Sherlock Holmes

Je fakt, že kdo na princip nespolehlivého vyprávění nepřistoupí hned od počátku a nenechá se unášet iluzorní realitou, tomu se může zdát film poněkud stereotypní a nudný. Robert Downey Jr. (film od filmu ho mám raději) zde představuje totálně racionálního a poněkud sociálně bezohledného Sherlocka Holmese a Jude Law jeho věrného pomocníka, válečného veterána a "vyléčeného" gamblera dr. Johna Watsona. Právě racionalita pravděpodobně odděluje Holmese od většiny publika. Toho, kdo se nechá unášet vyprávěním a zmást se černou magií, pak o to víc překvapí závěr, který Sherlock svým postojem proklamuje vlastně celý průběh filmu a svým silným vrozeným citem pro pozorování à la Mentalista se staví do pozice téměř "vševědoucího", určitě ale o krok napřed jdoucího než je sám divák, který se o průběhu dané scény (akce) dozvídá až zpětně za pomoci krátkého dovysvětlujícího flashbacku (často o nějaké skryté fintě či triku). To je jeden z prvků, který ozvláštňuje celkem přehledné a vyvážené vyprávění. Vzhledem k častému opakování tohoto aspektu může střední část filmu poněkud nudit, nicméně charisma hlavní dvojice na tuto skutečnost dává rychle zapomenout. Druhým z prvků jsou krátké flashforwardy při detektivových boxových vsuvkách, kdy jako zkušený bijec nejdříve ve zpomalených záběrech názorně ilustruje dopady různých úderů na protivníkovo tělo, jeho přemožení a následné zdravotní komplikace a poté jde do pravé bojové akce. Vzhledem k humornému tónu filmu se mohou zdát být tyto vsuvky jako matoucí (Holmes dostane nakládačku), nicméně není tomu tak. Moderní akční háv a další žánrová oscilace zasazené do období britského impéria druhé poloviny 19. století jsou zjevné, inspirace forenzními vědami z mnoha seriálových řad Kriminálek také. Guy Ritchie natočil povedenou poctu literárnímu hrdinovi sira Arthura Conana Doyla, vzkřísil skomírající filmy o době panování královny Viktorie. Anglii při vrcholu průmyslové revoluce zobrazil sice jako prosperující, ale plnou špíny, korupce a zločinu. Právě proto nemohl být Sherlock Holmes zobrazen jako uhlazený elegán a gentleman, ale jako tvrdý, poněkud asociální a vše přeživší jedinec (s dýmkou v ústech samozřejmě). (16.01.2010)

BEWARE THE SPOILERS. Guyi, chlape, dovol mi pogratulovat ti opožděně k rozvodu, protože pokud se tvůj změněný stav na manželském trhu projeví takovou změnou v kvalitě tvých posledních filmů, je ke gratulaci řada důvodů. A pokud jde o ty, kteří tvůj počin v hájemství sira Doyla kritizují, ukaž jim kromě třetího prstu na ruce taky ty stránky v knihách o Holmesovi, na kterých se píše o drogách, organizovaném chaosu přecházejícím v neorganizovaný bordel, vystřílených inciálách Jejího Veličenstva královny Viktorie, buldokovi (ačkoli to, zda nesl jméno ministerského předsedy, známo není), pěstních zápasech a dalších kratochvílích, a pověz jim, že A.C. Doylovi je šumafuk, i kdybys z Holmese udělal pilota Formule 1, protože onen pán své vlastní výtvory považoval za brak dobrý výhradně k tomu, aby ho finančně zabezpečil do doby, kdy bude moci psát hodnotnou uměleckou literaturu, následkem čehož kašlal na časovou kontinuitu a vzdor svému hrdinovi i na elementární logiku, takže dodnes mnozí pátrají s úsilím hodným lepší věci, kolikrát že se to vlastně Watson ženil a proč je Holmes v jedné povídce ujetý misogynní narkoman a v druhé lehce výstřední viktoriánský gentleman s pochopením pro slabosti lidského pokolení, zatímco ty jsi nám pro dobro věci, abych parafrázovala kleopatru, vrátil rockovou hvězdu, z které se po desetiletí nepochopitelně dělal suchar a místy vyčítané omlazení hrdinů poněkud bledne před skutečností, že letošní pětačtyřicátník Downey by byl v Sherlockově době pokládán za důstojného kmeta. Pokud tedy budeš cítit potřebu se hájit, proč tak a ne jinak, k čemuž nevidím důvod, lepší způsob trávení času je vymýšlení zápletky pro další dobrodružství. Já jsem byla spokojená takřka dokonale, takže ti děkuji. Neděkuji pouze za Rachel, takto ztělesnění nutnosti míchat do příběhu milostnou zápletku, i kdyby na pivo nebylo, za poněkud nešťastný nápad pojmenovat jednoho z padouchů lord Srab, a za nepopiratelný fakt, že ve většině zemí by velkého detektiva za záchranu parlamentu dav neoslavoval, ale spíš zlynčoval. A v neposlední řadě díky za to, že i když už nejsem malá holka a nehraju si na to, že s Sherlockem a Watsonem prožívám jejich dobrodružství, protože už jsem velká holka a ty si hrají trochu jinak, mohla jsem ty dvě hodiny vrátit čas nazpátek a nezlobit. Protože kdo si hraje... a dál to znáš. (05.02.2010)

