Melancholie

I přes své nesporné kvality, hlavně co se týče vedení příběhu, herectví (hlavně obou hlavních představitelek - Kirsten se u mě konečně vymanila z jisté ne zcela vyhraněné škatulky, Charlotte je k pomilováni, ale to ona je pokaždé) a vlastně i toho zlomu, kdy se v závěru z překvapivě "normálního" filmu vyklube cosi klasicky von Trierovského, je to nejslabší Lars von Trier, se kterým jsem měl dosud tu čest. Neznamená to ale, že by to byl špatný film. To v žádném případě. (26.04.2017)

Navzdory tomu, že jsem si tady s velkou chutí přečetl spoustu skvělých interpretací (Traffic, Adam Bernau, J*A*S*M*(!) - kua lidi pište víc), Melancholia podle mě je film čistě jen o depresi a, krom metaforického prologu, všechno co vidíme, tam je tím, čím je. Film má dvě části. V první sledujeme nekonečnou, únavnou scénu svatby plnou otravných povinných rituálů. Nevěsta Justine je s každou další minutou vyčerpanější. Pomalu to na ní jde vidět a tak jí okolí začíná lehce připomínat, že jim slíbila, že bude šťastná, ať  to zvládne alespoň dneska, že utratilo nemalé množství peněz, aby jí bylo dobře, že to bude v pořádku. Zkouší na ní být hodní, zlí, přísní, benevolentní, zkouší to s humorem i s autoritou a ten večer ne a ne skončit. "Jen jsem si potřebovala maličko dáchnout." "Jsme teprve v polovině slavnosti." Krájení dortu, novomanželský tanec, házení květiny, pouštění lampionu, cibulová polívka, Simono já už jsem totálně psychicky na dně, úplně v prdeli, kurva reálně už nemůžu dál. A Trier tu scénu slavnosti už několikrát skoro zakončí, aby druhýma dveřma vešel zase někdo jiný a rozjela se nová podzápletka. Všichni se usmívají, tančí a nikdo nechápe jaké to pro Justine je. Protože je to úplně mimo jejich chápání. Je to jakoby v nezvratné blízkosti bylo něco, co hrozí naprostým zánikem, pohlcením, úplnou tmou. Je to bizarní srovnání, ale je to jakoby se k Zemi blížila cizí planeta, která ukončí naprosto vše. No a víte co? Teď bude ta druhá část filmu. ____________ Je definitivní, že za označováním Triera misogynem musí stát muž, který nebyl doposud schopný rozklíčovat, že zatímco muži v jeho filmech zastupují logiku, racionálno, vědu, řád a ženy chaos, iracionálnost, nadpřirozeno, on se celou dobu právě těmto "mužským" vlastnostem vysmívá a vychutnává si jejich selhání v magickém světě. Postava Sutherlanda se svými výpočty, dalekohledy a vědeckými úzy naprosto padne. Není schopen pochopit postavu Justine, které ač by nemělo nic chybět, tak je nešťastná, není schopen pochopit jaktože se planeta oproti všem výpočtům otáčí a vrací se zpátky k Zemi. Není schopen to přijmout a zbaběle prchá ze života. Nesnese pomyšlení, že něco jiného vezme kontrolu nad jeho smrtí, zatímco obě sesty přijímají naprostý konec v tu dobu kdy má přijít. Trierův jediný problém (nepočítaje zase trochu papírový scénář, ale já toho člověka mám nějak rád prostě, tak na něj jsem hodný) je, že naopak jeho nenávist k mužům je už tak zřetelná, že nefunguje ani zběžná představa o tom, jak by mohli fungovat v párech s jejich ženskými protějšky, kterým Trier rozumí, má je rád a je k nim velmi empatický. Jeho sadismus se nakonec přeci jen ale projeví a to vůči postavě Claire v poslední vteřině snímku. (28.02.2023)

