Pohrdání

Hudba krásná, kamera krásná, Brigitte krásná, ale... Proč se tak často termín ,,umělecký film" rovná termínu ,,nuda"? Lidi jako např. Lynch, Allen, Kubrick, Aronofsky, Bergman nebo Wenders dokázali, že umělecké filmy se dají točit i tak, aby byl člověk napjatý, zvědavý, co se stane dál, aby byl divák stoprocentně konsternován a zaujat děním na plátně. A vedle toho je tu Godard (a taky Rossellini, Antonioni, Visconti...), jehož filmy mají něco do sebe, ale mají zároveň jednu podstatnou vadu - nebaví. Převážnou dobu Pohrdání sledujeme BB s Piccolim, jak se baví o tom, proč se milovali a proč se teď nemilují a proč ona jím pohrdá a proč on nechce, aby ona jím pohrdala a proč ona si nedá říct a pohrdá jím pořád víc a tak dále. Neříkám, že v každém filmu musí být galony krve, spousty výbuchů a vražd, aby byl zajímavý... Ale na dvou lidech, co se hodinu a půl rozcházejí, není fakt zajímavého nic... (23.01.2010)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)

Tři a půl, film je velmi zajímavý a bolestný, zajímavě natočený (i když se jedná o dost netradičního Godarda, nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se rozhodl točit "žánrové filmy") i když předvídatelný a místy laciný až nudný(dlouhá scéna v bytě je zbytečně dlouhá a místy se jen plácá od ničeho nikam)... navíc mě strašně vadily ty záběry na zadek BB (ano, má ho hezký, ale celkově mi to do filmu prostě vůbec nesedělo a spíš vadilo), i když si Godard i z toho udělal v jedné scéně legraci (Lang: V normálním životě by se před vámi žádná žena nevslíkla, ale řekněte jí, že bude u filmu a hned vám ukáže zadek)... (19.04.2007)

Kvalitní partnerské drama při filmařské práci. Citové vychladnutí, kdy se láska ženy k muži, jako mávnutím proutkem, mění v pohrdání. Vysokou kvalitu mají filmové obrazy a záběry. Spisovatel Paul Javal (skvělý Michel Piccoli) dostává finančně zajímavou nabídku za napsání filmového scénáře. Jeho touha po finančním urovnání svých závazků a určitého zabezpečení, ho přivádí k chybnému rozhodnutí, které je na první pohled tak nedůležité. Jeho zásady se změlňují v podřízenou pokoru a neochotu jít do přímého střetu, k čemuž ani nevidí žádný důvod. Svůj omyl rozpoznává až příliš pozdě a přichází o svojí krásnou ženu Camille (půvabná Brigitte Bardot). Ta manželovo pokorné gesto pochopí jako urážku své osoby a jejich stavu manželství. V jejích očích je dávána na prodej, což u ní proměňuje lásku v pohrdání. Její koketnost je v ostrém kontrastu se zoufalým voláním po ochraně manželem, které není vyslyšeno. Ta pak mění manželovu náruč za náruč hollywoodského filmového producenta. Jeremy Prokosch (dobrý Jack Palance) je despotický vládce ve svém království. Povýšeností dává najevo svoji moc, kterou považuje za samozřejmou a přirozenou. Jeho chování nebere ohledy na nikoho a snaží se dostat vše, aby ukojil svůj pokleslý vkus i morálku. Svou nespokojenost dává najevo s násilnickým sklonem dramatičnosti, ve kterém uspokojuje své domýšlivé ego. Z dalších rolí: Prokoschova překladatelka Francesca Vanini (půvabná Giorgia Moll), velmi schopná dívka snášející hrubiánství svého chlebodárce, režisér natáčené Odyssey Fritz Lang (sám velký Fritz Lang), který pronáší nejednu filmovou, či životní moudrost, a Langův asistent režie (režisér filmu Jean-Luc Godard). Poutavé ve svém vyprávění, rozkošné ve svém zobrazování, poťouchlé ve svém rýpnutí do producentů a Hollywoodu, strhující ve své rozkladnosti vztahu, smutné ve svém partnerském nedorozumění, realistické ve svém podání, ironické ve svých promluvách. A tak ženy budou i nadále ukazovat svoji zadnici, když uvidí kameru. (27.06.2012)

Filozofický film o končiacej láske ako v príbehu Odysea a Penelopy, čo je film, ktorého natáčanie sledujeme. Celé filozofovanie našťastie skrášľuje nahý zadok, nohy a chrbát Brigitte Bardot, ktorý sa objavuje nielen sporadicky, ale dosť často a filmová postava Kamily si to všetko rada nechá obdivovať a vychvaľovať. Postavy sa rozplývajú v dlhých nikam nevedúcich dialógoch, hlavne v novom byte, všetko je plné symboliky, ale u mňa to veľmi nefunguje. Žiarlivosť v manželovi sa jej napriek všetkej snahe vyvolať nepodarí a tak je koniec tragický, napriek prítomnosti pištole, celkom iným spôsobom, ako by som očakával. (11.8.2013) –––– Na druhýkrát som v tej francúzskej novej vlne videl aj niečo viac ako hádky vzájomne si odcudzených manželov. Pre plné pochopenie ale asi budem musieť ešte trochu dospieť. (22.4.2018) (11.08.2013)