Odnikud někam

Sofia si zjevně potrpí na statické záběry a příběhy o slavných hercích, kteří se i přes ta kvanta lidí, co je obklopují, cítí osamělí a potřebují nějakou mladou duši, který by je z bludného kruhu vyvedla ven. Scénami v Itálii mi Somewhere velmi připomnělo Lost in Translation. Kvalit tohoto díla s Billem Murraym dle mého tento mladší bráška zdaleka nedosahuje, ale i tak se nedá popřít, že dvojice Stephen Dorff & Elle Fanning je jednoduše kouzelná. Tak 3,5 hvězdy. (13.12.2010)

Odnikud někam a o ničem v něčem. Sofiin svět tentokrát chtěný a viděný jinýma očima. Příjemná recyklace bez legrace. Film pro všechny z(a)tracence a eskapisty široko daleko. (28.12.2010)

Sofio, opět jsi mě dostala. Somewhere je překrásný film o obyčejných lidských starostech, které mají i tak neobyčejní lidé, jakými jsou herci. Skvělý Stephen Dorff mi potvrdil, že by měl dostávat větší role, stejně jako Elle, sestra o něco slavnější Dakoty. I tato mladá slečna na mě zapůsobila a věřím, že má v sobě potenciál to někam dotáhnout. Ano, mohl bych Sofii vyčítat, že místy to je přímá vykradačka mého nejoblíbenějšího filmu, mohl bych jí vyčítat další věci, ale nebudu. Začnu jí to vyčítat v okamžiku, kdy herci nebudou uvěřitelní, kdy dialogy budou znít moc "papírově" a celé to bude postrádat nějakou tu duši. A to tenhle snímek má - duši. Neříkám, že to je 100% zážitek, ale kdybych nedal plný počet takovému příjemnému snímku, nebyl bych to já… :-) 90 %. P. S. A mini roličky Benicia Del Tora a Michelle Monaghan mě opravdu potěšily. (31.12.2010)

Statický záběr na kolečka objíždějící sporťák, předlouhá scéna dvou antirajcovních tanečnic, nijaká scéna jízdy v autě, opět pole dance vystoupení, sex s fanynkou, spánek.. a půl hodina je pryč.. Chápu, co tím chtěla Sofia Coppola říct, ale svízelné životní situace mi o poznání víc seděly třeba u Ztraceno v překladu. Prázdnotu života u dvora (Marie Antoinetta) vyměnila za vyprázdněný život u dvora současného – v luxusních hotelech, s obdivovaným hercem. Toho milují producenti i filmoví fandové, obdiv a potlesk diváků na každém kroku ale nezaplní prázdnotu jeho hotelových pokojů. Tam je sám. Režisérky přidušené cvičení na vždy jiné ztvárnění samoty naštěstí rozvíří hercova dcera, jedenáctiletá Clea. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ale téhle psychologické drobnokresbě chybí to, co zdobilo třeba zmiňované Ztraceno v překladu. Spontánní scény, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce.. Proto mi tolik vadí, že ve svém čtvrtém snímku moje oblíbená tvůrkyně absolutně kašle na diváka. Žádné vysvětlení, žádné emoce, žádná katarze. Natočila si ho prostě pro sebe.. beru, ale tím pádem si ho měla nechat ve své soukromé sbírce!! (20.08.2011)

Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu. (04.03.2012)

Spíš odnikud nikam, protrpět tenhle film až do konce byla fuška, ( základem děje jsou jízdy v černém Ferrari...) a ten "famózní" závěr, jak odchází od auta, snad taky nikdo "nebaští". (24.01.2011)

