John Carter: Mezi dvěma světy

Jaromír Jágr se dočkal. Hollywood oslavil jeho životní jubileum tím, že mu vystavěl filmový pomník. Pravda, hlavní hrdina se mu kromě muskulatury moc nepodobá, ale švejkuje (= salutuje) na jedničku. A když se posléze přidají i další barevné postavičky, nenajde se snad nikdo, kdo by o poctě kladeňákovi pochyboval. Co bych přece jen tomuto sportovně laděnému filmu vytknul je práce trikařů. Svět rudé (ehm, spíše žluté) planety se jim vesměs povedl, stejně jako velcí urostlí zelení fanoušci i s jejich zvířecími mazlíčky, ovšem nepochopil jsem, kdo v zápalu boje odstranil Carterovi tu skokanskou tyč. Jak jinak si vysvětlil to nenápadné přesazení děje z hokejové arény do sektoru skokanů o tyči, když hlavní nářadíčko je prostě fuč. A skáče se pořád, logika nelogika. Tahle kombinace Avatara, Star Wars: Epizody 1 a Bílých mužů, co (ne)umějí skákat se moc nevyvedla. Ale což, důležité je, že kino se občas rozchechtalo na celé kolo (i když na místech, kdy by to nikdo nečekal) a to si ty dvě hvězdičky jistojistě zaslouží. (08.03.2012)

S princeznou (z Marsu) jsme byli katapultováni do světa, který je obýván zelenými mužíčky, střílí se tu paprskomety a jsou tu sradovní psi... Přesně jak jsem si to představoval... JOHN CARTER je čistá pulpovka, na kterých jsem vyrůstal (ze série o Carterovy jsem četl dvě). Možná víc směřuje k pohádce, ale je důležité, že příběh je krásně čitelný přehledný a baví. Stál skoro na začátku žánru a má hodně těžké přijít s něčím originálním, ale přesto se to Stantonovi povedlo. Neměl jsem před filmem velkou důvěru Taylora Kitsche, ale překvapil stejně jako Lynn Collins, stejně jako zelenáči. Příšery neměli ten glanc Star Wars a náhrada rozhodně ne, ale sám o sobě. Jako kus historie Carter obstojí. Taková to byla pěkná svatba. (19.03.2012)

Andrew Stanton pojal myšlenku, že natočit davový velkofilm jako z šedesátých let lze bez zruinování studia natočit jen pomocí mocného CGI (se kterým měl ostatně bohaté zkušenosti), a téměř dokonale se mu podařilo potvrdit opak:) S velkou pravděpodobností se tak druhého dílu tohoto megaspektáklu nedočkáme. Těžko říct, čím to bylo, každopádně Taylor Kitsch si tímhle kusem připsal první brutální kasovní propadák made in 2012 ověnčený jeho jménem - ten druhý byl Battleship, pokud si na to ještě pamatujete;) Paradoxně větší šance na vaši vzpomínku má ta totálně přestřelená patrio-military kokotina, a to nejenom proto, že v ní na rozdíl od Johna Cartera Kitsch tráví čas v uniformě US Navy a ne v kožených slipech. Netuším jak, ale faktem je, že přes obrovsky rozmáchlé bitevní scény, megalomanskou výpravu, velkého obdivu hodné efekty a zajímavé obsazení (ano, přes tohle všechno) nemají první setkání hrdinného veterána konfederační armády nic, u čeho bych si řekl "wow, tak tohle rozhodně budu chtít vidět znova"... dobře, Dejah Thoris v těch svých velmi střídmých kostýmech by to možná splňovala, ale škoda takového materiálu na dětem přístupný film;) Naopak jsem si dostkrát říkal, že tohle je trochu moc komplikované/nelogické, a tamto zase hodně žánrově naivní, a ty, zubatá turbozrůdičko jsi zoufale průhledný tah ála Žáržár Binx. Kdybych toho Burroughse četl, možná bych to viděl trochu jinak, protože bych uznával, že to nešlo natočit lehčeji, aby to bylo zároveň jakž takž věrné předloze. Nebo možná ne. Ale faktem je, že od napsání předlohy uplynulo zatraceně hodně vody, a pro film zvolená forma a nahlížení na sebe sama prostě nejsou šťastné. Stopáž byla snesitelná, ale jen tak tak, a rozhodně jsem nebyl přikovaný k židli. A do škatulky dvojkových smolíků mám ještě jeden příspěvek - Mark Strong po Zelenom Lampášovi zaznamenal dalšího zajímavého záporáka, který si s největší pravděpodobností pokračování s už zaslouženým prostorem pro svoji maličkost neužije. John Carter každopádně dostane 60% a moje doporučení zní: pokud vám stačí technické kategorie a máte rádi dobrodružství ve stylu Mumie, jděte do toho. Pokud vás iritují bledí modelové, kteří neumějí moc hrát, tak se rozhodně držte dál:) (13.06.2013)

Dějově nijak překvapivá, ale vizuálně ohromující pohádka se skvělou hudbou, nesympatickým hlavním hrdinou a vcelku příjemným humorem. Nevím, jestli má cenu psát o tom, co všechno John Carter (ne)vykrádá, protože jeho děj je zkrátka vyprávěn pomocí známých, lety a miliony čtenářů a diváků prověřených, postupů, které, přiznejme si, od sci-fi / fantasy už tak nějak čekáme. Mezi nejlepší scény patří první kroky na Marsu a vůbec celá ta následující část, v níž se Carter seznamuje s Tharky a která má atmosféru Lawrence z Arábie (no vážně!), dál se mi velice líbila velkolepá bitva prostříhaná flashbacky, no a závěr zrovna tak. Suma sumárum se Andrewu Stantonovi podle mého názoru první hraný film vyvedl o dost lépe než kolegovi Birdovi, jehož Mission: Impossible - Ghost Protocol mě tedy velice zklamala. (15.11.2012)

Typická letná popcornová zábava, ktorá možno ako tak uspokojí v kine na veľkom plátne, ale v domácom prostredí jej slabé stránky neprehliadnete. Krátku westernovú časť som si užíval, rovnako aj Carterove prvé kroky na Marse a stretnutia so zástupcami strany zelených, klonovaných s Avatarom. S pribúdajucim časom sa mi to zdalo pridlhé a povrchné a nebyť pekných očí Lynn Collinsovej tak neviem neviem, či by mi tie moje nezaklapli. Divoké tempo bez zbytočného obkecávania, nikto si s vysvetľovaním neláme hlavu. Výsledkom je popcornová jednohubka, skôr pre tých mladších a nenáročných, na ktorú sa rýchlo zabudne. 60%. (10.07.2012)