Slon

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)

Elephant je natočen s chladným odstupem. Pár lidiček, jejichž osud bude za pár hodin zpečetěn, je nám představeno jménem a lehce naznačeno, co jsou zač, ale tím to končí. To je v pořádku, nestojím o citové vydírání a o připoutání k postavě, kterou mi záhy někdo zastřelí, k postavě, která je vzácná už tím, že je to prostě člověk. Odtažitost je ale dovedena až na samu hranici. Křik, hysterie, panika, cokoli emocionálního ze strany obětí či vrahů, jakýkoli přirozený akcent .... to vše asi považoval Gus van Sant za přiznání postoje nebo za slabost a nechtěl se namočit. (05.02.2007)

Oceňuji dokumentární styl, vyprávění příběhů, které se protínají a to, že ty příběhy jsou uvěřitelné. Jenže na mě to působilo chladně, v některých ohledech vypočítavě (jistě, ti co jdou vystřílet školu prostě MUSÍ hrát nějakou střílečku) a někdy až moc odtažitě. A neříkejte mi, že když na vás někdo začne mířit, tak vy na místo toho, aby jste utekli, nebo začali řvát, jednoduše řečeno, na místo toho, abyste projevili nějaké emoce, tak budete stát na místě jak pako s kameným pohledem. Nicméně pár silných scén to má (hlavně konec v mrazáku) a fakt, že jsem se ani moc nenudil mě přiměli dát tři nikoho neurážející hvězdičky. P. S. Fakt byli nutné ty minutové záběry na nebe? (10.08.2009)

Obsahovo a myšlienkovo pomerne prekvapivo chudobný film, ktorý je prakticky len kvalitnou a herecky dobre zvládnutou rekonštrukciou onej tragickej udalosti z roku '99. Nejaká snaha o hlbšie psychologické pochody (zodpovedanie otázok prečo, čo ich k tomu viedlo, aké boli ich pocity, pred, počas a po čine) a zmýšľanie hlavných dvoch páchateľov je tu načrtnutá len veľmi okrajovo. Určite by som pred týmto filmom teda odporučil pozrieť si aspoň jeden z dvojice filmov ('Massacre at Columbine High', či dokument od Moorea), ktoré zobrazujú túto udalosť z vecného hľadiska. 60%. (19.09.2009)

Výborný film, ve kterém nejde o zachycení nějakého děje, či nové odvyprávění masakru na Columbine. Jde především o tom JAK je to natočeno, styl přitahuje pozornost především na formu a dlouhé jízdy sledující chodící protagonisty tomu jen pomáhají. Gus Van Sant má mou poklonu, je jeden z mála autorů, kteří experimentují s vyprázdněnou narací....velmi zajímavém kinematografickém pojetí filmu. Více takových filmů! - - - Formálně jde o očividnou poctu Bélu Tarrovi a především jeho snímku Satanské tango. Van Sant jednak využívá pro Tarra typický steadycamový záběr, který sleduje týl postav při chůzi, obohacujíc ho o perfektní práci s hloubkou ostrosti. Trajektorie postav tvoří síť nejen prostorovou, ale primárně časovou, ve které se podobně jako ve zmíněném Satanském tangu osoby navzájem střetávají a propojují. Opět ale lze říci, že je to povýšeno na daleko důležitější prvek, než jen jako jakési ozvláštnění narativní struktury, protože ten způsob jakým do sebe jednotlivé perspektivy zapadají a navzájem se obohacují buduje podstatnou mírou napětí (nehledě na to, že film zachycuje vlastně jen posledních několik minut před masakrem roztáhnutých na délku celého filmu - což jen umocňuje pocit fatálnosti celého "prologu"). Gus Van Sant také přebírá kapitolovou strukturu a oddělenost jednotlivých lidských osudů, jenž do sebe v průběhu filmu postupně zapadají. - - - U Elephanta jsem si teprve uvědomil kolik nepopsatelné živočišné zvrácenosti lze najít v klasické vážné hudbě. Dost možná v tom vězí genialita těchto skladeb, které jsou bezesporu nádherné, ale přesto mají v sobě i jakousi pohlcující "temnou energii"... (29.01.2008)