Kvílení

Soudní linie je jednoduchá a fádní, animované ztvárnění básně vypadá hodně lacině jako nějaké intro průměrné videohry (ve srovnání třeba s animovanými sekvencemi Geralda Scarfeho z Pink Floyd: The Wall je to vyloženě průser), ale aspoň rozhovor s Ginsbergem a výjevy z jeho života jsou celkem zajímavé a zručně natočené. Což ovšem není mnoho, a tak i přes upřímnou snahu o originalitu zůstává Epsteinův a Friedmanův film pouze jeden z dalších průměrných amerických nezávislých filmů. (12.07.2010)

Ono, přenést báseň do filmu není nic moc lehkého a režisérové Kvílení se toho jednoduše zhostili dobře. Jasně že pro ně hrála skutečnost, že Kvílení není zakódováné v náznakové lyrice, ale přesto Ginsbergův svět tvořený svým vlastním jazzovým jazykem má svou neopakovatelnou atmosféru. Tu se kupodivu povedlo v animované části zachytit a i když samotnou báseň onen feeling neinterpretuje ani z poloviny, jako krátký diskurz to nezasvěcenému dá myslím hodně. Dobrá je i interpretace jednotlivých veršů, překlad hispetorových obratů a jiné doplňují informace o beat generation. Pravdou je, že jednotlivé linky do sebe moc nehrajou a hltači Ginsberga si tak nepříjdou na své, protože snímek je točen spíše pro masovější diváctvo, kterému má Kvílení sloužit jako jiskra, ale práce to není odvedena špatně. I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked, dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix, Angel-headed hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night. (03.12.2010)

Žel Ginsbergem dosud nepolíben, a ano, mluvím o poezii, nemohu nic než kvitovat, že tvůrci byla zvolena forma, jež byla zvolena. Ono být Kvílení, jakožto to filmové, jen barvičkami a pohybem oživenou básní, nenabyl bych dojmu, jehož jsem nabyl. To s recitací a soudním přelíčením střídající se interview, kde A. G. vzpomíná a ozřejmuje své vize mi vážně bylo nutností, bez kteréžto bych nechápal, respektive bez kteréžto bych nebyl zasažen tak, kterak jsem byl zasažen. Proč? Zkrátka bych si pro sebe neinterpretoval Kvílení jako film o Ginsbergovi - muži, který de facto nechtěl nic víc a nic miň než psát upřímně, jak to cítí, a totéž požadoval na svých současnících a na generaci, jež přijde po něm, protože z upřímnosti se rodí velká literatura -, nýbrž spíš jako dílo o nikdy končícím (že, šéfe!) boji za svobodu slova a projevu, a to by bylo ku škodě samotnému filmu, jelikož filmů na toto téma je hafo a jsou i silnější. Takto, měl jsem tu čest s biografií, jejíž sledování pro měl bylo zážitkem minimálně srovnatelným s Gondryho "vysokým mužem". Nejde jinak! 95% (15.10.2015)

Je až s podivem jak konzervativně je udělán film o jednom z nejkontroverznějších básníků své generace. Syntéza hned několika stylů/žánrů/druhů je velmi zajímavý nápad, bohužel skoro v žádné z jednotlivých částí film nenaplňuje svůj potenciál. Soudní drama se ke konci zvrhne v litanii patriotistických hloupostí o americké svobodě projevu, animované pasáže mne stylem příliš nesedly a dokonce ani James Franco (kterého mám mimochodem moc rád) zde místy působil toporně, jindy zase téměř přehrával. Další do očí bijící rozporuplností filmu je explicitní kritika všemožných kulturních pavědátorů a teoretiků umění a to i přesto, že se vlastně samotný film snaží ukotvit báseň Kvílení, ne-li ji přímo racionalizovat. Jinými slovy zničit její (tak nádhernou) auru neuchopitelnosti. A tím vlastně v praxi provádí to, co kritizuje. A ačkoliv já sám studuji "kultůru" (silly me), mám raději, když si umění ponechává tajemnost a mnohovýznamovost. Rozhodně mne přijde lepší hádat, co jednotlivé obrazy znamenají a zapojit fantazii, než vzít báseň a říct "tenhle verš je obrazem tohoto zážitku a tento poukazuje na tohoto člověka." (12.10.2015)

Jazzem to začíná, jazzem to končí. První záběry přicházejí s údernou hlasitou melodií, závěr provázejí táhlé tóny, ve kterých atmosféra filmu doznívá uvnitř nás. Ano, jazz atmosféru uvádí, zachovává, přenáší, vytváří, uvolňuje i stísňuje. A právě o té atmosféře jsou Ginsbergovy básně i snímek Kvílení. Z celého srdce jsem nenáviděla ty 'chytré pány' (a paní) u soudu, co se tváří, že rozumí literatuře, že vědí, co znamená 'přínosná' literatura, že chápou Ginsbergův život a že na něj i na jeho díla mohou uplatňovat jakási umělá pravidla. Ale i celý tento soud je součástí atmosféry celého Ginsbergova světa, tak, jako jeho verše na pozadí snímků z jeho doby, více či méně autentických fotek, jeho vzpomínky a pokus pomocí animace proniknout do jeho myšlenek. Do myšlenek, mozku, těla...stejně jako mezi struny klavíru. Toho, který tvoří tóny se stejnou lehkostí jako Ginsberg vpíjí své verše do našich pocitů. (23.06.2011)