Kick-Ass

Kick-Ass je přesně tím, čím chtěl ve skutečnosti být - superhrdinským eposem podle všech kategorií a myšlitelných měřítek. To, že přitom vykradl kde co, je sice na pováženou, ale zážitek to kazit nemusí. Achilovou patou filmu je však skutečnost, že Kick-Ass sice naťukává hromadu zajímavých motivů (ať už ty rodinné, nebo témata ohledně dospívání a zodpovědnosti), ale valnou většinou nechává bez pozornějšího povšimnutí. Možná kdyby vynechal ty okázale krvavé exhibice, tak by Vaugnovi zbyl i nejaký ten čas na rozvinutí toho, čím je Kick-Ass opravdu zajímavý. Useknuté končetiny to opravdu nejsou. Ale jinak zábava k popukání, to bezesporu. (08.07.2010)

Pro mě osobně nejopojnější film za hodně dlouhou dobu, který nápaditě, i když mnohdy nepříliš důsledně míchá několik "estetických" přístupů (pastiš, persifláž, camp), je velice chytře odvyprávěn a neustále na něco okázale odkazuje a své inspirační zdroje přitom přiznává, aniž by to působilo rušivě. Navíc se jedná o ukázkovou přehlídku nespočtu sílících trendů hollywoodské kinematografie v posledních letech, od zaměření se na fandovskou komunitu orientující se v popkultuře, přes vlivy jednotlivých médií na sebe navzájem (komiksové knihy, videohry) k formální uvědomělosti (vypravěč je jako z filmu A, B a C, styl upomíná hudbou na D, zatímco prací s mizanscénou na F, přičemž se skládá pocta E) nedovolující pohlcení filmem a ztotožněním se s postavami. Problém mám s tím, že na místo podvratnosti a výboji vůči konvencím komiksových adaptací film skončí jako typický film podle komiksu; bráno ovšem z hlediska kulturálního je to zásadní počin, který po dospělých komiksových snímcích posledních let vrací subžánr těm, kterým vždy patřil - pubertálním geekům a nerdům. Škoda toho, že k užití si přehršle narážek a odkazů je potřeba "jen" základní sběhlost v popkultuře a kinematografické a komiksové historii, protože poučenější divák objeví určitou neobeznámenost se zákonitostmi vyprávění právě na straně filmu (jak si do prdele může vypravěč plést jednotlivé typy narace?). Ve zkratce: přestože se KICK-ASS více drží předlohy, než tomu bylo u předchozí millarovské adaptace WANTED, je to právě ta, která se svou ideologickou drzostí a formální "neoriginálností" mnohem více blíží tomu, z čeho si cinefil sedne na zadek. Takhle se jedná "jen" o Rkovou odpověď na SPIDER-MANA, která není významově o moc bohatší. P.S. Kdo by nechtěl číst celý komiks, v následujícím odkazu se skrývá jeho "rychlo-verze": http://www.comicsalliance.com/2010/04/16/kick-ass-in-60-seconds/ . A kdo nerad listuje, tak na Youtube jsou v rámci propagace první tři čísla: http://www.youtube.com/results?search_query=Kick-Ass+issue&aq=f . (02.05.2010)

O tom, jak výrazně internet ovlivňuje film, jsme se mohli přesvědčit v posledních letech již několikrát. Zejména hranice humoru a zobrazovaného násilí se posunuly poměrně výrazně. Jistý internetový vliv je vidět i v letošním snímku Kick-Ass. Zatímco před pěti lety uvedený, a zejména díky YouTube „distribuovaný“, Spider-Plant Man si bral na paškál zejména snímek Spider-Man, Kick-Ass se pouští do zesměšňování celého superhrdinského univerza. Dloubne si v podstatě do všeho od superhrdinských jmen, přes hrdinovy komentáře děje (hlas v obraze) až po jejich kostýmy, suchá nit nezůstane ani na provařené nácvikové scénce před zrcadlem. V žádném případě se však nejedná o hloupou parodii, to vůbec ne. Kick-Ass je perfektně fungující svižný film, který se svým tématem pracuje vskutku brilantně. Díky silnému hudebnímu doprovodu se mu daří správně taktovat temporytmus, který vrcholí ve dvou výjimečných akčních scénách. Tou první je perfektní přestřelka během přímého přenosu, ve které se dostane snad na všechny vlhké sny akčních diváků a pařanů v jedné osobě, tou druhou pak samozřejmě závěrečné zúčtování – s bazukou. Přestože jsem zklamaný z jeho umírněnosti, mohu považovat Kick-Ass za jeden z nejzábavnějších (a nejvíc cool filmů) co jsem kdy viděl. Mám však problém s tím, že snímek ukazuje, že superhrdinou se může stát každý bez ohledu na věk, finanční zázemí či výchovu, jen aby to následně dementoval. Nedočkáme se tu sice žádných superschopností vyvolaných kousnutím jedovatým pavoukem, ale Dave Lizewski musí být nejdříve připraven o cit, aby se mohl stát superhrdinou. Zajímavostí je, že v jedné scéně, se mu cit vrací, přičemž říká něco ve smyslu „Přestože necítím bolest, tak tohle opravdu bolelo.“ – ano, může se jednat o bolest vyvolanou psychicky, proto to nebude řešit. Ostatní postavy se superhrdiny stávají díky financím – nedá se předpokládat, že by Macreadyovi, vzhledem ke svému zázemí, byli nějací chudáčci. Těch problémů jsem měl troch víc, ale vzhledem k tomu, že si je jeden den po zhlédnutí nedokážu vybavit, asi se nejednalo o nic zásadnějšího. Nicméně zůstávají mi na jazyku dvě otázky. Je Kick-Ass trvanlivým zbožím nebo bude příštími generacemi zcela opomenut, případně jeho kouzlo vyprchá? Je Kick-Ass natolik nosným tématem, aby měl co nabídnout i v (naznačeném) pokračování? Odpovědí na obě se nejspíš dočkám, do té doby nezbývá než čekat. (10.05.2010)

Jediná dobrá věc: hudba Johna Murphyho, ačkoliv to je silná vykrádačka jeho práce pro 28 dní poté a Sunshine, jestli to není ovšem přesně totéž. A když tak nad tím přemýšlím, on byl asi celý ost ze sekáče. Asi stárnu, ale opět mi vadil způsob, jakým bylo ve filmu zobrazováno násilí. Čím to je, že když Uma Thurman rozseká na kusy osdesát osm krasavců v kvádrech, slintám u toho blahem, a tady mi stačí SPOILER zkopání a zastřelení jednoho impersonátora /SPOILER a už vím, že tohle není film pro mě? Asi to bude tím, že tohle násilí není kůl násilí, není to ani metafora k ničemu jinému, je to prostě násilí a je běžné a působí běžně a dovedu si představit, jak to v mozečcích dětiček co na to koukají hluboce klíčí. (05.02.2011)

Nomen Omen. Komiksárna o děckách, která však pro děcka ani v nejmenším není. Přetéká totiž hektolitry krve, vrší se v ní haldy usekaných končetin a jedenáctiletá holčička tu jen tak mimochodem během masakrování desítek těl na porážku cedí sprostá slůvka s takovou kadencí, že i Pohlreich by se uraženě klidil do koutku. A světe div se, přes vše výše zmíněné to není myšlenky prosté a jakkoli je to zpočátku odvázané a vtipné, tak to naprosto plynule přejde v seriózní a velmi hutnou záležitost. Matthew Vaughn prostě i do třetice dokazuje, že je svůj a to hodně svůj. Což je dobře, hodně dobře. (29.04.2010)