Vlajky našich otců

Na Clinta docela silný zklamání. Jakoby totiž neměl jasno v tom o čem chce vlastně točit, jestli o válce samotné nebo o osudech přeživších. Takhle se snáží obsáhnout obojí, jenže ani jedno se mu trochu nedaří a celé to působí tak nějak rozplyzle a roztahaně.To umocňuje také nekonečně se vleknoucí konec. Osudy vojáků nejsou moc zajímavé a moc dobře rozepsané, i když se herci snaží seč můžou. A když už se dostaneme na bojiště, tak jsou válečně scény tak nepřehledně natočené, že místy člověk netuší co vlastně sleduje. Škoda, od Clinta bych čekal o hodně víc. 50% (10.08.2009)

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí. (13.07.2007)

Scénář: William Broyles Jr., Paul Haggis .. Patriotizmus, budování hrdinů proti jejich vůli a všemožné protěžování těchto obětí (po)válečných mechanismů za účelem vytěžit další peníze. Scénář vypreparovaný na hodnotách amerického lidu a točící se kolem slavné fotografie s jemným přesahem do současných konfliktů je kromě této myšlenky velmi slabý, jak ve scénách válečné vřavy, tak v jednotlivých dialozích a zejména sentimentálním konci, který poté režisér předělal na téměř uspávací pasáž. Eastwood prostě zapomněl na nějaké tempo, vleče nás do úmoru po osudech několika vybraných vojáků a střídá časové linie minulosti a současnosti jak ho napadne. Vizuálně je opět dosti kontrastní se světlem a tmou, se silně přefiltrovanou kamerou, která působí až nepřirozeně uměle. Výsledek nemá emoce, nemá atmosféru a ani ta vyloďovací pasáž nijak nezaujme, protože není v ničem originálně pojatá, ale vedle zbytku alespoň tolik nenudí. 45%. (05.02.2007)

„Každý blbec sa vyzná vo vojne. Najmä ten, ktorý v žiadnej nebol.“ Clint Eastwood patrí spolu s Robertom Redfordom k posledným kovbojom Hollywoodu, ktorí si môžu v podstate robiť, čo sa im zachce. Ale to, čo si vyložil Eastwood na plecia v takmer osemdesiatke na krku, je dosť aj naňho: nakrútiť za nemalé peniaze DVA vojnové eposy o rovnakej udalosti, ale každý z pohľadu inej bojujúcej strany, to je skutočne dosť drsné. „Americký“ pohľad na boj o ostrov Iwo Jima sa nebojí polemizovať a klásť nepríjemné otázky. Monumentálne bojové scenérie (z produkcie Stevena Spielberga) a inteligentné obsadenie hercov, ktorí nepotrebujú miliónové honoráre ako motiváciu (Pepper z ÚDOLIA TIEŇOV, Patrick z FAKULTY, McDonough z DRAVCOV). Veľké, drzé a obdivuhodné – a s pachuťou v ústach („Kupujte dlhopisy“ alebo „Podľa mňa tá fotka vyzerá na hovno, nie sú vám vidieť tváre.“). Príbeh jednej zástavy. Ale Listy z Iwo Jima ma bavili viac. (01.03.2008)

Asi hodinu to bolo fajn. Vadilo mi síce napodobňovanie Ryana (na režiséra Eastwoodovho formátu skutočne nedôstojné), ale keď z prilieb striekajú mozgy a z rozdriapaných brúch sa valia črevá, som ochotný stráviť všeličo ;-). Potom začalo utrpenie. Nudné, rozťahané, s čím ďalej otravnejšími prestrihmi medzi časovými rovinami a predovšetkým studené a bezvýrazne zahrané. Ten film presne vedel, čo chce povedať, a povedal to. Len škoda, že takým únavným spôsobom. (27.08.2007)