Druhý film o konci sveta za dva dni. Nie že by som ich vyhľadávala, tak nejak to dopadlo. Turínsky kôň ma viac zaujal formou a Melancholia postavami. Pretože sú také rôznorodé, v prvej polovici som ich riešila ako rébus. (Určite mi bol najviac sympatický Hurt ale aj Skarsgårdovci, prekvapivo mi nevadila Gainsbourg, ale až v druhej časti). Kto, čo, prečo a ako sa ku komu správa, o čo im ide, prečo je vlastne tá svadba iba jedna veľká fraška. Druhá polovica sa láme a na prvú sa nepodobá, dejovo ma bavila viac ako tá druhá. Tiež komorné očakávanie možného konca, tento raz však hmatateľnejšie a vedecky podložené. Nie všetky sny a halucinácie a nočné mory či vidiny mi do príbehu pasovali, ale to je iba môj osobný problém s Larsom :) Hlavne, že sa mi neopakoval zážitok z Antikrista. A v titulkoch sa mi aj odhalil dôvod mojej stiesnenosti počas filmu. Wagner. Tak díky, mám ťa síce rada, ale si ťažobný. (Prehliadka mimoriadnych filmov, Kinema. Kino Mladosť, 20.2.2012) (09.03.2012)

Značně znepokojivé............ ano, samozřejmě myslím žilnatý dekolt Kirsten Dunst. ................... potřebuji ještě jednu projekci, žil jsem s Justine i Claire a nedokázal jsem se od toho v kině oprostit, což vyústilo nejen v občasné nechutenství, ale hlavně v místy jednostrané vnímání Melancholie jako gender filmu. Díky Udo, ty kralevici. (09.06.2011)

První půlka tak trochu nuda, druhá půlka atmosférická. Moc hezky udělaný konec světa. 70% (26.06.2011)

Nemůžu jsi pomoc ale přišlo mě to takové bez duše jako kdyby prostě ten film umřel nevím zvláštni. (29.03.2017)

melancholia nefunguje jako celek . kirsten me iritovala a jeste ke vsemu Skarsgård byl nouma... pro me byla zabavnejsi druha cast. ale v nekterych vecech opravdu az hloupa 3 hvezdy... (26.06.2011)

První polovina filmu: Extrémně a exkrementně hnusná. Hnusní byli účinkující herci i herečky a hnusná byla celá ta přízemní a duchoprázdná buržoazní sebranka, kterou představovali... Tedy hnusná vnitřně. Ale s těmi herci jsem to myslel doslova - ti byli hnusní nejen svými rolemi, ale byli i hnusní napohled, vzhledově. Hnusná byla Charlotte Rampling (i když tam jsem asi ovlivněný její hnusnou rolí - v osmém Dexterovi byla moc fajn). Hnusná byla Kirsten Dunst, jejíž obličej se stále více podobá na oteklé prasečí obličeje z nějakého holandského renesančního plátna (a to byla prosím tak rozkošné děvčátko v Interview with the Vampire) a jejíž teatrální a nemotorné kopulační pohyby na trávníku připomínaly spíš záchvat padoucnice a přivodily mi ukrutný záchvat smíchu (jediný v tomhle filmu). A vrcholně hnusná pak byla Charlotte Gainsbourg, z jejíž tlamy mi bylo opravdu fyzicky nevolno. Hnusní byli i všichni chlapi, tedy až na Uda Kiera, který je mi svou tváří i výrazem mírně šíleného a dekadentního nazisty sympatický. Nejhnusnější ze všeho byla ovšem kamera... Tedy ona ta kamera vlastně byla "dogmatická", takže to asi bylo umění... Ovšem na takové umění já z vysoka seru - dát kameru do ruky jakémukoliv dementovi z ulice, aby s ní všelijak švenkoval a zoomoval a třásl, já za umění nepovažuju. Druhá polovina filmu: Rádoby psychologizující extrémní a exkrementní rozplizlá nuda par excellence, na jejíž charakteristiku se mi nedostává vhodných slov, protože psát obsažně a květnatě o hovně prostě nedokážu. Kamera stále naprosto zhovadilá (tímto se omlouvám všem božím hovadům za toto adjektivum) a Gainsbourg i Dunst stále hnusné. Celkově tedy film hodnotím jako hnusný a nudný odpad. Rozčilují mě podobné plytké bláboly, tvářící se jako hlubokomyslný art. Dal bych aspoň jednu hvězdu za hudbu, ale pak si vzpomenu na kameru, a nelze. A to jsem se já blbý hejl nechal zlákat úvodními kýčovitě lepými obrazy a myslel si, že mě čeká nějaký meditativní a vizuálně krásný zážitek... Nasrat. Pardon za tento můj negativistický a vulgární komentář, ale musel jsem ten von Trierův hnus ze sebe zase nějak dostat pryč. A s touhle jeho sračkou také pryč, tedy do koše. (11.11.2013)

