Orbis Pictus

Poetické putování jedné dívčiny s kloboukem na hlavě, po slovenské krajině, dle mapy ručně malované... Martin Šulík má dar a cit vést podobné příběhy, se všedními i nevšedními příhodami, protkané mezi tím humornými zastávkami, odkazy na slovenskou kulturu a pestrými střípky lidských osudů, v nichž se v tomto případě víckrát zrcadlí i cosi ze života v první dekádě nové (kapitalistické) epochy po roce 1989. Předchozí Zahrada mě místy fascinovala víc, ale i tady mě po celou dobu bavilo sledovat poetický děj v podobně osobité atmosféře, za účasti řádky legendárních herců, občas i v lehce muzikálním opojení (např. ve skvělém finále epizodky s dvojící Labuda – Turzonovová) a opět fantaskním finále... v němž se objeví Emília Vášaryová v hned dvounásobně překvapivé podobě, v jaké bych tuto za jiných okolností šarmantní dámu nečekal. Především jsem však byl v očekávání silnějšího, víc uzemňujícího závěru, který jsem s tímhle neotřelým povznesením se kamsi mimo realitu pocítil spíše jen částečně. Jinak ale hezké filmové putování (walk/road movie) podél kousku „mapy života“... [80%] (29.03.2024)

Nevím, co znamená plivnout na knoflík a schovat jej v krabičce. Nerozumím říkance na pisoárech. Hnusných a špinavých. Nechápu, proč má dívka k poměrně slušným šatům ty nemožné shrnuté béžové punčocháče. „Tu už vlaky nestoja.“ Zbytečná ST N C .Sled barvitých obrázku poplatných názvu filmu. Padající strom, splaz dřeva, zpěv v autě. Kankán na sudu, hořící oblečení, zakopaná žena. „Netancuj tolko, privoláš dážď.“ A prší, chčije a chčije, slovy pana Kemra. Obrázky pokračují. Boty ve skříni, spodní voda. „Býva sa tu dobře. Len žiť sa tu nedá.“ „Utopenec vraj prináša štiastie.“ Ty staré bavlněné punčocháče mne čím dál víc iritují. Dalším nepochopitelným zvyk sypat ženicha moukou. Chudák ženich, nejen kvůli té mouce. Gregorová je spolehlivě ordinérní v každé situaci. Chudáci, co ji nesli na ramenou. Samý chudák, doslova i obrazně. Film stojí a padá na Tereze Doroty Notové. Ale jde o skutečné stání a padání_ Skoro mi připadá troufalé nazvat film této kvality po Komenském. Odlehčením snad scény s Labudou a Turzonovovou. Labužník Satinský jasným bonbonkem. Nakonec i ta blbá říkanka měla svou pointu. Pro mne jako hudbymilovného diváka byly nejsilnějšími okamžiky scény s výraznou hudbou Solamente Naturali a pohostinsky dirigujícím Markem Štrynclem. Baroko, to je moje. (27.04.2009)

Orbis Pictus. Schola Ludus. DonQuijotovský pikareskní román v obrazech o putování čisté duše po světě, o hledání ... hledání vlastních kořenů, které je snad lepší neznat, hledání vlastního já, jež nalézt je třeba, aby bylo možné vyrovnat se s vlastním údělem. Snové, groteskní, láskyplné, někdy i kruté, obrazy, vytvářející Labyrint Světa, aby se hlavní hrdinka mohla dobrat Ráje srdce. Zajímavý počin slovenské kinematografie a Dorotka Nvotová už od raného mládí ukazující slibný herecký potenciál. (11.11.2014)

V polistopadovém - nejen slovenském - kontextu stále nadprůměrný film režiséra Šulíka sice nezklame, ale také nadměrně nepotěší. Při jeho sledování se mi vybavují dva jiné - rovněž slovenské - filmy. Uherovo SLNKO V SIETI a rovněž Šulíkova ZÁHRADA. Společným jmenovatelem těchto pohledů je fascinace jakoby znehybnělým časem a znejistěnými základními konturami i tahy zvoleného příběhu. Toto napolo dětské, napolo dospělé vnímání světa probouzejícím se lidstvím dívčího věku však také vymezení tohoto pomyslného společného jmenovatele ukončuje. Zdá-li se někomu výkon Doroty Nvotové toporný, nechť si ho srovná s o téměř padesát let starší kreací Jany Belákové v SLNKU V SIETI. Scénář i režie po zdařilém a mnohoslibném počátku nicméně postupně ochabují a vícerozměrově založený příběh v druhé části filmu retarduje do řetězce ne příliš vzájemně na sebe navazujících scén. Samoúčelnost Terezčina imaginativního rozhovoru s matkou (skvělá Milka Vášáryová) předchází nic neříkající závěr. Stejně podivný je ovšem i vstupní motiv: 16letá dívka propuštěná ze sociálního ústavu pro mládež prochází bez jakéhokoliv dozoru a kontroly zemí, v níž se osobní bezpečnost stávala stále pomyslnějším pojmem, do rodiny, jež jejímu stále zranitelnému dospívání mohla prospět jen nanejvýš problematicky. Hluchých míst v původně velkoryse koncipovaném "komenizujícím" námětu je přesmíru. Nelichotivých odpovědí na nepříliš uctivé otázky, vyvolané jejich relativní početností, rovněž. (12.02.2009)

"Býva sa tu dobre, len žit sa tu nedá" Film pro mě osobně mající dojemnou poetiku. Pěkná hudba, výborná Dorota Nvotová coby přemýšlivá Terezka, a jako vždy Marián Labuda coby neúspěšný herec. Pěkný a laskavý pohled na slovenskou krajinu s jejími obyčeji, o jejichž existenci patrně v Bratislavě nemají ani potuchy. (06.08.2010)