Režie:
František FilipScénář:
Petr MarkovKamera:
Alois NožičkaHudba:
Zdeněk MaratHrají:
Jaromír Hanzlík, Hana Maciuchová, Milan Klásek, Petr Haničinec, Radoslav Brzobohatý, Alois Švehlík, Miroslav Vladyka, Jiří Adamíra, Robert Vrchota, Oldřich Vlach, Jiří Lír, Josef Mixa (více)Obsahy(1)
Čtverec mizení – co ta dvě slova znamenají, zůstává dlouho záhadou i kriminálnímu technikovi Šulcovi (J. Adamíra). Uslyšel je z úst sympatického Pavla Bláhy (J. Hanzlík), novopečeného poručíka pražské kriminálky, který po studiích na právnické fakultě řeší svůj první případ. Znají to všichni absolventi, to rozechvělé čekání na prvního pacienta, prvního klienta, první sólový koncert. Pohrává si s kartami, na tváři lehký úsměv, hluboko v srdci tréma. V hlavě jediná otázka: Bude to šestáková vloupačka? Nebo konečně pořádný případ? Netuší ještě, že „jeho“ mrtvola právě v té chvíli padá k zemi a řidič vozu, který srazil muže uprostřed liduprázdné ulice, ani nepřibrzdí, naopak s bravurní jistotou ujíždí z místa činu… (Česká televize)
(více)Recenze (49)
Tak podivná detektivka nás jako školáky ZŠ učila, jak žijí tehdy dospělí. Jde jim jen o peníze, a jediný, komu nejde, tak je vyšetřovatel. Vůbec se to neshodovalo s hesly doby, a socialistickou morálkou, takže se divím, že takové detektivky ukazující pravou tvář lidí procházely přes tehdejší cenzuru. ()
Název krimi příběhu zní jako nějaké zaklínadlo. Taky jsem přemýšlela, co to může vlastně znamenat. Nakonec byly všechny indicie postupně odhalovány, až se to všechno na sebe nabalilo jako sněhová koule. Hanzlík byl jako detektiv nemastný a neslaný. Nepomohly mu ani kouzelnické fórečky. To Jiří Adamíra byl úplně jiné kafe. Holt to byl polda se zkušenostmi ze staré školy. Ten konec všemu nasadil korunu. ()
Malá česká televizní detektivka bez života v režii rutinéra Filipa mě probrala z transu až při závěrečném gagu v kadeřnictví, když se rozezpíval Karel Černoch spolu s hitem Kdo zůstal trochu kluk. Bývalo by bylo trochu zajímavější sličnou Maciuchovou párovat s Adamírou (tedy i před kamerou), ale scénář předepsal schůzky s Hanzlíkem a to byl kámen úrazu. ()
Tak bezživotnou detektivku jsem u Františka Filipa a při tomto obsazení nečekal. Ne zcela nezáludné vyšetřování vraždy – v komplikovaném rodinném prostředí (jež se dalo lépe vylíčit) – se ubírá slepými uličkami příběhových klišé, charakterových schémat a soustavně se špiní všudypřítomnou řečovou sedlinou. Místy se sice zdá, že se sami herci (alespoň někteří) snaží touto matnou substancí prodrat ke světlu, ale cosi je vždy stáhne do poslušného plížení. Snad to zavinil chapadlovitý scénář tehdy zřejmě již vyhořelého Markova nebo nevelkorysý prostor hodinové televizní inscenace, v němž se mnohé jen evidovalo a zaznačovalo, než skutečně vyprávělo a hrálo… ()
Jaromír Hanzlík, sympatický poručík a "kouzelník amatér", si možná může nějaký čas připadat jako "hráč s plnou rukou karet, co neví, která je ta trumfová," přesto nakonec s grácii vyřeší nejen vraždu, ale především případ "čtverce mizení". Ti čtyři mušketýři pracující tu v pojišťovně, tu v autoškole, autoservisu či autobazaru to neměli špatně namyšlené, ale když "sedne štěstí na vola..." :D. No jak v písni během závěrečných titulků této poměrně odlehčené detektivky zpívá Karel Černoch: "Život je bláznivý kolotoč. Rád s naší pýchou mává. Tem kdo ji v sázku dává, kdo ví jak, kdo ví kdy, kdo ví proč, ten neprohrává." ()
Galerie (6)
Zajímavosti (5)
- Taxikář (Oldřich Vlach) říká, že jezdí s „dročkou“ už 12 let. Slovo pochází z původního drožka, což byl na přelomu 19. a 20. století nájemný kočár tažený koňmi se stejnou funkcí, jako má dnes taxík. V Praze začaly jezdit tyto koňské taxíky již od roku 1856. Slovo s podobným významem dorożka se vyskytuji v polštině a v němčině je to die Droschke. (sator)
- Píseň „Kdo zůstal trochu kluk“, která zazní ve filmu, nazpíval Karel Černoch, složil Zdeněk Marat a textem opatřil Petr Markov. (sator)
- Kriminalisté mluví o možnosti, že by pachatel zanechal na sedačce vozu výpotek. I kdyby v té době uměla česká kriminálka takové stopy sejmout, neměla k dispozici test DNA. První kauza, kde byla pachatel odsouzen na základě důkazu testu DNA na území České republiky, byla poprvé uplatněna a později soudem akceptována v roce 1992 v případě vraždy 19leté studentky pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. (sator)
Reklama