Život pod vodou

Od Wese Andersona jsem předtím nic neviděl, tak nemůžu nikterak srovnávat, ale myslím, že to nevadí. ŽpV není „běžný“ film, pluje si mimo běžné žánry a zavedená schémata, to mě docela těšilo. Největší radost mi dělal tamní humor, na mořský film poměrně suchý, absurdní a bizarní. Druhým potěšením byly herecké výkony všech představitelů, které sympaticky rezonovaly s vyzněním filmu. A třetím potěšením byla hudba: předělávky písní Davida Bowieho do portugalštiny(?) v solo-kytarovém provedení, a samozřejmě Sigur Rós v jedné z vrcholných scén filmu. (14.04.2005)

Takovej hodně zvláštní film. Když jsem to viděla poprvý, říkala jsem si: "Co to sakra je?" Několik scén mě pobavilo, ale vzhledem k tomu, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli má být tenhle film braný jako komedie, jsem z něj měla celkem smíšený pocity. Podruhý se mi líbil o něco víc a začala jsem mu přicházet na chuť. A některý hlášky jsou skutečně geniální: "Kde je Esteban? "Sežral ho žralok!" "Je mrtvý?" "Je sežraný!" nebo závěrečné: "Za dvanáct let bude mému dítěti jedenáct a půl." Prostě svým způsobem geniální, ulítlý a skutečně netradiční film. Když objevíte jeho kouzlo, zamilujete se do něj. Když ne, budete jen tupě zírat, jakou blbost to někdo zase vymyslel. Já mu pomalu začínám rozumět... Není to totiž jenom komedie, tenhle film je jaksi melancholický a svým způsobem i smutný. Ale je na každém, jaký pocit si z něj odnese. (30.10.2006)

Jeden z filmů ve kterých forma dominuje nad obsahem. Život pod vodou je krásně barevný, obsahuje několik dobrých nápadů (exkurze lodí, písně Davida Bowieho), nechybí v něm silně působící scény (především finální setkání s leopardím žralokem), člověk jej sleduje s úsměvem na rtech a nadšeným výrazem. Den, dva po shlédnutí filmu se ovšem dostaví zvláštní pocit nenaplněnosti - o čem to vlastně celé bylo a jaký to mělo smysl? Odpověď je neuspokojivá: "nevím". (22.08.2005)

Naprosto fascinující a odzbrojující mystifikační pocta klukovskému světu dobrodružství a neohrožených hrdinů ze staré školy, variace na věčné téma Barona Prášila, ozvláštněná pseudodokumentární formou vyprávění, záměrně archaickou trikovou a animační stránkou odkazující ke stylu verneovek a rodokapsů (a třeba i k filmům našeho Karla Zemana) a v postmoderním synkretickém mixu film předznamenávající a doprovázející poetiku a estetiku snímků Michela Gondryho (neotřele pojaté představení výzkumné lodi s použitím jejího průřezu, práce s interiéry, s image oceánografů - geniálně příznakové červené čepice atd.)... Wes Anderson zamýšlel svou hravě nejednoznačnou mystifikaci jakožto vážně míněnou poctu a poklonu všem těm nádherným mužům vědy křížící svou práci s chlapeckými sny o dobrodružství a především pak oceánografu a vynálezci potápěčského přístroje Jacques-Yves Cousteauovi (zjevná aluze v názvu na jeho legendární cyklus Podmořský svět Jacquea Cousteaua). Na principu parodie tohoto a podobných přírodovědných dokumentárních snímků v kombinaci s hranou dramatickou rovinou a poetickou rovinou inspirující se nádherou oceánu a pestrostí a rozmanitostí podmořského světa vytváří Anderson doslova úchvatný filmový tvar. Co nelze nezmínit je dokonalý casting a doslova neuvěřitelná mizanscéna, už dlouho jsem nebyl z nějakého filmu (mimo děl právě již zmiňovaného Gondryho) takhle esteticky ,,paf" :-) Rámec osobitého vyznění dotváří i brazilský folkař Seu Jorge, který příznačně pro film a jeho synkretický mix po svém (a dokonce v portugalštině) interpretuje kultovní písně Davida Bowieho, a samozřejmě úžasné a hvězdné (pro film s rozpočtem 25 miliónů až neuvěřitelně) obsazení v čele s Andersonovým oblíbencem Billem Murraym, který se od svého obsazení Sophií Coppola v jejím normotvorném filmu Ztraceno v překladu zařadil mezi asi nejzajímavější herecké tváře současné Ameriky a jehož střízlivé a umírněné herectví patří k tomu nejosobitějšímu, co může současná západní nezávislá kinematografie nabídnout (viz Jarmuschovy Zlomené květiny či Kafe a cigára). (29.05.2008)

„Je to jistě nějaký ohrožený druh. Bylo by pro jeho zabití nějaké vědecké zdůvodnění?“ – „Pomsta.“ Život pod vodou mi opravdu dost připomínal předchozí Andersonův snímek, se kterým jsem měl tu čest, a to Takovou zvláštní rodinku. Znovu to byl dost divný, v lecčem originální film s kvalitním hereckým obsazením (tentokrát jsem si skvělého Billa užil dosytnosti, zvláštně v županu „přebírajícího kontrolu“ nad lodí) a zvláštním typem humoru, kterého zde bylo o něco méně, ale o to více to režisér doháněl fantazií, hravostí a střídáním žánrů. Bohužel se však postupem času stejně jako u výše jmenovaného dostavovala chvilková nuda a čím dál víc hrálo na vážnější notu (i když se snahou o jakési smířlivé vyznění), a to mi příliš nesedlo. S hodnocením to tak vidím stejně jako u Takové normální rodinky, tedy znovu průměrně, takže snad příště pane Andersone. „To je poprvé, co přede mnou Eleanor brečí. Tedy mimo to, když strčila ruku do lodního rumpálu.“ (01.03.2015)