Tie najsprávnejšie slová nájdem, až keď budem v stave... melanchólie. Najneskôr teda hneď po druhej, tentokrát určite domácej, prísne súkromnej projekcii. Lars von Trier je kúzelník! Mal som chuť nechať všetkých odísť zo sály, sám nevstať, po zvyšok večera čumieť na zhasnuté plátno, upíjať z kvalitnej fľašky a nad ránom si to do zahmlených očí vpáliť znova. Pohnutý z polovice filmom samotným, rovnakou mierou z výkonu, aký predviedol jeho režisér (a Kirsten Dunst!). Melancholiu pripisujem do zoznamu diel, ktoré budem musieť mať nablízku. Veľmi nablízku. (13.10.2011)

Nerad kritizuji filmy s hodnocením 70% a výše, ale tentokrát bohužel musím. Na Melancholii jsem se moc těšil a nakonec jsem zklamaný. Ano, byl to asi nejpůsobivější zánik světa, ale to je asi tak celé. Všechno ostatní v tomto filmu mně tak trochu vadilo. Dvě hvězdičky za posledních 20 minut, které byly skutečně dost dobré. 60% (03.11.2011)

V poslední době již druhý větší a proklamovaný film, jehož podoba je mírně řečeno odlišná od klasického filmu, jak ho konzumní diváci znají a jsou na něj zvyklí. První, STROM ŽIVOTA od Terrence Malicka a nyní tedy ten druhý MELANCHOLIA. Oba filmy na nás působí řadou obrazů, odkazů, symbolů a nevyřčených samozřejmostí. Oba filmy jsou brilantní prací dvou svérázných a osobitých režisérů. MELANCHOLIA vás možná zpočátku odradí nepříliš zábavnou atmosférou, pro klasického diváka tenhle film určitě není, ale sám si o sobě nemyslím, že jsem nějaký "náročný divák" a přece mám tyhle filmy hodně v oblibě. Film se dělí na dvě části. Obě části se točí hlavně kolem pár ústředních postav, z nichž ty nejhlavnější jsou dvě sestry, mladší Justine (Kirsten Dunst) a starostlivá a pečlivá Claire (Charlotte Gainsbourg). První část se odehrává na svatbě, kde nám Lars von Trier svými úchvatnými obrazy, dialogy a odkazy ukazuje jednotlivé charaktery, marnivost, touhu, rozpad přátelství a absurdnost lidských jednání a zvyků. Melancholie má tady duševní podstatu a doslova na vás z filmu natáhne své trudomyslné pařáty. Druhá část nabírá na tempu, Justine se po nepodařeném svatebním večeru, stává doslova troskou, o kterou musí pečovat její sestra. Ta navíc musí krotit narůstající paniku z blížícího se nebezpečí. Melancholie tak dostává fyzickou podobu planety, která se sune k Zemi a je otázkou času, kdy dojde k osudovému střetu. Apokalyptický film v takové podobě tu nebyl. Hrůzu, samotu a konec života jak ho známe, si tu v souvislosti s malou skupinkou lidí uvědomujeme o to víc a s větší tíhou a zoufalstvím. Šťastné americké katastrofické snímky Rolanda Emmericha aj. nesahají atmosférou a vyřčeným i nevyřčeným odkazem MELANCHOLII ani po kotníky. Však také ono "šťastné zakončení" života je ve filmu slovy Justine značně nepochopeno a s opovržením odsouzeno. K této atmosféře pak zní bouřlivá hudba Richarda Wagnera z Tristana a Isoldy, která svým hromovým duněním místy až nepříjemně podtrhává už tak těžkou a hořkou náladu. Herecky je MELANCHOLIA samozřejmě na té nejvyšší úrovni. Kirsten Dunst ukazuje, jak špičkovou herečkou je, její změny gest a nálad během pár vteřin, pohyby těla, ochota ukázat svou přirozenost, to vše z ní dělá právem hvězdu filmu. (19.11.2011)

