Chromofobie

Jestli hledáte film na zlepšení nálady, tak se raději vyhněte Chromofobii! Tak cynickou a pesimistickou mozaiku lidských příběhů jsem dlouho neviděl! Tyto lidi spojuje malé nepatrné pouto nebo naopak něco velkého! Ale ať je to malé či velké pouto, osudy lidí to ovlivní tak ve velkém měřítku, že jim to změní celý život! Snímku chybí něco, čím by vybočoval, čím zaujal... Film se proto stal průměrným, i herecké výkony nejsou na vysoké úrovni, jediný Damian Lewis se mi líbil! Trochu škoda, protože velká herecká jména jsou v tomto filmu obsazena, jen nejsou vedena tím správným směrem! (02.05.2010)

Můj první dojem byl rozpačitej, nejistej a první půle filmu zapůsobila neosobně, odtažitě, chladně. A to i přes to, že jsem měla v obsazení dva své koně (Ralph Fiennes!, Kristin Scott Thomas). Druhá půlka si to podstatně vyžehlila, když si dovolila být trochu víc hlubší a dokonce vypustit nějakou tu emoci. Kdybych ořezala působivej konec, skladbu Heroes a režisérčin cit pro obraz, byl by to průměr a ani Ralph by to nezachránil. (10.12.2009)

Osudy jedné rodiny se uvedou sáhodlouhým představováním, jehož účelem je patrně důsledně načrtnout charaktery všech zúčastněných. To se ale dalo udělat za mnohem kratší dobu. Nemusím manželku vidět několikrát nakupovat, cvičit s osobním trenérem v jejím superluxusním domě, nebo chodit na psychoterapii, abych pochopila, že je to ve zlaté kleci zavřená nešťastná a slabá žena. A tak je to i s ostatními postavami. ____ Prolog trvá a trvá a najednou - hup-šup - přehoupne se rovnou do závěru, který odhalí, že pečlivé představování bylo potřebné jen kvůli tomu, aby natáhlo čas. Samotný příběh - třesknutí, které rozhodí členy bohaté a privilegované rodiny - by se dal odvyprávět na běžné stopáži 90 minut, a i tak by měl co dělat, aby ten čas smysluplně vyplnil. ___ Scenáristická nemohoucnost trčela hlavně z mikropříběhu nešťastné prostitutky, jejího milovaného dítěte a andělského sociálního pracovníka - to byla historka, jak z romantického románu z 19. století. U Dickense bych to brala, v současnosti to ale působí trapně a křečovitě. ___ A konec je jak z pohádky od nějaké autorky podřadného čtiva pro ženy. Škoda, že v tom ztráceli čas tak dobří herci. /3. 12. 14./ (03.12.2014)

Až na ten sladký šťastný romantický "americký" konec s dceruškou prostitutky v náručí oklamávané manželky... Jedna hvězda dolů. Jinak to ze začátku bylo dost nepřístupné, než člověk pochopil, jak jsou jednotlivé osoby vzájemně propojeny; a ovšem svět podnikání, financí a práva v tomto světě mi je naprosto cizí, takže jsem se těžko vyznával i v machinacích pana ministra. Herecké výkony slušné, ovšem i moje milá Penélope dostal roli na tělo - kolikrát jen ona umírala ve filmech na rakovinu? Marcusův příběh, jehož zlákaly velké peníze a zúčastnil se na podvodu se silničním okruhem pana ministra. Jeho potrhlá manželka, která měla pocit, že má malé poprsí a obdivovala imbecilní moderní umění (ten rodinný přítel, "kmotr", to řekl při vstupu na výstavu stejně, jako bych to řekl já). A právě tenhle kunsthistorik, těžce poraněný patnáctiletými fracky. Aylesbury nejmladší, dítě milované, ale přitom ponechané divokému růstu. A pak příběh prostitutky a sociálního pracovníka, nepochopil jsem, zda to u něho byly city nebo jen soucit. Proč chromofobie? Snad ten otisk, který každá chvíle života v člověku zaznamenává a zůstává uvnitř. Nevím. Asi.Snad. (12.10.2017)

Chromofobie je bez sympatických postav. To by nevadilo, kdyby alespoň nějaká z nich byla hodná pozornosti, zajímavá, uhrančivá - což se také nestalo. A tak se před očima prezentují nezajímavě předestřené tisíckrát filmařským průmyslem vytěžené problémy (korupce mocných, vztahové problémy zaneprázdněných, přátelství mezi lidmi s odlišnými zájmy, úpadek a pád prostitutky samoživitelky).... Pak už nic nezachrání ani zajímavé barevné ladění a architektonické zarámování. (30.03.2009)