Faunovo velmi pozdní odpoledne

Když se v českém filmu objevil Leoš Suchařípa a začal "extrrrémně zdůrrrazňovat své errr", vždycky mi na tváři vyvstal úsměv. Bohužel to byl herec stvořený pro příjemné vedlejší postavy a když svou neměnnou pózu protáhl celým filmem, opakoval do úmoru stereotypní fráze a nebo si něco nepochopitelného promlouval, zůstala jen nuda. Té nepomohla ani Chytilová, která nechala vedlejší ženské postavy jen valit oči, pitvořit se a hlavně přehrávat. Možná jsem ho jen a jen nepochopil, ale Faun mi kromě pocitu marnosti nedal vůbec nic. (07.02.2007)

Mám rád filmy Věry Chytilové a tenhle je opět její jasnej rukopis. Jak dialogama, tak kamerou, která je neustále v pohybu, tak ve výběru herců. Zde bravurně zahrál Leoš Suchařípa a taky Jiří Hálek. A hlavně ty krásný záběry pražských zahrad, zákoutí a starých domů dělá z tohoto filmu snad až umělecký dokument. EDIT - po několikanásobném dalším shlédnutím musím vypálit plnej počet za ultimátní hereckej koncert Leoše Suchařípy, to je opravdu maso!!! :D. 25.12.2021. (10.02.2013)

"...jak ten čas letí. Jo to on už je zase podzim..." Touhle větou, vyřčenou záhy po faunově probuzení se vpodstatě sumarizuje celé jeho devadesátiminutové odpoledne vyplněné absurdními nehodami a náhodami a starými a novými kůžemi a tatrmany a Vivaldim a "ženská v domě není pro mě". Absurdními, ale na rozdíl od jiných českých komedií (čímž rozhodně nechci tvrdit, že Faunovo velmi pozdní opoledne lze jen tak jednoduše a čistě zařadit do kategorie komedie) je zde nadsázka pořád stejně nadsazující, resp. je jedním z hlavních vyjadřovacích prostředků a není použita pouze jako příležitostný nástroj pro příležitostné vytváření příležitostně rádoby třeskutě vtipných situací (bez nadsázky by se "divák" popadal za břicho, takhle to vyženem ad absurdum, ať se popadá i za koule). Ale tohle všechno je naprosto evidentní a nejspíš to píšu jenom jako reakci na nějaký komentář, kde uživatel vytýká faunovi trapné chování - no ano, jsou to manýry napřesdržku, ale nelze je nebrat s humorem stejně jako s vědomím, že tímhle karikováním není Chytilová zas až tak daleko od pravdy - samozřejmě víc obecné než konkrétní, jakkoliv se to tváří naopak. Shrnuto podtrženo - Faunovo odpoledne stihla ještě Chytilová, zdá se, natočit ve své umělečtější éře. A rozhodně nelze na závěr nevyzdvihnout, že celý film je zabalen v krabici krášlené flétnou páně Stivínovou, která míchá Debussyho s místy barevným a místy zetlelým listím asi trochu okatě symbolickým, leč esteticky ne nepříjemným způsobem. (23.03.2010)

Leoše Suchařípu si navždy budu pamatovat ve dvou rolích: jako Fauna a jako advokáta v Dědictví. Naprosto bravurní sonda Chytilové do života starého mládence, který sám sebe považuje za neodolatelného muže, jenž má úspěch u žen. Ve skutečnosti je pikareskní figurou, z něhož si jeho kolegyně tropí žerty a jemuž "podléhají" poněkud prostoduché dívky. Slovo podléhají uvádím v uvozovkách, neboť starý seladón vlastně úspěch u žen nemá. Pro svou samolibost a ješitnost si neuvědomuje, že žena, se kterou by skutečně mohl být šťastný a jež by mu mohla skýtat nekonečné rozkoše, sedí naproti u stolu v kanceláři. Chytilová však nenatočila film s happyendem, naopak zachovává realitu života - muž, žijící v domnění, jak ženy ovládá, je ve skutečnosti ovládán jimi. Humorná připomínka, kdo je na světě skutečným silným pohlavím. (08.02.2007)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)