustrofobický a bezvýchodný dojem) i střihem (spojování iluze interiérů s naturalismem v exteriérech). Zatímco expresivní složka filmu funguje na výbornou, ona dokumentárnost má tendence sklouzávat do přílišné polopatičnosti, mnohoslovnosti a nudně větvených dialogů, které určitou repetitivností berou filmu spád. Nijak fatálně, ovšem. Velice se osvědčilo i zavedení "druhotného" vypravěče v podobě Traudl Jungové, která zprostředkovává civilní pohled na ikony Třetí říše – onen civilní pohled, který je ve své naivitě a zaslepenosti snad nejtragičtějším rysem filmu. A dokumentaristický dovětek Jungové ho jen pointuje ve vší nahotě "... měla jsem se víc zajímat..." Mrazivé završení jedné z linií. Jenže "Der Untergang" má linií více a nutno přiznat, že všechny dokázal režisér Oliver Hirschbiegel ztvárnit s jistotou a přesvědčivostí. Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti... (21.01.2006)

Precizně a velkoryse natočená agónie rozkládajícího se politického systému a kdysi pyšné a neporazitelné armády nacistického Německa. Patrně nejpůsobivější německý film o vlastním pohledu na účast v 2. světové válce. Až na detaily, jako jsou osobní dialogy mezi jednotlivými postavami, se opírá o historická fakta. Hodinu po hodině můžeme sledovat, jak se neúprosně stahuje smyčka obklíčení kolem Berlína, jak klesá nálada osazenstva bunkru pod Říšským sněmem až na bod mrazu, obnažují se lidské charaktery a samozvaná elita, která chtěla vládnout světu, účtuje sama se sebou. Vynikající studie lidských charakterů v mezní situaci, útěk před odpovědností v přímém přenosu. Bruno Ganz si za své ztvárnění německého diktátora zaslouží nejvyšší uznání. Celkový dojem: 95 %. (09.07.2013)

Chceme-li naplnit pojem umělecký dokument a hledáme-li vhodný příklad, PÁD TŘETÍ ŘÍŠE bude vždy určitě patřit mezi to nejlepší v naší nabídce. Mikrokosmos bunkru v zahradě říšského kancléřství, podzemní kasemata v zatahující se síti Rudé armády, laboratoř duší nejen těch dole, ale i těch na povrchu, nezadržitelný zánik ideologie, která nikdy neměla vejít ve skutečnost. Pozdní Thyssenovo prozření, vyjádřené výstižnou větou "Měli jsme za to, že máme před sebou bohy; bohužel se však ukázalo, žde jde pouze o polokretény" naznačuje rozporuplnou obojakost pozice většiny dobového německého veřejného mínění. Sebevraždy lidí jako Hitler nebo Goebbels za těchto okolností byly jen logické a předešly stejně formulované judikáty budoucího norimberského soudu. Anatomie zrůdné pokleslosti a hnusu, který má i svůj vnějškový lidský rozměr, je vždy inspirující. A hlavně varující. Nejen pro Němce. (27.08.2007)