Zvláštní film se zvláštní atmosférou a zvláštními postavami. Ale asi mám pro podobné filmy slabost, protože i přes všechny ty zdlouhavé statické záběry beze slov a takřka nulový děj jsem nedokázal od filmu odtrhnout oči. Jsem zkrátka odchovaný cyklem "Americké nezávislé léto", který na ČT sleduji někdy od roku 2003, a kde několikrát byly k vidění právě podobně laděné filmy, a i když tenhle film nebyl k vidění v rámci tohoto cyklu, tak mi přesto přišel něčím zajímavý, jen to něco nedokážu pojmenovat. Ale abych byl upřímný, od Sofie Coppoly jsem čekal něco víc, než slabší recyklaci jejího majstrštyku "Ztraceno v překladu". Ač mě prostředí hotelů a téma samoty ve filmech fascinuje, zde byla až moc velká a viditelná snaha o nějakou formu umění, která mi není zase tak blízká. Nevím, jestli bych v tuto chvíli ten film chtěl někdy vidět znovu, ale na první zhlédnutí musím konstatovat, že ten film docela ušel a alespoň na to průměrné hodnocení v mých očích dosáhl, a proto ode mne ty tři hvězdy nakonec získává. (13.07.2014)

Pro mě jde bohužel o zatím nejslabší film Sofie Coppoly, rozhodně ale ne vyloženě špatný. Sofia má svůj osobitý styl, troufám si říct, že její film bych už poznala, i kdybych předem nevěděla, že se jedná o její film. Umí skvěle zobrazit vnitřní pocity člověka, tento film je o samotě a tak se Sofia snaží ten pocit samoty přenést i na diváka, jenže se snaží až moc, vyloženě divákovi ten pocit vnucuje, až z toho vzniklo to, že já nakonec necítila vůbec nic. Rozhodně je tady jistá malá podobnost se Ztraceno v překladu, jenže na rozdíl od tohoto filmu tam stačil jeden pohled hlavních hrdinů a já jako bych prožívala všechno to, co oni, tady jsem si po celou dobu snažila najít tu cestu k hlavnímu hrdinovi, ale nepodařilo se. Na začátku mi navíc vadily ty dlouhé bezeslovné scény, vím, že mají svůj účel a právě tyto scény měly vyjádřit tu samotu, jenže to na mě působilo až moc zdlouhavým dojmem. Pokud se nevcítíte do hlavní postavy a nenajdete si k ní cestu, film vás bude hodně nudit, pokud si ale tu cestu najdete, tak věřím, že si vás film může získat. (10.07.2011)

Absolutně chápu, co chtěla Sofia Coppola říct a stejně tak rozumím způsobu, jakým to chtěla vyjádřit. I tak na mě bylo hodně scén až příliš dlouhých a celé to bylo vlastně i dost emočně chladné a to i u scén, které takové rozhodně být neměly. Stephen Dorff se svým znuděným ksichtem ale bez problémů utáhne celý film a Elle Faning je určitě sympatičtější než její starší sestra. I tak ale převládá pocit, že se z těch nudných projížďkách po městě a vysedávání u bazénu dalo vytěžit mnohem víc. (10.06.2011)

Sofii zbožňuju, očividně. Nechci brblat (běda mi!) a hledat kdesi cosi, považte však, že ona bojuje s lidmi, kteří budou srovnávat! V Tokiu bylo tohle, tamto...prd! Somewhere pojednává opět o tápajících lidech a opět mám nutkání je přizvat k nočním sedánkům bez zavíračky. Atmosféra plyne nahodile a nemlátí zběsile do rytmu -spíš uvádí do tranzu. Jen stěží přenesu zážitek ze záběrů na betonovou dálnici a její nicneříkající samotu, na vzdouvající se závěs... na striptérky u tyče :) Mám radost a pýřím se, Sofii totiž rozumím. (10.01.2011)