Nemám rád filmy, které divák sleduje celou dobu s částečným či úplným nepochopením a až poté si někde musí přečíst, co tím chtěl režisér vlastně říci. Ano, jsou i diváci, kteří na první shlédnutí pochopí všechny metafory, vizuální prvky a ještě v tom najdou spoustu odkazů na klasická díla. Celý film vlastně připomíná jednu dlouhou procházku artovou galerií s tématikou osudovosti spojené s očekávaným koncem světa a strachu a obav z nadcházejících událostí. Dalším problémem je nepochopitelné chování některých hlavních postav. Pochopitelná rozpolcenost Justine při svatbě přechází v hysterii a jednání, které znají spíše chovanci speciálních ústavů. Stejně tak zůstává nevysvětlena celá mytologie Melancholie, ikdyž jde pouze o jakousi metaforu něčeho, co přichází nečekaně, z čeho máme obavy. První setkání s Larsem von Trierem dopadlo hodně rozpačitě a nebudu dávat vyšší hodnocení jen proto, že je to artový film, že je to od von Triera nebo že je tam odhalená Kirsten Dunst. Melancholie je víc umělecké dílo než film a bohužel tahle forma mi až tak blízká není. 50% (30.11.2011)

Tak tohle byl opravdu hořký zákusek, první část mně celkem i uspokojila a byla podle mně docela dost zajímavá a taky mně trochu překvapila, ale co čekat od Triera, ale u té druhé části to jsem se už trochu nudila, bylo to takové vleklé těžce stravitelné a dost stmuné a napjaté, ale co chtít od konce světa, na konci filmu, jsem, ale byla celkem dost zasáhnutá, neodvažovala jsem se pohnout, myslím, že to zakončení se opravdu povedlo. Kirsten Dunst i Charlotte Gainsbourg jsou dobré herečky, vlastně celé obsazení se dost povedlo. (01.09.2011)

První Trierův film, který jsem zhlédla, a hned plno rozporuplných pocitů.. Působivá hudba, zajímavý námět, skvělí herci ( Kirsten Dunst, Charlotte Gaisbourg...) a ta atmosféra. Hned mě to vtáhlo plně do děje. Film má svá ALE. Místy nesrozumitelné a filozoficky až příliš divoké. (17.10.2011)

Ve výsledku mnohem normálnější, než jsem očekával... Po herecké stránce není co vytknout (Kirsten Dunst hraje svou postavu tak přesvědčivě, že byste jí nejradši poslali hned někam do léčebny). Jednání několika postav upřímně moc nechápu, ale to vůbec nevylučuje, že by se tak chovat nemohly. Stále se opakující hudební motiv už ke konci filmu začínal být docela otravný - takže když přišel závěr, ani jsem nic nenamítal... Kdyby zde bylo 10 hvězd, dal bych 7... (05.02.2014)

Von Trerovými podmanivými obrazy to začalo a také končilo. Za ty mu patří absolutorium. Ale to, co se dělo mezi tím, mě absolutně nebralo. Proti hercům nic nenamítám. Ostatně proti té sestavě ani nic namítat nelze. Kor když všichni zahráli dobře. Jenže jejich výkony přišly vniveč nudnou režií i příběhem o jakési dysfunkční rodině, jejíž problémy mi byly naprosto cizí. Navíc jsem čekal, že blížící se katastrofa bude hrát mnohem větší roli, což se, alespoň z mého pohledu, nestalo. Zklamání. 30% (27.02.2015)

