Ztraceni v Mnichově

„TENTO HISTORICKÝ KONFLIKT SE NEGATIVNĚ PROJEVIL I NA OBLIBĚ FRANCOUZSKÝCH UZENIN…“ /// Mystifikátor Zelenka a jeho „novej“ pohled na nejtěžší období českýho národa. Když si myslím, že celej film bude vo ptákovi v Myšičkově ruce, přichází zklamání v podobě „filmu o filmu“, s tím (jakýmsi) přesahem. Jakože komedie. Já se kurva potom fakt už nesmál. Mnichovská Blairská čarodějnice, která mýtu o parádním filmu se podobá. Naštěstí nejsu blbej, takže už vím, jak je to doopravdy – s vobjema! Nechcu bejt hnidopich, ale – zlatej Wilsonov (ty vole, to je strašlivý srovnání, ale nemůžu si pomoct!). Nebo spíš – některý záhady by prostě měly zůstat utajený! (myslím hlavně tu vo parádním filmu…) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Ještě jsem nevyzkoušel metodu přibližování. 2.) Mý druhý jméno je „konspirační teoretik“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (03.04.2016)

Film o tom, proč něco nejde, který tematizuje, že nám to vlastně nejlíp jde, když děláme, že nám to nejde a je při tom tak dokonale alibistický a vyumělkovaný, že připomíná toho papouška, který prostě jenom opakuje to, co mu druzí řeknou. Potenciálně zajímavý koncept zazděný nedůsledností. Zatímco Rok ďábla byl docela zajímavý "mocument", druhá polovina Ztraceni v Mnichově působí jako hodně kulhavá obhajoba toho, proč ta první nedává smysl. A vzhledem k tomu, že Zelenka si tu klidně střídá dokumentárně působící záběry s čistě filmovým záběrováním a kontinuálně plonkovým muzakem, je výsledek obhajoby stejně řídký jako hraná část. Meta-chcípáctví devadesátých let. Mentální ghetto věčné revize národního stereotypu, který s láskou potvrzuje sám sebe a právě proto přežívá, i když ho někdo zdánlivě paroduje. Long overdue and still boring as fuck. Obraťme list. (24.04.2017)

Když se na základce probíral Mnichov, byl jsem myšlenkami na úplně druhém konci zeměkoule, takže děkuju Zelenkovi, že mně na rozdíl od nudný Gabrhelový zábavně vysvětlil, jak všechno bylo doopravdy i jak to bývalo mělo být, abych při dějáku dával pozor aspoň na trojku. A jestli to třeba náhodou bylo ještě úplně jinak? K tomu můžu říct jen tolik, že nejsem vrtačka, abych furt do něčeho vrtal. (22.11.2015)

Každý národ má své mýty, které ho formují, ať už odrážejí či nikoliv historickou pravdu - což je sám o sobě dost irelevantní pojem. A tenhle film předkládá znepokojivou myšlenku: skoro osmdesát let po Mnichově, neneseme si tenhle mýtus jako kouli u nohy? Není to pro nás jen výmluva pro věčnou ublíženost, věčné stížnosti a hlavně, setrvalé přesvědčení, že, přestože MY máme tu pravdu, tak ostatní jsou vždycky proti nám? ____ Ten film je nebezpečný, drtivě ukazuje, jak neotřesitelná víra v mýty - u nás s větší silou než vyšeptalé náboženství - dokáže ublížit. Když se jimi zaštítí sprostota a nenávist, tupost a omezenost, která ani nechce znát skutečný stav věcí. Jen si libuje ve svém zapařeném rybníčku přesvědčení o vlastní pravdě, do kterého hystericky nepropouští ani závan nových myšlenek a možností. Ten snímek ukazuje, že nás skutečně Mnichov porazil. Nejenom tehdy, ale do teď. ___ Bráno jako film, není to komedie, spíš je to smutné. První část, absurdní historka o papouškovi, který byl svědkem dějinných událostí, mě nudila, ale ty další, dekonstruující, ty byly vážně inspirativní. (25.10.2015)

Ztraceni v Mnichově je v mnoha ohledech blízkým příbuzným Roku ďábla. Když pominu zcela zjevné (totiž že jde v obou případech o mystifikační doku-fikci), některé postavy jakoby přešly ze staršího sourozence plynule k mladšímu (nizozemský filmař, kterej získá oblibu v alkoholu a andělech x francouzský filmař, který získá oblibu v papouškovi), podobná je i práce s časem (epizodické vyprávění s různou mírou vypuštěného času) a konečně i vyznění (směřování k rozpadu projektu vlivem odklonu aktérů směrem k bizarním soukromým cílům). Odvrácenou stránkou věci, která je ale rovněž pro oba projekty příznačná, je místy hodně toporné herectví - částečně pravděpodobně vlivem improvizace bez pevného scénáře. Ale zatímco u Roku ďábla je to více-méně omluvitelné použitím neherců, v případě současného snímku pro to polehčující okolnosti nenacházím. Na druhou stranu, některé nové prvky jsou poměrně osvěžující. Zejména fakt, že první třetina snímku je tvořená fikcí uvnitř fikce, totiž "reálnou" částí filmu, který je teprve v procesu výroby, což se dozvídáme až zpětně. Velmi příjemná je i větší konzistentnost filmu - přítomná v různých návratných motivech, jejichž interpretace se postupně proměňuje. A třetím pozitivem určitě je i směřování k zamyšlení se nad samotným tématem "mnichovského komplexu", který nezávazné komedii dává určitou hloubku. Za mě určitě palec nahoru. (25.10.2015)