Pleasantville: Městečko zázraků

Dvojice sourozenců probouzí k barvitému životu bezkrevnou stereotypní černobílou idylu sitcomu z 50. let a jak bylo tehdy dobrým zvykem, čelí za to honu na čarodějnice. Nápadité, skvěle obsazené a zahrané a dojemné, jen škoda, že v druhé polovině tak zazdili postavu Reese Witherspoon. V Pleasantvillu mi bylo velmi příjemně. (18.10.2009)

Milé a příjemné překvapení na které jsem náhodou narazil v dopoledních hodinách na MGM a velice překvapen si říkám Maguire a Witherspoon v jednom filmu? Tak to se chvíli podívám o čem to je. A od té doby co se dostali do toho seriálu tak mě to začalo bavit a dokoukal jsem to až dokonce. Jediný mínus je, že v druhé polovině film už lehce ztrácí dech. (28.06.2012)

CITÁT - Měli jsme být doma a v barvě.......... Co dokáže jedna lidská bytost (v tomto případě žena), která je vhozena do černobílé reality lidí žijících ve svém dokonalém světě? No přece přinese jim barvu do toho jejich "šedivého" světa. Jenomže má to háček. S vědomím přichází rasová nenávist, lži a násilí. Je jen na každém jedinci, jak se podřídí. A když se pak Adam, bratr dívky, která pozvedla rebelii, zakousne do jablka, dílo je dokonáno. CITÁT - Barevným vstup zakázán...... A šedivá hmota začne získávat barvu, vědomí se začíná učit, expandovat a nastává svoboda slova. Pak se všichni chytnou za ruce a vyjdou vstříc barevnějším zítřkům....teda co to kecám, to zní jak jiný režim. CITÁT - Vítejte v Pleasantwille......... (31.03.2013)

Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu. (16.03.2013)

„Víš mami...existují i jiné způsoby jak si užít...i bez táty.“ Velmi mě pobavil už barevný začátek ve škole, ale od přenesení do černobílého světa to začalo chytat neuvěřitelné grády každou další minutou a já se „tlemil jak praštěnej“ prakticky neustále. Film však postupně (cca po hodině) začal zdůrazňovat onu „myšlenku“, a humoru v důsledku toho citelně ubývalo, a to téměř stejnou intenzitou, jakou nabíral na síle v první polovině. Neříkám, snímek toho pořád nabízel docela dost, ať už parádní vizuál/technickou stránku, solidní herecké výkony hlavních představitelů (nejvýraznější mi přišel Jeff Daniels), i nadále vcelku uvolněnou atmosféru a pěkné momenty, zvláštně ty 2 niternější (scény s nanášením make-upu/odličováním). Mně však zkrátka ta „změnu kurzu“ spolu s úbytkem humoru docela zamrzela. První hodina by byla za suverénních 5*, ale celkově to vidím „pouze“ na silné 4*.„Nemůžu uvěřit, že je to tvůj brácha.“ - „Jenom ze strany mých rodičů.“ - „To jo, ale vy jste přece dvojčata a tak. Ty musíš být z té správné strany dělohy.“ (13.07.2016)