Zas tie skreslenia. Ani v najmenšom nevyvraciam katarzný útlm oproti "Stratám v preklade" hĺbka-emócie-nálady v nich mali monopolné postavenie, ale tvrdenia, že "Somewhere" je založený na (1.) recyklacií zaužívaných postupov, ktorá je úzko spätá s (2.) autorkinou namyslenosťou a po fúzii týchto dvoch aspektov vzíde (3.) štrukturálna nudnosť, ma nútia k týmto trom názorom pridať aj moje obhajobné ekvivalenty._______Sofia Coppola: 1. Nerecykluje, len nepretržito verí svojim víziam, presvedčeniam a metódam, to že tentokrát nenatočila exponátny kúsok ešte neznamená jej rezignovanosť alebo vyprahnutosť. 2. Namyslená ako osoba - možno áno, ako autorka - určite nie. Viacerí si občas mýlia pôdu nezávislú s tou závislou, v tej prvej totiž nejde o to niekomu sa zavďačovať, vodiť za nos alebo ohromovať, v tej druhej však niekedy áno, preto ak sa niekto zatúľa do "cudzej dediny" a nie sú naplnené jeho vybájené požiadavky, šíri tieto klamné domnienky. 3. Zdanie nezáživného/zdĺhavého sledu záberov, ich zdánlivá zdelovacia holosť a nedokončenosť je posledným prestrelením kritizujucich, ale aj zároveň spoločným výstupom z predošlých dvoch bodov. Ak niečo exportne zapadá do ceľkovej koncepcie, tak je to práve onen "lenivý" strih, ktorý predeľuje (záujmovo nie až tak výrazné, kompozične vycizelované) zábery končiace vtedy, kedy si to daná okolnosť vyžaduje. Jednotlivé zvyklosti sú navzájom poprepájané a modelujú finálnu mozaiku presne tak, aby charakterizovala rozdielnosť tvorcu, jeho rozdielny prínos._______"Odnikiaľ niekam" nie je žiadnou studňou múdrosti, nazerá na denodennú rutinu žiadaného herca na pozadí hriešneho LA a krotko komunikuje jej "bočné" príznaky v podobe osamelosti/nezúčastnenosti/neštastia. Má všetko a vlastne nemá nič. Slasti prinášajú strasti. Bánalne, ale vďaka nevtieravej forme veľmi pôsobivé. K tomu diegetický soundtrack, verný prejav Stephena Dorffa a symbolika all around. Mnohými zatracovaní, mnou podporovaný. Prečo? Pre cit. (14.01.2011)

"Coppola is a fascinating director. She sees, and we see exactly what she sees." Slova Rogera Eberta a já se pod ně můžu beze zbytku podepsat. Na Somewhere je nejlepší, že proměnu titulní postavy nechává probíhat tak nenuceně a pozvolna, až divák téměř nabývá pocitu, že k žádné proměně nedochází. Svým způsobem stojí na konci stejný Johnny Marco jako na začátku, ačkoliv film zejména v samotném závěru křičí, že to tak není. Pravou odpověď naleznete jedině tehdy, pokud se do statického Johnnyho dokážete alespoň trochu vcítit, což možná není nejlehčí a pokud už se vám to povede, pravděpodobně na sebe stejně nebudete dvakrát hrdí. Johnny totiž není někdo, koho by bylo snadné nazvat dobrým člověkem, nicméně totéž platí i pro opak. Úplně nejlépe ho vlastně vystihuje mlčení po otázce "Kdo je Johnny Marco?" během tiskové konference. Vrcholy přicházejí směrem k závěru, kdy se černé ferrari stává poněkud nesmyslnou obálkou... So, who is Johnny Marco? (03.04.2011)

Filmové prostriedky, s ktorými S.Coppola pracuje sú zaujímavé, ale málo divácky dôrazné či presvedčivé. Ťažko hodnotiť, či je chybou samotný námet alebo číry minimalizmus, na ktorý v tomto filme vsadila najviac. Úplne zredukovala dramatickosť, pohrala sa so všednosťou a realizmom. Pracuje s tichom, s hudbou, s postavami. Film pôsobí dosť autobiograficky, akoby bol točený viac pre vlastnú potrebu ako pre diváka.. (15.02.2011)

