Vlajky našich otců

Clint Eastwood natočil povedenou a zajímavě svázanou dvojici stejně dlouhých válečných filmů, z nichž každému se daří odrážet ražení své strany - tedy Japonska (LETTERS FROM IWO JIMA) a USA. Zatímco pohled japonský je temnější, melancholičtější a z našeho pohledu odosobněnější, ten americký je 'příběhovatější', sentimentálnější, méně bezvýchodný. Ale opět to není ani tak o bojovém dění (i když je zde parádních cca 15 minut vylodění a prvního střetu), jako o lidských osudech - zde konkrétně skupiny šesti vojáku, kteří tyčili druhou vlajku na vrcholku Mount Surabachi, jak je to zachyceno na slavné fotografii. Tři přeživší z nich jeli následně jako váleční hrdinové dluhopisové turné po Státech, kde měli žádat finanční prostředky na další armádní úsilí. Čili toho jsme svědky, střidavě s děním na Iwo Jimě. A podobně jako v LETTERS, i sem Clint protlačil nějakou ústřední hlubší myšlenku. Týká se právě hrdinství, kontrastu slávy, povyku, vykonstruovaného lesku, a na druhé straně pekla prožitého na ostrově... Nestěžuji si na nic, pro mě další dobrý film. Clintova dvojitá Iwo Jima není ničím dechberoucí, ale za podívání stoprocentně stojí. Mám-li ještě nakonec oba filmy srovnat, LETTERS byly lepší, ale FLAGS mě zase víc bavily. "Every jackass thinks he knows what war is. Especially those who have never been in one." (06.08.2010)

Eastwoodovi je dost často vyčítána starosvětstkost. Jenomže on je starosvětský = poctivý jen ve zpsobu vyprávění. Samotné poselství filmu není nijak konzervativní = klasicky proamerické. A film, mimo jiné, přišel ve velmi vhodnou dobu, a je možné chápat jej jako velmi přínosnou uměleckou polemiku přesvědčeného Republikána s kroky vlády reprezentující tradiční hodnoty. Od liberála by takový film vyzněl mnohem hůře a méně přesvědčivě. (Složitější varianta je asi ta, že jde o výsledek dialogu mezi režisérem Eastwoodem a scenáristou Paulem Haggisem...) (25.12.2007)

DVD/// Obsazení 7/10 Děj 4/10 Hudba 6/10 Efekty 5/10/// +kamera, barevný filtr, těch pár minut válečné vřavy stojí za to -naskýtá se však otázka, jestli kvůli tomu stojí za to vidět celí tento film/// Už dloho si nepamatuji, že bych viděl tákhle nudný film. Další důkaz toho jak se to dá celé zmršit, když k válečnému filmu přivážete přívěšek "co se dělo po válce". Ze začátku strašnej chaos. Skákání z jedné scény do druhé, z jedné doby o rok dopředu a zase zpátky. Už jen na tohle potřebujete několik mozkových buňek aby jste se aspoň trochu chytali. Jinak samotné válečné scény jsou velice prima. Sem tam krev, nějaká střeva, lítající údy, prostě to co by nemělo chybět v žádném válečném filmu. Na škodu však je, že i když jsem znal herce, nedokázal jsem dobře poznat jejich postavy a zapamatovat si je. Fain byl Barry Pepper jako Mike. A ostatní? Hmm, ti tam byly taky, ale moc toho nedokázali. A to válečné filmy nevyhledávám, takže si asi dokážete představit jak jsem trpěl."Muž přes palubu!" "No a co?"/// Celkem 51%/// (26.12.2007)

Do Eastwoodovho dvojdiela som sa pustil z tej americkej strany, takže ešte nemôžem porovnávať. Bližšie sa tomu venujem v 'Letters from Iwo Jima'. Každý film je o veci inej. Tento má za úlohu konfrontovať povestnú situáciu návratu vojakov z vojny a zaradenie sa a prijatie do spoločnosti. Film a osudy mladých hrdinov sú však snímané a rozprávané až v troch časových intervaloch. A práve tento fakt má za následok divnú trhavosť deja, nezosúladenú myšlienku, ale naopak aj aktuálne porovnanie situácií a silných myšlienkových momentov. Celý dej má akýsi zvláštny nájazd, ktorý určite nezaujme každého. A trošku ma prekvapila Clintova neamerikanizovanosť. Inak vojenské operačné scény sú na skvelej (spielbergovskej) úrovni a výber hercov mi tiež sedel. Už len dúfať, že Eastwood sa nám nebude objavovať len za kamerou. 75%. (12.04.2008)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)