Čtyři slunce

Čtyři slunce. Lhali sami sobě i ostatním. Neustále hledali. Působili zklamání. Sobě i druhým. Touha víru mít, potřeba věřit, ale hlavně v rozkladajícím se osobním světě víru v sebe cítit. O koho nebo o co se měli opřít, když slabí toužili po tom, co zároveň dusili... Snímek je opakovaně nevyřčeným voláním hlavních hrdinů po něčem, v co sami nevěří a co svým jednáním zabijí. Je o hledání víry v to, čemu se sami svou přirozeností každým dnem vzdalují a proto nemohou být šťastní. (24.04.2012)

Asi je zbytečné rozepisovat se, jelikož tu bylo napsáno již dost. Snad jen podotknu, že tu sedím a ač byl film velmi smutný je mi tak nějak dnes večer po návratu z kina dobře....možná mi něco došlo, možná to, že každý se za něčím žene a možná to všechno dávno má, možná je třeba jen podívat se opravdově na skutečné hodnoty a možná že všechno přejde........U mně to Pan režisér Sláma vyhrál! (10.04.2012)

jeden z filmů, kde budu podle nálady měnit hodnocení mezi třemi a čtyřmi (chci víc hvězdiček!), a to z prostého důvodu, první část se mi totiž zdála poněkud rozvleklá a nudná, s postavami, jejichž osud mne skoro nezajímal. To se ale změnilo v části středí, kde scénář a s ním postavy dostali novou hloubku, především scéna, kde Jára kráčí za mistrem se nasnímána vskutku nádherně a nenudila mne snad ani na vteřinu (což se nedá říct _-spoiler-_ o scéně, kde se Jára vyspí s jakousi ženštinou a je okraden o Karlovi úspory, což nemá vlastně žádný důsledek, krom morálního srovnání Járy a Jany v oku divákově). Technicky je vše zvládnuto více než se ctí, obzvláště kamera je oku opravdu libá, spíše střihačovi mělo být dopřáno vystříhat víc materiálu, pak by i skvělé herecké výkony všech hlavních herců, od Plesla, přes mladého Marka Šáchu až po Rodena, lépe vynikli. Obzvlášť úplný závěr a zahradní scéna považuju za jednu z nejlepších věcí, co jsem v českém filmu v poslední době viděl (03.02.2013)

Bohdan Sláma rozhodně nepatří k těm tvůrcům, které bych nějak zásadně vyhledával. Jeho postavy jsou si velmi často celkem podobné, ale dobře, prostě se zaměřuje na určitou skupinu lidí a táhne ho to na venkov nebo malé město. "Venkovský učitel" se mi ale třeba líbil, kdežto "Čtyři slunce" jsou hodně vyprázdněnou výpovědí o tom, že někteří mají ten život celkem na hovno, ale stejně v něm budou pokračovat, protože to ani jinak neumí. (14.01.2015)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)