The Scarlet and the Black
Režie:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (více)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Aby byl válečný film atmosféricky silný, nemusí mít notně kabát z počítačových efektů, či tun bojových scén. "Šarlatový a černý" je pouhé konverzační drama, ale jaké? Celý film se točí kolem dvou postav, ale jakých? Tolik vybroušených dialogů a úspornými prostředky vybudovaného napětí v dnešních filmech asi neuvidíte. A jsou vůbec dnes ještě herci, kteří by se do svých postav dokázali takto vcícit?! Gregory Peck monsignora O'Flahertyho stvárnil svým neodolatelným způsobem a noblesou sobě vlastní. Jeho silný, důstojný a rovnocenný protihráč plukovník Kappler je bezpochyby žvotní rolí Christophera Plummera (i v dabingu s hlasem Borise Rösnera je prostě neuvěřitelný). Dalo by se říci pouhý TV film. Ovšem svou působivostí, alespoň v mých očích, překonává i takový "Schinderův seznam". 100%. ()
Moji dva oblíbení herci z té staré gardy, kde co si za roli neuhráli, to neměli. Charizmatický Gregory Peck jako monsignore ve Vatikánu, a jeho protivník, jako skála tvrdý Plummer, na straně okupantů nádherného, věčného Říma. Za sebe mohu říci, že postava původem irského duchovního je jedna z mála, před kterou bych se mohla, jako před zástupcem církve, sklonit. Pomoc uprchlíkům gestapu pod nosem, zapojení do charity, která ve spolupráci s ostatními Italy zachránila na jejich území mnoho životů, za pomoci odvahy, inteligence, ale také lstí a důvtipu. Ta pátá hvězda je za neuvěřitelnou hudbu Morriconeho, jež podtrhovala úplně všechno, strach, nebezpečí, gestapo, spolu s prolínáním velebení chrámů a dále, ač se to někomu líbí, či ne, za dabing, který byl v podání Bartošky a Rösnera prostě skvělý. ()
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (méně) (více)
Strhující válečné drama, které je vlastně soubojem dvou mužů, dvou stejně odhodlaných vůlí. Bez bitevních scén, bez efektů, bez explozí, přestřelek. O to působivější, že je natočen poměrně věrně podle skutečných událostí. O'Flaherty zachraňuje uprchlíky i pověst Vatikánu, které postoje k nacistickým zvěrstvům notně pošramotily pověst. Gregory Peck podává na stará kolena výborný výkon i když trochu zůstává ve stínu ještě lepšího Christophera Plummera v roli esesáka Kapplera. Oba mají hrdinské rozměry, přesto zůstávají reálnými lidmi se slabostmi a chybami. A jejich vzájemná osobní střetnutí doslova vibrují napětím a emocemi. Trochu jsem se bál stopáže, ale příběh ani na chvíli neztratil tempo, kterémub občas dodá sílu několik opravdu silných momentů. Na televizní záležitost výborné. ()
Skutočné, založené na faktoch, veľmi dobre prevedené, zaujímavé pre širšie publikum a herci proste skvelí. Klasika, ktorá nesklame, s majstrovskou scénou v Koloseu a hoci je to TV film, nevadí ani nízky rozpočet. Je výborné, že takéto skutočné, no málo známe príhody z dejín, vedia vyplávať skrze literatúru a film na povrch. Pretože spomína sa na generálov a iných vrahov, ale na skutočných hrdinov sa história veľmi často vykašle. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (12)
- Jedna z troch príležitostí vo svojej kariére, v ktorej si Sir John Gielgud zahral pápeža. Ďalšími dvoma boli Boty svatého Petra (1968), kde stvárnil fiktívneho pápeža Pia XIII. a Alžbeta (1998), kde stvárnil skutočného pápeža Pia V. (Arsenal83)
- Postava Herberta Kapplera (Christopher Plummer) se objevuje rovněž ve filmu Masakr v Římě (1973), kde ho hrál Richard Burton. (MardukuS)
- Názov filmu je odkazom nielen na čiernu sutanu a šarlátovú šerpu, ktorú nosili Monsignores a biskupi v Katolíckej cirkvi, ale aj na dominantné farby regálií nacistickej strany. (Arsenal83)
Reklama