Jak se chcípácky a naprosto nevzrušivě propracovat až k apokalypse. Melancholia byla prvním filmem, který jsem od Larse von Triera viděl. A upřímně si po ní nemám zrovna chuť nakoukávat ten zbytek, protože jestli jsou všechny jeho filmy takhle studené, asi to nebude úplně pro mě. Trier s chirurgickou přesností konstruuje motivy, postavy a zápletky, struktura filmu je promyšlená a VŠICHNI herci hrají naprosto fantasticky, jenže ve výsledku jsem z jeho filmu cítil právě jen ten chladný konstrukt, který mě po většinu své stopáže úspěšně míjel. Což platí především pro celou první část svatby, která představuje skoro až otravnou exhibici Trierových realizačních možností a snahy nacpat divákům do hlav co nejvíce možných interpretací, nad kterými je ale stejně úplně zbytečné přemýšlet. Druhá polovina je mnohem lepší, protože zprostředkovat pocity bezmoci a odevzdanosti se režisérovi daří na výbornou, závěr pak v sobě má nezpochybnitelnou sílu. Ale... Jak už jsem psal, podobný druh chcípáckých filmů, které působí více než cokoliv jiného jako soukromá terapie jejich tvůrců, mi jako divákovi vůbec nic neříká a mám pocit, že mi ani nemá co dát. Spíš začne docela nepříjemně brzy lézt na nervy. 70 % (27.08.2015)

Narozdíl od Antichrista, u kterého jsem se bál a raději se na něj snažil rychle zapomenout, Melancholia především rezonuje ještě dlouhou dobu po jejím zhlédnutí. I proto je filmem, s jehož opakovanou projekcí by se mělo nakládat opatrně. Zvláště u druhé kapitoly člověk nikdy neví, s jakými pocity ji opětovně přijme. Což nelze tvrdit o skvělé kapitole první, která spolehlivě funguje jako z oka vypadená klasice Festen – ovšem s komediální a sci-fi příměsí navíc. Melancholia is coming. Enjoy it while it lasts. (02.11.2011)

LARS & HIS REAL GIRLS. A môj vlastný svet absolútne odlišný od Larsovho, "vďaka" čomu sa tentokrát naše planéty obišli. Dobré pre mňa, čoby človeka, horšie pre mňa, čoby diváka. Vizualizácia v snových sekvenciách, očividne inšpirovaná pánom Crewdsonom, ma každopádne dostala. Gregory Crewdson (27.06.2011)

(Kino Aero, 21.07.2011). Tak právě kvůli takovým filmům stojí za to chodit do kina. Když jsem zůstal před dvěma lety po skončení projekce filmu Antikrist fascinovaně přikován v sedadle kina (44. MFF KV), nemohl jsem se dočkat až spatřím další skvost z dílny Larse von Triera. Nechci tady rozebírat jednotlivé scény ani to co je a není reálně, zda dialogy jsou nebo nejsou nudné a natahované ap. Pro mě je každý film (stejně jako ostatní umění) hlavně o POCITECH a u Trierových filmů se opravdu ani vteřinu nenudím a kochám se každým záběrem. Dostal jsem přesně to co mi bohužel chybělo např. u filmu „Strom života“, který mě ve výsledku (bohužel) naprosto nudil. Zajímavé byly reakce diváků po skončení filmu. Ženy ho hodnotili celkem kladně zato mužská část publika hovořila o „kýči“, nebo o tom, že to byla „sr....“ ap. Možná je v tom mužská ješitnost nebo něco podobného? :-) John (Kiefer Sutherland) to totiž „zabalil“ a obě „labilní“ sestry to vydřžely až do úplného konce. / Scény z prologu filmu byly opět úchvatné. Musím ocenit herecký výkon Kirsten Dunst, který byl naprosto úžasný. Charlotte Gainsbourg (její herecký výkon mě naopak fascinoval v Antikristovi) zde hrála „pouze“ druhé housle. Mezi silné momenty patřila např. jamka č. 19, všechny scény s Kirsten Dunst a famózní závěrečná scéna s gradující Wagnerovou hudbou. / Děkuji Larsi! Mé hodnocení: 97% (25.07.2011)