Čtyři slunce

Hm, umění. Barvy, rozkomíhaná kamera, osudové téma, lidé na kraji společnosti, existenciální témata na půdorysu těchto "malých" životů. Prostě umění. Pro festivaly jak stvořené. Jistě to dostalo mnoho cen. Pravda, s realitou to má společného asi jako televizní zprávy na Nově, a psychologicky je to vedené jen temnými linkami, jako by v životě ty světlé nebyly (tedy možná až na ten konec), ale to je prostě umění. Nedivím se nyní tak často používanému termínu kavárenský intelektuál. To někdo, kdo je docela za vodou, někde sedí, pozoruje cvrkot kolem sebe, a přebírá si to po svém a přebere si to po svém a pak to ze sebe dostane ven formou knihy nebo filmu. Nic proti, každý má nárok na svou interpretaci. Pokud neignoruje očividná fakta a danosti, protože se mu do jeho pohledu nehodí. Nemám nic proti zobrazení lidí na okraji společnosti, ale ono to jde udělat třeba i poeticky, nejen depresivně. Nebo klidně tragikomicky. Ale neměl by tam chybět vyvažující prvek, protože jít jen jednou cestou je zrádné - vlastně z toho nakonec vyleze agitka v takové či onaké podobě. Btw, ta závěrečná píseň kopíruje Mňágu a Žďorp vědomě? (05.07.2014)

Postavy Čtyř sluncí jsou opět ztroskotanci proplouvající horko těžko životem. Za některou smůlu si můžou sami, jiná je jen vyloženě výsledkem souhry náhod. Bohdan Sláma natočil to, co už několikrát předtím, pořád to ale má své kouzlo, nádhernou kameru a příběh tak trochu bez pointy. Takhle nějak vypadá umění po česku. (30.05.2012)

Film rozhodně není krokem zpět ve Slámově tvorbě, spíše jejím prohloubením a dalším nasměrováním. Scény jsou zrežírovány stejně tak brilantně jako v předchozích snímcích a z jejich realističnosti se občas až tají dech, postavy alespoň mě přišly dostatečně srozumitelné, zajímaly mě a tragédie jejich vztahů na mě silně působila. Sociální drama je zde povyšováno na komentář světa, současné situace lidstva a do toho kritizovaná metafyzická extempore tak nějak zapadají. Je třeba si ale uvědomit, že zde poprvé Sláma dosahuje osobní výpovědi, potýká se s vlastním nitrem a hledá určité kompromisní smíření, proto ani nelze čekat zcela vybroušený tvar. Právě ve vnímání onoho boje a usilovné snahy snímek získává na upřímnosti a emotivní působivosti. Bohdan Sláma tímto dosahuje toho, co v české kinematografii dlouho chybělo - film, který dokáže povýšit zajímavý příběh do roviny osobitého a srozumitelného světonázoru a přitom obsáhnout i vnitřní svět tvůrce v podobě autoterapie. Čtyři slunce jsou tak výsostným autorským filmem a Sláma tvůrcem, jehož filmografie pomalu získává vnitřní spojnice a tím rozhodně náleží k nejzajímavějším českým režisérům dneška. (06.01.2013)

Kdybych náhodou Karla Rodena potkala na ulici a on mě žádal o drobné, tak mu nedám ani korunu a nebo bych se nad ním slitovala a nějakými drobňásky ho obdarovala. Každopádně, on může zahrát cokoliv. Tedy i postavu, která vnímá svět okolo sebe poněkud odlišným způsobem než normální okolí. Ale kdo je dnes normální? Tahle postava v mnohém obohacuje jeho dosavadní herecký rejstřík, který už takhle je skutečně bohatý. Je až nebuřeitelné, jak se někteří herci dokážou díky roli proměnit v někoho absolutně jiného a odlišného než jsou oni sami. To neplatí jen o Karlu Rodenovi. Stačí se podívat na většinu zůčastněných v tomhle marastu. Bohdan Sláma si holt razí svou vlastní cestu. (15.11.2012)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)