Čtyři slunce

Dobrý film mi prý musí zpochybnit moje vidění světa. Tak nevím. Zatím mi ho všechny jen zmnožovaly, variovaly, pestřily, případně prohlubovaly. Až u tohoto filmu jsem měl pocit, že něco je jinak. Něco nehraje. Cítím smazání rozdílu mezi kategoriemi určení člověka jako hodnotného a zbytečného, skutečného a stínového, sebesamého a nosičového, ale též reálného a smyšleného. Obdobně s dobou (bytelná a průchozí) a životním prostorem. Čtyři slunce ruší jakékoli moje orientační zvyklosti vnímání životů současných s tím mým, znemožňují jakékoli dosavadní pokusy o zhodnocení "dneška". Všechno je přítomné, všechno absentuje. A z toho, jakož i z toho in infinitum gradujícího zoufalství marných životů, Sláma vytváří nikoli "obraz dneška", nýbrž úplně nový rám pro něj. Cesta v pochopení bezcestí? Nevím. Jinak že je Sláma velmi citlivý pozorovatel a dobrý psycholog, je znát od prvních vteřin (krom Čtyř sluncí jsem od něj nic neviděl), na čemž všichni zúčastnění herci skvěle spolupracují (Aňi bylo pro Hřebejka opravdu škoda.) Trochu jsem byl v šoku, když jsem po zhlédnutí filmu zjistil, kdo hraje Karla. Po druhém zhlédnutí tohoto po všech stránkách krásně vystavěného díla, obdivuhodného i tím, jakým způsobem v něm koexistuje drama s komedií ("dyť sem ti řikal, že to je debil"), přidávám (i navzdory závěrečné písničce) hvězdičku a filmíkového blogíska Fuku upozorňuju, že Járovo Ave verum corpus není osvícení, ale pevné dno zoufalství. Komentáře: Arbiter a Fr (oba říkají vlastně totéž). (05.11.2012)

Bohdan Sláma zase hledá Štěstí, ale tentokrát má jeho nový film mimo dalších funkcí jednu zásadní, totiž terapeutickou. Skrze Čtyři slunce ventiluje frustraci z neštěstí ve své rodině a to tak, že mi jako poučenému divákovi ke konci běhal mráz po zádech. Je to tak silná osobní výpověď, že se jen těžko hledají slova. Obdivuji se jeho síle se s bolavou vnitřní ranou takhle otevřeně vydat všanc divákovi, ale i od toho je asi umění. Když však odhlédnu od osobní roviny, jeho čtvrtý celovečerní film má v sobě opět něco, za čímž mnozí mohou vidět paralely se severskou kinematografií a co je poznávacím trademarkem jeho filmů, totiž bezvýchodnou existenci života daleko od městských center, života bez perspektivy, bez naplnění, bez budoucnosti. Samozřejmě se stále vše vrací ve spirále, proto tu hraje punk, mladí rebelové dělají přesně ty stejné chyby, jako staří rebelové, zpravidla jejich otcové, objevují se mystici (moderně esoterici) a únik je možný jen na jedno jediné místo. Vůbec zásadní je v celém filmu hledání Mistra. Možná že přeneseně i Bohdan Sláma točí (podvědomě?), stejně jako režijní velikáni Tarr či von Trier, o konci světa, o zániku civilizace, ta západní je v krizi, Bůh je mrtev, hodnoty inflantují, vztahy se rozpadají a jestli ještě před sedmi roky byly ve Štěstí spásou a nadějí děti, ve Čtyřech sluncích se ve stopách rodičů i ony řítí vstříc katastrofě. Sláma trochu zrychlil dynamiku svého nového filmu, pryč jsou dlouhé kamerové jízdy, pryč je dvorní režisérův herec Pavel Liška, i když plastický Jaroslav Plesl ho v něčem připomíná, ubylo poetických scén (kamera několikrát zajímavě pracuje se sluncem, kdy se jím nechá záměrně zalít v teplých barvách tzv. dlouhého světla, při putování za Mistrem zase krouží okolo Járy uprostřed babího léta...), režisér a scénárista míchá tragické s komickým a hodně si všímá absurdního, vždy ale nechá diváka, aby si sám vybral a zaujal stanovisko, jako třeba v případě Karlem Rodenem bravurně ztvárněného podivína. Vůbec práce s herci je Bohdanovou tradiční silnou stránkou, třeba to, jak dokázal z Jiřího Mádla udělat uvěřitelného pankáče, je úžasné (a scéna u přepážky pracovního úřadu dokazuje, že Mádl je skutečně dobrý herec). Jaroslav Plesl s Aňou Geislerovou pak podávají výkony, se kterými bych počítal za rok při udělování Českých lvů. Za více než zmínku stojí i dětští herci, výkon chlapce ztvárňujícího Jaroslavova syna je vynikající. Finále je zprvu dosti nečekané a jistě vzbudí mnohé kontroverze, pochopitelné je pak především z hlediska osobního, ale i transcendentního, což v českém filmu lze označit jako novum. Čtyři slunce rovná se čtyři hvězdičky za film, pátou za terapeutickou očistu... Slovy Márdiho z Vypsané fixy: ,,Čtyři slunce svítěj pro radost, vlnovka se zvedne, když máš dost ... já vím, někdy to nejde, já vím, všechno to přejde..." (03.03.2012)

