Zelená zóna

Našlapaná sonda do války v Iráku se vyvedla stejně dobře jako oba Bournovi bratříčci. Greengrass, Damon a Powell šlapou na plyn úplně všude, ale závěrečná akce (dokonalá kamera) nemá obdoby. To tempo, napětí, a řemeslně dokonale zvládnuté vedení... prostě paráda. Helhelandův scénář opírající se o lež, která měla posloužit (tak jako vždy) dobrému účelu přes všechnu tu dynamiku zůstává v popředí a ukazuje na chyby, které by neměli být zapomenuty a smeteny ze stolu. Jestli někdo umí sladit chytrost a zábavnost do jednoho celku je to právě Greengrass. Všechno do sebe perfektně zapadá a vážně dobře se na ZÓNU kouká. (10.06.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)

Prostinký a opravdu hodně pitomý příběh se snaží Greengrass zachránit bravurně natočenou akcí, opět podepřenou chytlavou hudbou od Johna Powella. Marně. Po novém Robinu Hoodovi další hořké zklamání postrádající vše, co dělalo Bourneovu trilogii tak jedinečným dílem. Brian Helgeland je zkrátka scénáristická trubka, která nesahá kvalitám Tonyho Gilroye ani po kotníky. Zručně natočená nuda, to je nový příspěvek zámořské produkce do tématu války v Iráku. (21.05.2010)

Jestli je tohle nazývaný čtvrtým neoficiálním dílem Bourna, tak mně můžete rovnou řikat Rambo kříženej s Terminátorem, protože tohle je bohužel jen další z řady pro mě celkem nezáživných politickoakčně válečných filmů, kterých je docela dost a který mě moc neberou. Sice ve výsledku to špatnej film neni a Greengrass s Damonem to celkem utáhnou, ale podruhý bych si ho sám už nepustil. (11.06.2010)

Kdysi dávno v zemi Zla zvané Mordor temný pán Sauron kutil cosi nekalého s magickými prsteny. Byl by jistě ovládl celou Středozemi, ale naštěstí se mu postavilo devět statečných v čele s dobrým mágem Gandalfem a jeho Pytlíkem Frodem, kteří nalezli Jeden prsten a - ehm, těsně vedle. Jiná pohádka. Kdysi dávno v zemi Zla zvané Irák temný pán Saddám kutil cosi nekalého se Zbraněmi Hromadného Ničení. Byl by jistě ovládl celé Středomoří, ale naštěstí se mu postavila Koalice ochotných v čele s dobrým prezidentem Bushem G. W. a jeho Pytlíkem Blairem, kteří nalezli prd. V té válce vůbec nešlo o zištné zájmy, kdepak, neboť "část" ropných polí patří Iráckému lidu, jak nám vtipně vysvětlí Bird a Fortune. A tady začíná náš příběh, příběh o hledání ZHN. Zbraně ovšem byly tak dobře ulity, že nikdo neví kam. Nebo že by to bylo jinak? Upřímně kdo má všech pět pohromadě a každý ráno nevzdává čest vlajce s hvězdami a pruhy musel o důvodech důvodně pochybovat už před válkou. Ke cti filmu nutno přiznat, že k neexistujícím ZHN (či spíše dávno zrušeným - paradoxně po první válce v Zálivu američtí představitelé jakékoli zmínky o iráckých ZHN popírali, aby nemuseli vlastním vojákům hradit nákladnou léčbu a čelit otázkám, kde se ty ZHN vzaly) zaujímá jednoznačný postoj. Na druhou stranu trochu zamrzí, že když už se tvůrci rozhodli šlápnout do vosího hnízda, mohli poukázat přímo na nejvyšší představitele a ne jen obvinit "anonymní" nomenklaturu okolo, která se nechala přesvědčit vlastní propagandou. Film samotnej je samozřejmě výborně natočen, akce je dynamická a přitom realistická, tak jak to kromě Greengasse předvádí třeba Michael Mann. Jen škoda vzpomenutého klouzání po povrchu, takže si občas divák klade otázku jestli je to inteligentní film s akčním dějem nebo prostě jen akční film s inteligentním dějem. Na závěr ovšem chci poznamenat, že na demokracii přecejen něco je, když je něco takového možno natočit, byť to určitě není jednoduché. (07.06.2010)