Zcela jiné pojetí postav Holmese a Watsona ve filmu, který mě strhlo svojí dravostí a energií. Zásadní je obsazení Roberta Downeyho Jr a Juda Law, na které je radost se dívat a to i v klidnějších, čistě konverzačních okamžicích. Jejich vzájemné pošťuchování mě bavilo ještě více než tajemno a akce, i když i zápletka a akční pasáže jsou celkem fajn. Navíc filmu hodně pomáhá hudba Hanse Zimmera, která opět zkouší něco jiného. Málokoho by asi napadlo, že film o Sherlockovi Holmesovi z 19.století by mohl mít takovou hudbu, proto s ní někteří mají problém. Já jsem naopak fascinovaný tím, jak Zimmer neustále zkouší různé polohy a nové věci a přitom není výsledkem nějaká experimentální za uši tahající nuda, ale energií nabitá, dravá a dynamická hudba, které dělá strhující scény i z podstatě celkem nezajímavých či klidnějších okamžiků, kdy jen někdo někam běží nebo jede drožkou. (20.01.2010)

Čím mám začít? Vychválit Robert Downey Jr. jako chlapa, herce či Sherlocka Holmese?? Ve všech ohledech byl v tomhle filmu (u mě) na jedničku. Jako chlap je šíleně přitažlivý, jako herec vynikající a jako Sherlock nezapomenutelný. Jeho kolega Watson, bez kterého by Sherlock nemohl existovat, si zahrál Jude Law. V tomhle případě Guy Ritchie udeřil kladívkem na hlavičku, protože na složení Downey a Law v těchto rolích byla radost pohledět. Rachel McAdams opět dokázala, že není jen krásná a na ozdobu. A nesmím zapomenout zmínit Hanse Zimmera, který mi svou hudbou zase a opětovně přivodil orgasmus… A ač si tady snad každý stěžuje na děj, já s ním neměla sebemenší problém. Hláškující Holmes, který ve svých rukách střídá housle (snad to tedy byly housle :o) dýmku, popřípadě kladívko a řeší záhady s takou grácií, jak to umí jen on, mě nepřestal bavit ani na minutu :o) (22.01.2010)

Já osobně jsem nadšen. Především vizuální pojetí filmu má u mě za výbornou. Rozestavěný Tower Bridge to je do slova prezident všech filmovejch nápadů. Opravdu pěkně se mě na ten starej temnej London plnej chudoby a špíny koukalo. A nejen koukalo. Ono se to dobře i poslouchalo. Vtipu, sarkasmu a ironie bylo v dialozích tolik, že by zaplnili celý Paroubkovo břicho. S hercema jsem problém taky neměl, možná, až tak neseděl Jude Law a Strongování by mohlo být určitě více, ale zase, kdyby hrál Watsona třeba Putin, bylo by to nejspíš horší a dát 128minutový záběr do tváře Stronga a nazvat tento záběr Sherlock Holmes by asi taky nebylo až tak pistáciový. Za zmiňku stojí i hudba, tady potěším hlavně mistra Zimmera, protože do jeho soundtracku jsme ochoten investovat svou těžce vydřenou, tvrdou českou euroměnu. No a nakonec nikoli japonec, ale děj. Během celého příběhu mě něco jakoby vyrušovalo a bohužel to nebyla ta krásná holčina sedící vedle mě. Nedokázal jsem se do příběhu ponořit na max, nohy a prsa jsem v něm měl, ale palice mě pořád čouhala ven a to byla velká škoda. Jak Guy Ritchie pojal Sherlocka Holmese neřeším a plně podporuju režisérovo právo na vlastní zpracování. Pokud vznikne pokračování a já snad poprvé v dějinách filmu doufám, že ano a bude se věnovat vyšetřování klasickýho zločinu, říkám už teď, sem s tím Gáji ! (21.01.2010)