Děvky, sex, chlast a ferrari - aneb náročný život bohatého herce. Herec v hotelu, a přece úplně jinak než v Lost in Translation. Zatímco Lost in Translation sází na střet kultur, melancholii a charismatického, vtipného herce, Somewhere nabízí floutka, který nevydrží 24 hodin nesouložit a vede život podobně prázdný, jako film o něm. Film si sice drží pohodovou atmosféru, ale unavuje zdlouhavými scénami a postrádá stotožení a sympatie s postavou. (28.03.2011)

Nečekal jsem, že by Sofia Coppola mohla překonat dokonalé Ztraceno v překladu, ale stalo se. Odnikud někam dotahuje motiv odcizení na samý vrchol. Je to nekompromisní nálož existenciální tísně zakomponované do nejlepšího možného prostředí - genius loci Sunsetu - prostě libec. Dlouhou dobu se mi nestalo, aby se mi film tak trefil do vkusu a současného duševního rozpoložení. Tohle bude ve mně ještě dlouho rezonovat. Uhrančivé, přišlo to odnikud... (15.04.2012)

Film je pomalejší než můj internet v mobilu, ale na rozdíl od něj je zde čekání na to až se něco stane neskutečně zajímavé. Paní režisérka opět dokazuje, že ví naprosto přesně co dělat roztěkaným obecenestvem. Já obecně nemusím podobně zdlouhavé snímky, ale tohle jsem hltal takovým způsobem, že bych mi bylo líto když se objevily titulky. Atmosféra kolem znuděného hlavního hrdiny snad nemohla být podána lépe. A Stephen Dorff konečně zase v poctivé a důstojné roli. (25.10.2011)

Mám rád vcelku osobitý styl Sofie, takže je vcelku jasný, že se mi film líbil. Je fajn, že nic není sděleno polopaticky a celek se utváří postupně, aby náhle vyplul napovrch. Film pak končí právě včas a nechal mě příjemně ukolébaného a snad šťastného z drobného filmového zážitku. Barový tanečnice byly nejvtipnější :-) HUDBA: Phoenix - je jen málo režisérů, kteří dovedou pracovat ve filmu s hudbou tak, jak se mi to líbí. Jedním z nich je M. Mann, druhou Sofia Coppola. Hudba hraje prakticky jen reprodukované nebo živá, takže do snímku přesně padne. Trochu mě zklamalo, že režisérka poprvé nevyužila žádné písničky od Air, ale bohatě to vynahradila Sebastianem Tellierem na večírku, který od nich není zas až tak daleko. (04.01.2011)

Sofia Coppola ráda točí filmy o tom, jak se úspěšní lidé nuděj a protloukaj se životem, kterej je nenaplňuje. Tady to na mě fungovalo, Stephen Dorff je sympaťák a ten vztah s dcerou (skvělá Elle Fanning) mě bavil, i když vlastně nic moc zajímavýho nedělali. V tom filmu se opravdu nic moc neděje, ale je natočenej s citem, pěkně zahranej (překvapil mě třeba i Chris Pontius v celkem civilní poloze oproti Jackass), s dobře zvolenou muzikou (Foo Fighters, Sebastien Tellier, The Strokes, Phoenix, Gwen Stefani) a třeba i ty vyloženě zdlouhavý části vystihující znuděnost postavy mě docela bavily (třeba když Dorff s kamennym ksichtem pozoruje v ložnici dvě lehce nemotorný striptérky u tyče a ukončí to tim že usne). Neni to film, kterej asi sedne každýmu, ale mně se líbil a myslim že mi nějakou dobu zůstane v hlavě. 80% (07.12.2016)

S nudou a odcizením jako výrazovými prostředky pracovala Coppola ve svých dřívějších filmech výrazně zajímavěji a jelikož si nejsu jistý, jestli mi tenhle snímek něco dal, nechci ho už nikdy vidět. Hudba standardně velmi kvalitní. (19.01.2011)

Nepodbízivé, nenaleštěné, bez vyhrocených okamžiků . minimalistické a i tak dokonale zobrazující bídu a "lesk" showbyznisu. (05.04.2011)