Rádoby art na efekt, ale já tam cítím především stylizaci a hru na temný "velký umění". Dovednost a obratnost z mého úhlu pohledu až tak úplně nevidím. Koná se akorát depka bez katarze. Například DIVOKÉ VČELY se mi od tohoto režiséra líbily mnohem víc, ten absurdní humor a lehkost v natáčení... A bylo to o něčem. Za těžkopádnější Čtyři slunce ovšem dávám jen kolem 30%, nakonec se přikláním neochotně ke 3 bodům, které možná časem ještě snížím. - Současné české filmy mi většinou nejsou příjemné. Ani se mi nezdají upřímné. Mnohdy spíše vykalkulované a umělé. A pořád ti stejní herci už mi také nevyhovují (zejména naprosto všude obsazovaná Geislerová, což už je poněkud otravné. Jen na Rodena si nedám sáhnout, ten je můj oblíbený:). (10.08.2017)

Film o obyčejných lidech, pro obyčejné lidi.Dlouho jsem neviděl tak upřímný pohled režiséra, pochopení a tak silnou charakteristiku postav.Bohdan si na nic nehraje, film je to opravdu divácky hodně nevděčný, protože si na nic nehraje, nelže nám, ukazuje nám čistou pravdu a v tom Slámu oceňuji především.Dnešní doba je umělá, každej ze sebe dělá něco víc než je.Já se s postavami stotožnil, protože je o nás, obyčejných lidech ze střední a nižší vrstvy, kteři bojují s každodením světem kolem sebe a zoufale hledají to svoje štěstí.Nestává se často, aby někdo zastínil Karla Rodena, ale tady byl Jarda Plesl naprosto famózní a v nějakém komentu jsem četl, že kdyby si role vyměnili, bylo by to lepší, nebylo.Roden je silný element a vedle dalšího silného elementu Geislerové by působil rušivě, kdežto Plesl se role "slabocha" hodil geniálně.Film mě hodně chytil a upřímně Bohdane, je hodně...hodně depresivní.Některé scény měli neskutečnou sílu i když se opět trochu "vlekl" střed filmu.Konec byl dokonalý a Sláma je určitě jedním z nejlepších českých režisérů a i když natočil film divácky nevděčně, já mu za to moc děkuji a k tomu, co je v tomhle státě k dostání, jsou filmy Bohdana Slámy ojedinělým a důležitým prvkem naší kinematografie.Film byl nominován na 12 Českých Lvů, ovšem musí se uznat, že všechny po právu sebralo Ve Stínu, které je silné, nekýčovité a zároveň divácky vděčné.Bohdanův film je silný, nekýčovitý, ale strašně divácky těžký a depresivní.Nechal ve mě silné pocity, ale je mi po něm smutno a Rodena bylo málo, malinko.Jirka Mádl se pro hraní narodil.V tomhle ( a nejenom tomhle roce ) se jedná ovšem o nadprůměrné dílo, které si zaslouží respekt a pochopení.Pochopil jsem tak na třičtvrtě cesty.....75%.A ono to vlastně není depresivní....jen upřímné :) (29.03.2013)

Čtyři slunce. Lhali sami sobě i ostatním. Neustále hledali. Působili zklamání. Sobě i druhým. Touha víru mít, potřeba věřit, ale hlavně v rozkladajícím se osobním světě víru v sebe cítit. O koho nebo o co se měli opřít, když slabí toužili po tom, co zároveň dusili... Snímek je opakovaně nevyřčeným voláním hlavních hrdinů po něčem, v co sami nevěří a co svým jednáním zabijí. Je o hledání víry v to, čemu se sami svou přirozeností každým dnem vzdalují a proto nemohou být šťastní. (24.04.2012)