John Carter: Mezi dvěma světy

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)

Je to nádherně pozitivní a velkolepá věc, bohužel s velmi chudým scénářem a dramaturgií. Průměrné hodnocení tak mohu dát pouze za několik málo věcí, které se zaryjí hluboko do paměti - vizuální zpracování (mix Avatara a Star Wars), dobrodružná hudba a částečně mytologie. Nečekejte herecké orgie, protože se žádné konat nebudou. Taylor Kitsch je jedno z nejvetších prken Hollywoodu, ale je neskutečné říci, že občas je to i sympatické. Nechápu těch 250 milionů a rozumím tomu, že návratnost je bídná. Je to klasický popkorňák se vším všudy. Tedy bez přesahu, bez pořádné katarze, převratné myšlenky, či nekorektnosti. A to se dnes obecně moc nenosí. Být tohle v devadesátých letech, je to bomba. (19.06.2012)

Marťanská telenovela. Technicky brilantní, to se od Stantona dalo čekat, ale ve všech ostatních ohledech problematická. John Carter je návratem k "velkým vyprávěním", přičemž je nijak neaktualizuje, bohužel ani nedokáže čerpat z jejich jímavosti a magnetismu. John je jako hrdina sporný už jen tím, že jeho "superschopnosti" jsou celkem pochybně rozvržené - chvíli se chová jako tuctovka, pak najednou vrší nepřátele do úhledných pyramid. Bohužel požitek z podobných hrdinů plyne do určité míry z předvídatelnosti a z něj plynoucího sladkého očekávání triumfu geroje nad těmi, kteří nemají ponětí. Carter umí skákat, ale neumí nadchnout. I proto, že Taylor Kitsch je dost kýč. A také proto, že scénář se noří do slaboduchých frází a zbytečných žvástů, které korunuje i tou trochou moralizování. Není nad to, když se plácá o destruktivním dopadu společenských rozdílů ve filmu za dvě stě milionu dolarů. Slabé jsou nejen řečičky, ale i postavy jako takové - neškodné deriváty mnohokrát viděného bez nějaké zásadnější přitažlivosti. Strašně rád bych napsal, že jsem viděl okouzlující sci-fi staré školy. Ve skutečnosti jsem viděl něco, co má mnohem blíže ke Skryté hrozbě než Nové naději - a na rozdíl od Lucase nemá Stanton otevřenou pokladnici fungující mytologie. Jede na dluh, slibuje, slibuje, ale nikdy ho nesplatí... Z celého filmu mi zůstávají v paměti dva momenty: výborně zúročený flashback a pohlavek. Jenže těch Carter i jeho tvůrci potřeboval fakt mnohem víc. Tři hvězdičky z úcty k technické stránce (a snad i z úcty k odvaze vzkřísit tuhle literární mumii). (06.03.2012)

Zapomenutá šestáková klasika, které přehnaně vlažný divácký příjem ukázal, že její doba je dávno pryč. A je to setsakra škoda, protože hrdina John Carter, drsňák Kantos Kan nebo má dětská láska Dejah Thoris ožívají na velkém plátně v celé jejich kráse. Trochu ledabyle nasekané časové roviny mě sice v prvních desítkách minut pořádně vyděsily, ale jakmile se na Barsoomu všechno ustálí, rozdělí se strany a začne se skákat, sekat a heroicky promlouvat k davům, je jasno. Mezi dvěma světy se odehrál povedený blockbuster, který dávný kult přetavil v podívanou plnou hlášek, akce a velice povedených momentů (bitva stříhaná flashbackem mě přikovala s otevřenou pusou). Pokračování se sice nedočkáme, ale jeden příběh pro nás dobrodružství-chtivé už zůstane. (12.03.2012)

Vidím, jak Mars září na obloze a zírá otevřeným oknem na můj pracovní stůl. Zdá se mi, že mě volá k sobě, tak jak mě dosud ještě nevolal od oné vzdálené noci hrůzy. Prostory vesmíru pro mě přestávají existovat a zřím před sebou krásnou černovlasou ženu, stojící v zahradě královského paláce - kolem její šíje ovíjí ruce malý hoch a dívá se s ní na vzdálenou planetu Zemi. U jejich nohou sedí obrovské ohavné zvíře se srdcem z ryzího zlata. Věřím pevně, že oni čekají na mne, a cosi mi v nitru našeptává, že se s nimi opět brzy shledám. - - - Kéž by v adaptaci následujcího dílu Burroughsovy ságy bylo více okamžiků podobným těmto... (09.03.2012)