Grandhotel

Můj oblíbený režisér Ondříček opět nezkamal. Troufám si říci, že Grandhotel je dle mého jeho nejlepší kousek vůbec a navíc doprovázen skvělou hudbou J.P. Muchova. Třicetiletý nezkušený, plachý a samotářský portýr a nadšený meteorolog Fleischman v podání Marka Taclíka mě opravdu nenechal chladnou. Obzvláště jeho fóbie z opuštění hranic města Liberce mě velice pobavila. Klára Issová v roli „zakřinuté“ servírky, její „free“ anglicky mluvící ale jinak naprosto otravný přítel Patka, úchylný až oplzlý recepční, který Fleischmanovi neustále dává „kvalitní“ rady a neustále mu dává padáka a pokojská zoufale hledající lásku…toť opravdu povedený personál. Výborné dialogy, nevtíravý humor...pro mě bezchybná podívaná. 5/5 (09.02.2012)

Uťápnutá, podivín, erotoman, psychouš. Ještěd je plný nesnesitelně mikroplošných postav, které otravují natolik, že jsem se nakonec těšil na ty nicneříkající dlouhé záběry na vysílač se zírajícím Taclíkem, na jejichž pozadí se občas Muchow utrhne do krásných melodií. Jinak mě ale štve tenhle náhled na svět, kde jsou všichni buď sobečtí nebo hloupí a ti, kteří si opatrně schovávají nějakou zvláštnost, si zaslouží štěstí. (14.12.2007)

„Tak trochu“ jiní Samotáři. David Ondříček (filmařsky) vyzrál, posunul se o parník dopředu a šest let po jeho „kultu“ brnká na mnohem vážnější (čti civilnější, intimnější, upřímnější) strunu. Hlavní postavou je Fleischman (amatérský meteorolog), který za celý svůj dosavadní život nepřekročil ceduli Liberec, přičemž celý snímek je jedna velká metafora. Přitom dotyčný (skutečně) žije mnohem víc (opravdověji) než valná většina (z) nás. Občas není na škodu zvolnit tempo (popř. se úplně zastavit) v tom našem každodenním shonu a nasávat vuni(ě) života. Mně se to díky D. Ondříčkovi a „jeho týmu černých koní“ (kdo viděl film o filmu, ví o čem mluvím) i s notným přispěním Jana P. Muchowa na dobu 100min povedlo. Úplně jsem (v těchto přicházejících mrazech) pookřál a člověk dostane opravdovou nefalšovanou chuť rozjet se do Liberce, do hotelu Ještěď, ubytovat se „nahoře ve věži“ a pozorovat „cvrkot těch dole“. Nejeden se tak neubrání myšlenkám (otázkám), kdo je větší blázen, jestli Fleischman nebo „ti dole“. Pokud bych měl jednou větou napsat, o čem, že tento snímek D. Ondříčka je, neváhal bych ani vteřinu. Grandhotel je intimní příběh o překonávání mantinelů uvnitř každého z nás. p.s. tenhle snímek je takový balzám na duši. A NE, nevyšlo mi to v testu, ale přišel jsem na to zcela sám. p.p.s po předloze od Jaroslava Rudiše bezpochyby sáhnu. Už pouze pro fakt, že si od ní slibuju, doplnění informací z Fleischmanovi minulosti (dětství, mládí)... tedy podstatné detaily, které ho (do)vedli k tomu, „proč je takový, jaký je“. (17.10.2011)

Jako prostě co to má být? To má Jako prostě být pokus o českou verzi Million Dollar Hotel ? Jako prostě to ten Ondříček neumí natočit něco o normálních lidech. To Jako prostě musí docházet do Bohnické léčebny pro předobrazy svých postav. V Grandhotelu máme Marka ,,Jako prostě" Tacíka, který svojí frázi mnou již několikrát zopakovanou v komentáři přivádí k šílenství. Je zde krásná Klára Issová, která vždy pozná, když je některá žena těhotná. Je zde oplzlý šéf, který dá Tacíkovi každý den padáka. Tyto a některé další postavy se protloukají na Ještědu od nule k nule, takže o ději se prakticky nedá mluvit. Vysloveně trapná je pak i vložená epizoda s televizní rosničkou. Jako prostě mě se ani ta hudba nelíbila. Takže 1* dávám za hezké záběry libereckého okolí a půvabnou Kláru Issovou. Grandhotel je hovadina na entou. Za ,,n" si dosaďte třeba takové číslo, kolikrát jsem v tomto komentáři použil frázi: Jako prostě. (18.06.2007)

Na Grandhotelu je příjemný způsob jakým si pohrává s ještědským vysílačem a jeho symbolikou coby zhmotnění touhy dotknout se oblohy, která je vlastní i hlavnímu hrdinovi Fleischmanovi. Vizuálně film taky má co říci, neustále převalující se mraky, modrá a bílá, dávají filmu výraznou tvář, která člověku utkví v paměti. Za zmínku stojí i hudba, v níž Muchow chytře kloubí elektronickou hudbu s vážnou. Tak, a teď proč se mi film nelíbil. Ondříček upadl do stereotypu, v němž postavy přeříkávají ty nejméně pravděpodobné věty, působí jako ufoni, se kterými se nijak nedokážu ztotožnit. Celý film působí neživě, uměle, jako bych si ho koupil zabalený do igelitu někde v Albertovi. Nepomáhají ani klady, které jsem zmínil na začátku. Je mi líto. (27.10.2006)